Ještě ve čtvrtek dopoledne uprostřed prvního červnového týdne svítila v Zaneyho kavárně v osmitisícovém městečku Hailey (stát Idaho) v rohové místnosti lampa, kterou tam zapálili před pěti lety jako znamení upomínky a naděje na Boweho Bergdahla. Ten zde pracoval, než odešel jako voják do Afghánistánu. Městečko se chystalo k jeho slavostnímu uvítání, protože všichni už věděli, že po pěti letech v zajetí Tálibánu byl 31. května osvobozen výměnou za pět vysoce postavených předáků tohoto hnutí. V obyvatelstvu se však k večeru rozmáhal zmatek a všechny žluté stužky, balonky a transparenty s nápisy jako „Konečně volný“, „Poslání skončilo“ nebo „Vítej doma, Bowe“ se jakoby staly nikoliv projevem radosti, nýbrž spíše vzdoru. Chystané oslavy byly večer odvolány, nastoupilo obviňování a nevraživost. Bowe Bergdahl už nebyl hrdinou. Proč?

↗

Bowe Bergdahl na tálibánském videu. Repro z vysílání NBC

Kdo je Bowe Bergdahl

Dnes osmadvacetiletý seržant pěchoty se narodil 28. března 1986 v jiném městě v Idahu, v Sun Valley, do zbožné kalvinistické rodiny, jež neváhala pravidelně cestovat stopadesát mil do „svého“ kostela.

Matka vyučovala Boweho i jeho sestru doma — mravouce a morálce podle textů Tomáše Akvinského a svatého Augustina. Jeho otec řekl v rozhovoru s novinářem v roce 2012 o svém synovi: „Bowemu byla rozhodně vštípena pravda. Morální pocity bral velmi filosoficky.“ Středoškolská studia zakončil mladý Bergdahl až ve svých dvaceti letech, kdy získal „certifikát všeobecného vzdělání — GED“, obdobu českého maturitního vysvědčení.

V roce 2006 sloužil velmi krátce u Pobřežní stráže: po šestadvaceti dnech základního výcviku byl propuštěn „z necharakteristických důvodů“, o nichž „blízcí přátelé“ tisku prozradili, že to byly důvody „psychologické“. Následně strávil jistou dobu v budhistickém klášteře. A koncem roku 2008 graduoval z pěchotní školy ve Fort Benningu ve státě Georgia. Rodičům sdělil Bowe svůj úmysl vtoupit do armády, teprve až tak učinil.

Tyto skutečnosti nás vedou k obrazu — který lze mimochodem doplnit i z Bergdahlova deníku a esejů, příběhů a emailů, jež zanechal po odchodu od své jednotky v Afghánistánu přátelům, kteří je částečně poskytli listu The Washington Post — mladého muže s křehkým, velmi složitým vnitřním životem, usilujícího o duševní rovnováhu od chvíle, kdy prošel základním výcvikem až do okamžiku, kdy opustil svou jednotku po půlnoci 30. června 2009.

Jeden z Bergdahlových druhů v jeho praporu, Jason Fry, ho charakterizoval jako klidného: „Nepatřil k potížistům. Byl soustředěný a choval se velmi dobře.“ Spíše než přátelení se však věnoval studiu map Afghánistánu. A ještě než tam odletěl, svěřil se Fryovi: „Bude-li toto nasazení příliš slabé, odkráčím prostě do pákistánských hor.“

Bergdahlova jednotka byla vyslána do předsunutého postavení jménem Mest-Malak v provincii Paktika, kde měla provádět operace proti povstalcům. Začal se učit paštunsky — jazyk, jímž mluví polovina afghánského obyvatelstva — a Fry tvrdil, že se začal „stranit své jednotky“ a „trávit víc času s Afghánci než se svou četou“.

25. června 2009 přišla přímá rána: Bergdahlův prapor ztratil prvního muže. Nadporučíka Briana Bradshawa zabila bomba, která vybuchla na silnici poblíž vesnice Jaja Chejl, nedaleko postavení Bergdahlovy čety. Jeho otec řekl v rozhovoru pro časopis Rolling Stone v roce 2012, že Bradshaw a Bergdahl se sblížili už během výcviku a nadporučíkova smrt „zatemnila Bowemu mysl“.

Poslední email rodičům — a odchod