Když jsem před několika týdny dostala pozvánku na afghánskou svatbu od rodinných přátel žijících v německém Hamburku, dlouho jsem váhala, zda se zúčastnit. Ještě nikdy jsem na žádné afghánské svatbě v Evropě nebyla. Nechtěla jsem jet sama někam, kde nebudu skoro nikoho znát — afghánské svatby bývají obrovské. Obvykle se zve něco kolem pěti set hostů. Rodinné vztahy bývají velmi vřelé a příbuzní se spolu stýkají často. Nevěděla jsem zkrátka, co mohu čekat. Ale nakonec jsem řekla ano.

Jako dítě jsem zažila několik tradičních afghánských svateb ještě v Afghánistánu, odkud pocházím. Zajímalo mě, zda se přenesením na jiný kontinent, do jiného kulturního prostředí svatební oslavy a obřad změnily, zda se i zde dodržují stejné zvyky a podobně. Moje první afghánská svatba mimo Afghánistán!

Hamburk je největší přístav v Německu. Okolí dolního toku Labe při ústí do Severního moře obklopuje malebná a klidná krajina. Město je centrem vzdělání a průmyslu. A právě zde si své „ano“ řekli Sára a Matin.

Byl to osud

Sedmadvacetiletá studentka managementu a obchodu Hamburské univerzity se narodila již v Německu. Její rodiče se sem přestěhovali z afghánského Herátu během sovětské války v Afghánistánu v osmdesátých letech. Sáru jsem několikrát jako malá holka potkala v Herátu, kde jsem se sama narodila, když přijeli na návštěvu. Matin a jeho rodina emigrovali do Německa na konci devadesátých let za vlády Talibánu. Dnes již devětadvacetiletý obchodník provozuje v Hamburku restauraci a studuje sociální práci.

Sára a Matin se seznámili před pěti lety na svatbě svého společného kamaráda. „Byl to osud,“ řekla mi nevěsta s úsměvem na rtech. „Já jsem měla hodně nápadníků. Nebyl den, kdyby k nám nepřišel někdo na námluvy. Ale vybrala jsem si Matina.“

Vzpomněla jsem si na scénu z jednoho íránského filmu z devadesátých let, která velmi dobře popisuje realitu vdavek v tehdejším Íránu i Afghánistánu: „Jen počkej, najdu ti slečnu, která bude krásná jako měsíční záře. Až s ní přijdeš bok po boku na veřejnost, všichni otevřou ústa. Počkej ještě tak měsíc dva.“ V jiné scéně zase sedí na svatbě u kulatého stolu tři výrazně nalíčené dámy. Celou událost tráví pozorováním dívek. Domlouvají a hledají pro své syny tu správnou budoucí ženu: „Jak se ti líbí ta slečna v červeném? Co si myslíš Narges? Není moc hubená?“

Bohužel se domluvené svatby konají nejenom v Afghánistánu, ale i v Evropě dodnes. A právě velké svatební oslavy slouží k tomu, aby i ostatní rodiny našly nevěstu pro svého syna. Je ale také pravda, že většině afghánských svateb v Evropě předchází to, že holka se s klukem seznámí sami, nějaký čas se stýkají a ona ho posléze požádá, aby přišel na námluvy. V Afghánistánu naopak ještě stále občas rodiče dceru provdají bez jejího vědomí. Častěji se to stává na venkově a v chudých oblastech.

Slaví se až osm dní

Je pátek ráno a v Hamburku už několik dní prší, vzduch je však příjemný a teplý. Nevěsta se svou budoucí švagrovou se vypravují na cestu ke kadeřnici. Zvou mě, abych se přidala. Přípravy na svatbu zabraly několik měsíců. Vzduchem prostupuje nervozita.

„Hlavně ať všechno dobře dopadne, aby pak někdo neřekl, že Sářina svatba byla špatná. Víš, jak to myslím? Člověk se snaží, aby bylo vše dokonalé a stačí opravdu maličkost a všechno se může zbortit. To by potom byly řeči,“ svěřila mi svoje obavy cestou do kadeřnictví nevěsta. „Já jsem tak velkou oslavu ani nechtěla, stačila by mi menší, ale Matin si to tak přál,“ pokračovala. Prý jí v posledních dnech volalo několik příbuzných s výčitkou, že je nepozvala.

Tradiční afghánské svatby mají několik fází. Nejprve námluvy. Pak „hanahbanduni“, což je menší oslava, kde si pozvání hosté malují ruce přírodním barvivem hennou. Následuje „širnechuri“, kdy se rozdávají sladkosti, což je i význam tohoto perského slova. Symbolem této oslavy je takzvaný „chončeje šekoar“ — dar lovu. Jde o dary nevěsty ženichovi a naopak: oblečení, spodní prádlo, hygienického potřeby, boty a tak dále. Je to menší oslava pouze pro nejbližší rodinu. I malá oslava se ale mnohdy změní ve velkou, není tudíž překvapením, že pozvání obdrží až sto lidí.

Pak už je na řadě svatební obřad a konečně „patacht“, tedy poslední oslava, kde se nosí dary novomanželům. Dohromady se tedy slaví zhruba osm dni. O náklady se dělí obě rodiny, každá platí jednu z oslav. Závěrečnou svatbu však platí ženich a jeho rodina.

Je třeba říct, že jednotlivé oslavy a jejich podoba se v každém regionů liší. V Kábulu svatby vypadají trochu jinak než v Herátu či v Kandaháru. Záleží také, zda rodina žije ve městě či na vesnici. Nebo zda je konzervativní. Svatby konané mimo Afghánistán jsou v mnohém méně formální. Většinou se pořádá pouze závěrečná oslava a rodiny si náklady rozdělují. „Většina párů si bere půjčku, nám ale naštěstí hodně pomohli rodiče,“ prozradila mi Sára.

V Afghánistánu žije většina dívek u svých rodičů. Svatba je tak pro ně začátek nového života. Samotný obřad vypadá následně: ženich i s rodiči přijde pro svou budoucí ženu k nevěstě domů. Již nalíčená a učesaná nevěsta se rozloučí se svou rodinou a jede spolu s ženichem do připraveného sálu, kde čekají hosté. Loučení s nevěstou je velmi dojemný okamžik, který se neobejde bez pláče. Při odchodu obváže nevěstin otec ruku své dcery bílou látkou s chlebem a solí — tento symbolický akt má novomanželům zaručit štěstí.

Nejsem zmalovaná?

Cesta ke kadeřnici byla dlouhá. Jely jsme centrem města, kde stály barevné stany a u nich řada originálně vymóděných lidí. Od 24. července do 2. srpna v Hamburku každoročně pořádají Pride Week. Všude hrála hudba a roztančená ulice si ani nevšimla, že padající déšť houstne.

Tříhodinovou návštěvu u kadeřnice si Sára s kamarádkami krátily povídáním a sledováním indických písniček. Hvězdy Bollywoodu Aishwarya Re, Shahrokh Khan, Katrina Kaif na obrazovce střídavě zpívaly a tancovaly. Atmosféra byla uvolněná a svatební.

Indická hudba je obecně v Afghánistánu velmi oblíbená. Talibánský režim hudbu i filmy zakazoval. Lidé je proto sledovali tajně. Pamatuji si, že jsme televizi a videopřehrávač schovávali ve sklepě. Když jsme si chtěli něco pustit, museli jsme zatáhnout závěsy tak, aby nebylo nic vidět, a tlumit zvuk, aby nebylo nic slyšet. U nás doma jsme nejraději poslouchali íránskou hudbu, na té jsem vyrůstala. Hudba byla pro Afghánce vůbec jedním z mála potěšení — ať už íránská, indická či folklorní afghánská .

„Nejsem zmalovaná?“ zeptala se Sára kamarádky. Afghánské nevěsty mívají obvykle velmi silné líčení. Bílý make-up, výrazně namalované oči a složitý účes. Sára však byla upravená vkusně a jemně. Kadeřnice jí z dlouhých vlasů vyčesala jednoduchý drdol. Její šaty byly dlouhé, v barvě smetany, nahoře zdobené krajkou a kamínky.

U kadeřnictví na Sáru čekal Matin a společně vyrazili do hamburského přístavu, kde je měl zvěčnit profesionální fotograf. Poté se přesunuli k Sáře domů a tam si před rodiči, čtyřmi svědky a duchovním řekli své „ano“.

Jedli, pili, hodovali…

V sedm večer začala hostina. Hosté pomalu přicházeli a ohromný svatební sál, do nějž se mohlo vejít až pět set lidí, se postupně zaplňoval. Z 350 pozvaných německých i afghánských hostů nakonec dorazilo asi o dvacet méně — každého u vchodu do sálu vítali rodiče nevěsty a ženicha a jeden z nich vždy hosty doprovodil s přáním všeho dobrého až ke stolu.

Na stolech bohatě ozdobených červenými, růžovými a bílými růžemi nechyběl tradiční černý a zelený čaj s kardamonem, přestože venku bylo letní počasí a teploměr ukazoval vysoko nad dvaceti stupni.

Rozhlížela jsem se okolo sebe a připadala si jako bych se ocitla podruhé na svém maturitním plese. Krásné šaty a šperky, složité i jednoduché účesy, decentní líčeny.

Živá kapela hrála svatební písně. Perské skladby nenechávaly nikoho v klidu. Na rozdíl od tradičních afghánských svateb — které probíhají přísně odděleně — zde na parketě tancovali dívky i chlapci společně. Kapelu chvílemi vystřídal DJ, který pouštěl převážně radiové hity.

Po zhruba hodině zpěvák oznámil příchod nevěsty s ženichem. Celý sál vstal a sledoval, jak pár pomalu při perské písničce vchází do sálu. Pozdravili hosty a děkovali, že přišli. Usadili se na trůn, který pro ně byl speciálně připraven. Zpěvák pak pokračoval v hudbě a hosté začali opět tančit.

Kamarádi Sáry a Matina také promítali krátké video sestříhané z jejich fotek od dětství do svatby. Vtipné komentáře doprovázela oblíbená hudba novomanželů. Všichni se dobře bavili.

Okolo deváté hodiny večerní se podávala večeře. Matka nevěsty oznámila do mikrofonu, že jídlo je připravené a popřála všem dobrou chuť. Vůně exotických koření se nesla po celé místnosti.

V Afghánistánu je zvykem, že jako první dostanou jídlo starší hosté a děti. Tady ale dali přednost švédskému způsobu stolování. Hosté vytvořili řadu a nabírali si domácí chleba, čtyři druhy kebabu, na tři způsoby připravenou rýži, špenát, lilek, dýni, pestrobarevnou zeleninu, saláty, grilované maso.

To by se v Afghánistánu nestalo

Vždycky mě doslova fascinovaly západní svatby. Nevěsta a ženich se celou dobu baví, usmívají se a svou radost prožívají s přáteli a s rodinou. Je to jejich den.

Kdežto pro východní kulturu spočívá význam svatby spíše v tom, že se troubí do světa, že se někdo bere. Jde o akt oznamovací, který se pořádá hlavně kvůli ostatním lidem. „Nevěsta sedí s kamenným výrazem, protože se to tak sluší. Jak by to vypadalo, kdyby se radovala? To by si pak hosté mohli pomyslet, že se těší z odchodu od rodiny. Musí být vidět, že svou rodinu milovala a že si jí váží,“ říkala mi před několika dny do telefonu naše známa z Afghánistánu.

Sára s Matinem mě velmi příjemně překvapili. Měla jsem obrovskou radost, když jsem viděla nevěstu a ženicha vkročit spolu do svatební haly s úsměvem. Oslavu netrávili na svých místech, jako to bývá v Afghánistánu. Naopak se přidali k ostatním, tancovali, bavili se, užívali si.

Svatební oslavy skončily kolem třetí hodiny ráno. Jako poslední odcházeli novomanželé. Byl to jejich den. To by se v Afghánistánu nestalo.