Do konce příštího roku mají opustit Afghánistán veškeré jednotky zahraničních armád, včetně zbytku českých vojáků. Velmi pravděpodobně bude následovat scénář podobný tomu iráckému: vojáci afghánské armády, vyzbrojení a vycvičení Západem, sotva budou před postupujícími radikály odhazovat zbraně a svlékat uniformy méně hbitě než jejich iráčtí kolegové.

Bezmála třináct let od začátku operace v Afghánistánu se tato operace těžko dá hodnotit jinak než jako neúspěch. Za těch třináct let se svět, a dokonce ani samotný Afghánistán, nestaly bezpečnějším místem. Mezinárodní terorismus nebyl poražen ani oslaben, jen se přeskupil do nových forem a regionů. Je dnes dokonce, jak se ukazuje v Sýrii a Iráku, mocnější a akceschopnější než kdy dříve.

Demokracie nebyla úspěšně vyvezena do dalšího koutu světa. Nedávné volby v Afghánistánu ukázaly, že samotná procedura voleb bez zázemí v podobě určité právní a obecně demokratické kultury nejenže nemusí přispět ke zlepšení situace, k větší jistotě a bezpečnosti, ale dokonce může naopak působit jako prvek chaosu, rozdělení a nepřátelství.

↗

Není projevem neúcty ptát se, zda životy pěti českých vojáků, stejně jako ostatních mrtvých z řad spojeneckých oddílů, nebyly položeny zbytečně. Foto ISAF Media

Permanentně udržovaný pobyt cizích vojsk ve zčásti zpacifikované a zčásti nepřátelské zemi je problematický i z dalšího úhlu pohledu: blokuje ustavení reálné vlády založené na skutečné mocenské situaci v dané zemi. Ti, kdo vládnou v podstatě jen díky vojenské podpoře zahraničních vojsk, jsou de facto touto podporou korumpováni a znevěrohodňováni. Příkladem může být dnešní irácký premiér Málikí.

Vnucuje se dojem, že nastavovaná protiteroristická válka má význam především pro některé politiky západních zemí, kteří se tváří jako zapřisáhlí a verbálně odvážní bojovníci proti islámu a terorismu a nechávají se na základnách v Afghánistánu fotit s helmou na hlavě. Právě ti „válku proti terorismu“ vždy potřebovali nejvíce.

Dějiny celkem jednoznačně učí, že Afghánistán je země, kterou není možné dobýt a ovládat zvenčí. Neuspěli Britové v 19. století, Rusové ve století dvacátém ani Američané a jejich spojenci v tom jedenadvacátém. Dějiny učí, ale lidé se neradi nechávají poučit.

Pokud se přesto ze současného dění v Iráku a Afghánistánu nějaké poučení vyvodí, bude jeho jádrem možná pochopení, že terorismus nelze porazit a dokonce ani zásadně oslabit velkými a dlouhotrvajícími vojenskými kampaněmi. Cílené akce menšího rozsahu, časově omezené, spolu s efektivní koordinací postupu přes hranice tradičních mocenských rivalit (Spojené státy — Rusko — Írán — Čína) jsou zřejmě mnohem účinnějším nástrojem.

Není projevem neúcty ptát se, zda životy pěti českých vojáků, stejně jako ostatních mrtvých z řad spojeneckých oddílů, nebyly položeny zbytečně. Zemřeli skoro třináct let po začátku operace, jejímž cílem mělo být rozbití teroristické sítě působící na území Afghánistánu, nikoli jeho dobytí a trvalá okupace. Nejsou stejně tak obětí chybné strategie svých velitelů a politiků svých zemí jako sebevražedného atentátníka?

Ptát se po smyslu a skutečném přínosu operace, která je připravila o život, není zneuctěním památky padlých. Je to dokonce ta nejlepší forma piety, kterou jim můžeme prokázat. Jim a především jejich pozůstalým, stejně jako příbuzným ostatních vojáků-potenciálních obětí setrvávajících ještě na afghánské půdě.