Úkol smysluplně zpracovat afghánskou zkušenost je naléhavý z více důvodů. V první řadě je potřeba alespoň částečně dávat smysl obětem, které si toto nasazení na české straně vyžádalo. To nejde udělat žádnou jednorázovou poctou, ale asi jedině průběžnou starostí a péčí o to, aby praktická obranná politika, rozvoj a použití armády byly kontinuální a v souladu s principy, kterých si Česká republika jako občanské a politické společenství cení nebo by si jich cenit mělo.

Jinými slovy: měli bychom se víc starat a mluvit o tom, jak si představujeme dobrou zahraniční, bezpečnostní a obrannou politiku, jaké priority a vztahy jsou principiální, a co už lze naopak nechat na ad hoc posouzení a aktuální výhodnosti.

Druhý podstatný důvod vidím v obrovské finanční, organizační, časové a koneckonců i politické investici, kterou ČR svým afghánským angažmá učinilo. Teď už ani nezáleží na tom, že se to dělo trochu neřízeně a neplánovaně a že asi dopředu nikdo netušil, jak velké a dlouhé to nakonec bude. Rozhodně by na tom ale mělo záležet napříště.

Na obou březích Atlantiku teď panuje až sklíčená atmosféra, v níž se opatrnost a zdrženlivost zdají být jasným imperativem — jen probůh nezabřednout do něčeho podobně vleklého a podobně neřešitelného. Jenomže rozvrácená a válkou zachvácená místa jako Sýrie, Irák či střední Afrika nečekají na to, až Západ zkonsoliduje síly a rozmyslí si, do jaké míry tam chce něco podniknout.