Ještě ve čtvrtek dopoledne uprostřed prvního červnového týdne svítila v Zaneyho kavárně v osmitisícovém městečku Hailey (stát Idaho) v rohové místnosti lampa, kterou tam zapálili před pěti lety jako znamení upomínky a naděje na Boweho Bergdahla. Ten zde pracoval, než odešel jako voják do Afghánistánu. Městečko se chystalo k jeho slavostnímu uvítání, protože všichni už věděli, že po pěti letech v zajetí Tálibánu byl 31. května osvobozen výměnou za pět vysoce postavených předáků tohoto hnutí. V obyvatelstvu se však k večeru rozmáhal zmatek a všechny žluté stužky, balonky a transparenty s nápisy jako „Konečně volný“, „Poslání skončilo“ nebo „Vítej doma, Bowe“ se jakoby staly nikoliv projevem radosti, nýbrž spíše vzdoru. Chystané oslavy byly večer odvolány, nastoupilo obviňování a nevraživost. Bowe Bergdahl už nebyl hrdinou. Proč?

Kdo je Bowe Bergdahl

Dnes osmadvacetiletý seržant pěchoty se narodil 28. března 1986 v jiném městě v Idahu, v Sun Valley, do zbožné kalvinistické rodiny, jež neváhala pravidelně cestovat stopadesát mil do „svého“ kostela.

Matka vyučovala Boweho i jeho sestru doma — mravouce a morálce podle textů Tomáše Akvinského a svatého Augustina. Jeho otec řekl v rozhovoru s novinářem v roce 2012 o svém synovi: „Bowemu byla rozhodně vštípena pravda. Morální pocity bral velmi filosoficky.“ Středoškolská studia zakončil mladý Bergdahl až ve svých dvaceti letech, kdy získal „certifikát všeobecného vzdělání — GED“, obdobu českého maturitního vysvědčení.

V roce 2006 sloužil velmi krátce u Pobřežní stráže: po šestadvaceti dnech základního výcviku byl propuštěn „z necharakteristických důvodů“, o nichž „blízcí přátelé“ tisku prozradili, že to byly důvody „psychologické“. Následně strávil jistou dobu v budhistickém klášteře. A koncem roku 2008 graduoval z pěchotní školy ve Fort Benningu ve státě Georgia. Rodičům sdělil Bowe svůj úmysl vtoupit do armády, teprve až tak učinil.

Tyto skutečnosti nás vedou k obrazu — který lze mimochodem doplnit i z Bergdahlova deníku a esejů, příběhů a emailů, jež zanechal po odchodu od své jednotky v Afghánistánu přátelům, kteří je částečně poskytli listu The Washington Post — mladého muže s křehkým, velmi složitým vnitřním životem, usilujícího o duševní rovnováhu od chvíle, kdy prošel základním výcvikem až do okamžiku, kdy opustil svou jednotku po půlnoci 30. června 2009.

Jeden z Bergdahlových druhů v jeho praporu, Jason Fry, ho charakterizoval jako klidného: „Nepatřil k potížistům. Byl soustředěný a choval se velmi dobře.“ Spíše než přátelení se však věnoval studiu map Afghánistánu. A ještě než tam odletěl, svěřil se Fryovi: „Bude-li toto nasazení příliš slabé, odkráčím prostě do pákistánských hor.“

Bergdahlova jednotka byla vyslána do předsunutého postavení jménem Mest-Malak v provincii Paktika, kde měla provádět operace proti povstalcům. Začal se učit paštunsky — jazyk, jímž mluví polovina afghánského obyvatelstva — a Fry tvrdil, že se začal „stranit své jednotky“ a „trávit víc času s Afghánci než se svou četou“.

25. června 2009 přišla přímá rána: Bergdahlův prapor ztratil prvního muže. Nadporučíka Briana Bradshawa zabila bomba, která vybuchla na silnici poblíž vesnice Jaja Chejl, nedaleko postavení Bergdahlovy čety. Jeho otec řekl v rozhovoru pro časopis Rolling Stone v roce 2012, že Bradshaw a Bergdahl se sblížili už během výcviku a nadporučíkova smrt „zatemnila Bowemu mysl“.

Poslední email rodičům — a odchod

Dne 27. června 2009 poslal Bowe Bergdahl rodičům dlouhý email. Napsal v něm mimojiné: „Budoucnost je příliš dobrá, než abychom ji vyplýtvali na lži. A život je svým způsobem příliš krátký, než abychom zatratili jiné, jakož i strávili jej pomocí bláznům s jejich myšlenkami, které jsou špatné. Viděl jsem jejich myšlenky a stydím se, že jsem dokonce Američan. Hrůza pokrytecké povýšenosti, s níž vystupují. Všecko je to odpudivé. (...) V americké armádě tě srazí, protože jsi čestný (...) ale jsi-li namyšlený podlézavý hajzl, bude ti dovoleno všecko, co chceš a dostaneš svoje povýšení. (...) Systém je špatný. Stydím se, že jsem Američan. A termín americký voják je lež pro blázny.“

Někdy po půlnoci 30. června 2009 zanechal Bowe Bergdahl ve svém stanu vzkaz, že ztratil všechny iluze o armádě, že americkou „misi“ v Afghánistánu už nepodporuje a že odchází, aby mohl začat nový život. Jak později řekl republikánský senátor Saxby Chambliss, Bílý dům existenci takového vzkazu popřel.

Zprávy o jeho zajetí se různí. Bergdahl sám prohlásil na videu, které s ním pořídil Tálibán, že byl zajat, když se opozdil za svou hlídkou. Zdroje Tálibánu tvrdily, že padl do léčky, když se mimo základnu opil. Armáda toto tvrzení popřela s tím, že „o Tálibánu je známo, že lže, a také to, co prohlašují tentokrát, není pravda.“ Mluvčí ministerstva obrany pak prohlásil: „Jsem rád, když vidím, že vypadá nezraněn, ale musím opět říct, že video je propaganda Tálibánu. Využitím vojáka tímto způsobem porušují mezinárodní právo.“

Jiné zdroje informovaly, že po směně odešel ze základny nebo dokonce, že byl unesen z latríny. Ministerstvo obrany ještě v červenci 2009 popsalo Bergdahlovo zmizení tak, že „odešel ze své základny ve východním Afghánistánu se třemi afghánskými kolegy a domníváme se, že byl zajat.“ Údajně jej zajala skupina vedená Maulvim Sanginem a odvedla jej do provincie Ghazni. Bergdahla zadržovala povstalecká skupina Haqqaniů přidružená k Tálibánu, a to pravděpodobně někde v Pákistánu.

Kontakty s Tálibánem

18. července 2009 ukázal Tálibán video se zajatým Američanem — Bergdahl se na něm zdál skleslý a vystrašený. Ministerstvo obrany následujícího dne potvrdilo, že vojín byl 1. července prohlášen „ za nezvěstného resp. pobývajícího neznámo kde“ a že 3. července bylo jeho postavení změněno na „nezvěstný, nebo zajatý“. Na 28minutovém videu ukázali jeho identifikační známku, aby dokázali, že jde skutečně o Boweho Bergdahla, jenž přitom uvedl datum jako 14. červenec a zmínil útok, který byl toho dne proveden.

V prosinci téhož roku vydal zpravodajský odbor Tálibánu video „amerického vojáka zajatého v Afghánistánu“ s názvem Svědectví jednoho z jejich lidí. Jeho jméno nebylo uvedeno, ovšem jediný americký voják v zajetí byl Bergdahl. Americká armáda jej hledala, veřejně však nebylo známo, je-li držen v Afghánistánu nebo v sousedním Pákistánu, na jehož území americká armáda oficiálně neoperovala. 25. prosince 2009 pak bylo předvedeno další video s Bergdahlem, tentokrát v uniformě a s přilbou. Na něm popsal místo, kde se narodil, svůj pobyt v Afghánistánu a následné zajetí. Opakovaně se zmínil o tom, jak lidsky s ním věznitelé zacházejí v protikladu s tím, jak je zacházeno ve vězení s povstalci. Závěrem prohlásil, že Spojené státy nemají v Afghánistánu co dělat a že jejich přítomnost se podobá situaci ve válce ve Vietnamu.

Tálibán požadoval původně za Bergdahlovo propuštění jeden milion dolarů, propuštění jednadvaceti afghánských vězňů a propuštění pákistánského vědce Aafia Siddiquiho, odsouzeného za pokus vraždy na amerických vojácích v Afghánistánu. Většina afghánských vězňů byla držena ve vězení v Guantánamu. Později omezil Tálibán své požadavky na výměnu pěti tálibánských předáků (z Guantánama) za Bergdahla — což se nakonec také stalo, ovšem až po pěti letech letos.

Video s Bergdahlem bylo vysíláno ještě třikrát, v dubnu a listopadu 2010 a v květnu 2011. V červnu 2010 se mu podařilo uprchnout, po pěti dnech však byl opět chycen. V srpnu 2010 se objevily zprávy, že tálibánský velitel Hadži Nadim údajně informoval o Bergdahlově pomoci Tálibánu při sestavování bomb a výcviku pěšáků. Pentagon však prohlásil tyto zprávy za tálibánskou propagandu.

V prosinci 2011 se Bergdahlovi podařilo podle nepotvrzené informace znovu uprchnout, po třech dnech však byl opět zajat. Po dalších dvou letech, v červnu 2013, dostali Bergdahlovi rodiče prostřednitcvím Červeného kříže od syna dopis. V lednu letošního roku pak obdržely americké úřady nový důkaz, že Bergdahl je ještě naživu — video datované 14. prosince 2013. Jelikož vězeň v něm zmínil smrt Nelsona Mandely, bylo zřejmé, že video bylo filmováno po 5. prosinci.

Pátrání po zmizelém

Armáda — mohli bychom říci přirozeně — po zmizelém vojínovi pátrala. Rozšiřovala také v paštunštině dva letáky: jeden ukazoval usmívajícího se amerického vojáka potřásajícího si rukama s afghánskými dětmi, s nápisem, jenž jej označoval jako hosta v zemi; druhý ukazoval vyražené dveře a hrozil, že ti, kdo Bergdahla zajali, budou zadrženi.

Vojáci, kteří se podíleli na pátrání po zmizelém, byli přesvědčeni, že při této operaci jich nejméně šest padlo. Mluvčí Pentagonu ovšem prohlásil, že je nemožné potvrdit, zda jsou oběti přímo spojené s pátrací akcí.

Po návratu, jak sdělil vysoký státní úředník (anonymně), řekl Bergdahl armádním představitelům, že byl mučen, bit a držen v kleci po svých pokusech o útěk. Lékařům pověděl, že byl týdny zavřen v kovové kleci v naprosté tmě. Tolik pokud jde o život v zajetí. Podrobnosti jistě vyjdou najevo v průběhu Bergdahlova vyšetřování a léčby.

Vysvobození

31. května v 10:30 dopoledne Tálibán svého vězně propustil: osmnáct tálibánských ozbrojenců jej předalo Delta Force — jednotce velitelství zvláštních operací ve východním Afghánistánu — poblíž Chostu na pákistánské hranici. Osvobození zprostředkovala katarská a afghánská vláda výměnou za pět někdejších tálibánských předáků vězněných na Guantánamu. Šlo o náčelníka generálního štábu, náměstka ministra zpravodajských služeb, ministra vnitra a dva vysoké důstojníky. Tato „tálibánská pětice“ — jméno, pod nímž jsou známi — byla odvezena do Dauhá v Kataru; jedna z vyjednaných podmínek je, že nejméně jeden rok odtud nesmějí odejít.

Bergdahl byl nejdříve podroben lékařské prohlídce na nejmenované základně ve východním Afghánistánu, poté odvezen letadlem na oblastní lékařské středisko v německém Landstuhlu. Odtud byl transportován do Brookova armádního léčebného střediska v texaském San Antoniu, kde přistál dopoledne 13. června. „Naší hlavní prioritou je zajistit, aby se seržantu Bergdahlovi dostalo péče a podpory, kterou potřebuje,“ řekl mluvčí Pentagonu. Původně ministerstvo uvažovalo, že se v léčebném středisku osvobozený voják sejde s rodinou, a pak stráví neomezenou dobu léčbou a „opětným zapojením do života“. Vojenští lékaři prohlásili, že když přistál ve Fort Sam Houston (než jej odvezli do San Antonia), vypadal v uniformě jako normální voják fyzicky uspokojivě zdravý — ovšem psychologicky křehký.

Současně armáda 16. června oznámila, že generálmajor Kenneth R. Dahl byl pověřen vedením vyšetřování okolností, za nichž se Bergdahl stal zajatcem Tálibánu. Bude moci použít výsledky vyšetřování z roku 2009, nebude však zatím mít přístup k Bergdahlovi samotnému.

Jde pochopitelně zejména o otázku, zda ve chvíli, kdy byl zajat, byl mimo základnu bez svolení nadřízených, nebo zda dezertoval. Na odpovědi záleží mimojiné také to, zda dostane více než 300 tisíc dolarů nevyplaceného služného, které by mu náleželo za dobu nepřítomnosti.

Veřejnost, média — a politika

„Případ Bergdahl“ — přesto, že nejde o jediného vojáka, který se vrátil po delší době ze zajetí — je v nejednom ohledu zvláštní. Média se jej ujala ovšem i v souvislosti s okolnostmi výměny, které jsou vhodnou zbraní proti prezidentu Obamovi a jeho afghánské politice.

Nepřekvapí, že třeba krajně republikánské Fox News — které patří mediálnímu magnátovi Murdochovi — se snaží vylíčit Boweho Bergdahla jako dezertéra a „tálibánskou pětici“ jako hrozbu americké armádě v Afghánistánu. V médiích se také vyskytly pověsti o Bergdahlově konverzi k islámu — vždyť se učil jazyku Afghánců! A je tu i skutečnost, že prezident přestoupil zákon, který mu určuje třicetidenní lhůtu, aby sdělil Kongresu, že chystá takový krok, jakým byla výměna.

Průzkumy veřejného mínění rovněž ukazují, že většina Američanů s výměnou nesouhlasí — což platí zejména pro domácnosti veteránů. Pew Research Center shledal, že 43 procent dotázaných považovalo výměnu za „nesprávnou“, v domácnostech veteránů šlo dokonce o 55 procent. Obdobně v průzkumu CBS News: 45 procent nesouhlasilo, pouze 37 procent souhlasilo. 56 procent se domnívá, že výměna byla pro USA „příliš drahá“. Mezi veterány pak zastává tento názor na 65 procent dotazovaných.

Prezident ovšem — při oslavách výročí amerického vylodění v Normandii 1944 — o výměně prohlásil: „Je to něco, co bych udělal opět a dělal bych to i nadále, kdybych měl tu příležitost. Kdybych měl příslušníka našich vojsk, který je v zajetí, pokusil bych se dostat ho ven.“

Pokusme se příběh shrnout. Ať bude konečný závěr úředního šetření — na nějž zřejmě budeme muset čekat dost dlouho — jakýkoli, Bowe Bergdahl si vytrpěl, co si musí touto (nebo i jinou) formou vytrpět člověk, jenž je citlivý vůči nespravedlnostem v podstatě krutého systému a který proto jenom velmi obtížně v něm hledá „svoje“ místo. Bergdahla bychom mohli přiřadit k Američanům jako je Edward Snowden nebo Chelsea Manningová: vlastenci, kteří ovšem milují jinou Ameriku. Mnohé podrobnosti jsme uvedli, aby z nich vysvitlo, jak reaguje vládnoucí politický systém a vojenská mašinérie velmoci. Poučení, pokud z osudu Boweho Bergdahla snad vyplývá, si ovšem vyvodí každý sám.