Když jsem před několika týdny dostala pozvánku na afghánskou svatbu od rodinných přátel žijících v německém Hamburku, dlouho jsem váhala, zda se zúčastnit. Ještě nikdy jsem na žádné afghánské svatbě v Evropě nebyla. Nechtěla jsem jet sama někam, kde nebudu skoro nikoho znát — afghánské svatby bývají obrovské. Obvykle se zve něco kolem pěti set hostů. Rodinné vztahy bývají velmi vřelé a příbuzní se spolu stýkají často. Nevěděla jsem zkrátka, co mohu čekat. Ale nakonec jsem řekla ano.

Jako dítě jsem zažila několik tradičních afghánských svateb ještě v Afghánistánu, odkud pocházím. Zajímalo mě, zda se přenesením na jiný kontinent, do jiného kulturního prostředí svatební oslavy a obřad změnily, zda se i zde dodržují stejné zvyky a podobně. Moje první afghánská svatba mimo Afghánistán!

↗

Hamburk. Přístav. Právě tato místa se stala kulisami svatebních fotografií Sáry a Matina. Nepřáli si však být zveřejněni v novinách. Foto Fatima Rahimi

Hamburk je největší přístav v Německu. Okolí dolního toku Labe při ústí do Severního moře obklopuje malebná a klidná krajina. Město je centrem vzdělání a průmyslu. A právě zde si své „ano“ řekli Sára a Matin.

Byl to osud

Sedmadvacetiletá studentka managementu a obchodu Hamburské univerzity se narodila již v Německu. Její rodiče se sem přestěhovali z afghánského Herátu během sovětské války v Afghánistánu v osmdesátých letech. Sáru jsem několikrát jako malá holka potkala v Herátu, kde jsem se sama narodila, když přijeli na návštěvu. Matin a jeho rodina emigrovali do Německa na konci devadesátých let za vlády Talibánu. Dnes již devětadvacetiletý obchodník provozuje v Hamburku restauraci a studuje sociální práci.

Sára a Matin se seznámili před pěti lety na svatbě svého společného kamaráda. „Byl to osud,“ řekla mi nevěsta s úsměvem na rtech. „Já jsem měla hodně nápadníků. Nebyl den, kdyby k nám nepřišel někdo na námluvy. Ale vybrala jsem si Matina.“

Vzpomněla jsem si na scénu z jednoho íránského filmu z devadesátých let, která velmi dobře popisuje realitu vdavek v tehdejším Íránu i Afghánistánu: „Jen počkej, najdu ti slečnu, která bude krásná jako měsíční záře. Až s ní přijdeš bok po boku na veřejnost, všichni otevřou ústa. Počkej ještě tak měsíc dva.“ V jiné scéně zase sedí na svatbě u kulatého stolu tři výrazně nalíčené dámy. Celou událost tráví pozorováním dívek. Domlouvají a hledají pro své syny tu správnou budoucí ženu: „Jak se ti líbí ta slečna v červeném? Co si myslíš Narges? Není moc hubená?“

Bohužel se domluvené svatby konají nejenom v Afghánistánu, ale i v Evropě dodnes. A právě velké svatební oslavy slouží k tomu, aby i ostatní rodiny našly nevěstu pro svého syna. Je ale také pravda, že většině afghánských svateb v Evropě předchází to, že holka se s klukem seznámí sami, nějaký čas se stýkají a ona ho posléze požádá, aby přišel na námluvy. V Afghánistánu naopak ještě stále občas rodiče dceru provdají bez jejího vědomí. Častěji se to stává na venkově a v chudých oblastech.

Slaví se až osm dní

Je pátek ráno a v Hamburku už několik dní prší, vzduch je však příjemný a teplý. Nevěsta se svou budoucí švagrovou se vypravují na cestu ke kadeřnici. Zvou mě, abych se přidala. Přípravy na svatbu zabraly několik měsíců. Vzduchem prostupuje nervozita.

„Hlavně ať všechno dobře dopadne, aby pak někdo neřekl, že Sářina svatba byla špatná. Víš, jak to myslím? Člověk se snaží, aby bylo vše dokonalé a stačí opravdu maličkost a všechno se může zbortit. To by potom byly řeči,“ svěřila mi svoje obavy cestou do kadeřnictví nevěsta. „Já jsem tak velkou oslavu ani nechtěla, stačila by mi menší, ale Matin si to tak přál,“ pokračovala. Prý jí v posledních dnech volalo několik příbuzných s výčitkou, že je nepozvala.