Úkol smysluplně zpracovat afghánskou zkušenost je naléhavý z více důvodů. V první řadě je potřeba alespoň částečně dávat smysl obětem, které si toto nasazení na české straně vyžádalo. To nejde udělat žádnou jednorázovou poctou, ale asi jedině průběžnou starostí a péčí o to, aby praktická obranná politika, rozvoj a použití armády byly kontinuální a v souladu s principy, kterých si Česká republika jako občanské a politické společenství cení nebo by si jich cenit mělo.

Jinými slovy: měli bychom se víc starat a mluvit o tom, jak si představujeme dobrou zahraniční, bezpečnostní a obrannou politiku, jaké priority a vztahy jsou principiální, a co už lze naopak nechat na ad hoc posouzení a aktuální výhodnosti.

Druhý podstatný důvod vidím v obrovské finanční, organizační, časové a koneckonců i politické investici, kterou ČR svým afghánským angažmá učinilo. Teď už ani nezáleží na tom, že se to dělo trochu neřízeně a neplánovaně a že asi dopředu nikdo netušil, jak velké a dlouhé to nakonec bude. Rozhodně by na tom ale mělo záležet napříště.

Na obou březích Atlantiku teď panuje až sklíčená atmosféra, v níž se opatrnost a zdrženlivost zdají být jasným imperativem — jen probůh nezabřednout do něčeho podobně vleklého a podobně neřešitelného. Jenomže rozvrácená a válkou zachvácená místa jako Sýrie, Irák či střední Afrika nečekají na to, až Západ zkonsoliduje síly a rozmyslí si, do jaké míry tam chce něco podniknout.

Možná že velké a dlouhodobé kontingenty (typu PRT v Lógaru nebo předtím v Kosovu) teď nahradí menší a až překvapivě rychle nasazované síly a prostředky, jež vidíme v případě vyslání transportního letounu s pozemní podporou do mise OSN na Sinaji či jednotky v operaci EU v Mali; jasný smysl dává i air-policing českých gripenů v Pobaltí či na Islandu, který ani není příliš nákladný.

↗

Přenos dobré praxe a multilateralismus v každodenních praktických věcech, to byl největší český přínos v Afghánistánu. Foto ISAF Public Affairs, flickr.com

Nelze tedy počítat s tím, že by Armádu ČR a celé NATO i EU čekalo nějaké delší období bez intenzivního nasazení v konfliktních či přímo válkou postižených regionech světa. Jak to ale budou naše ozbrojené síly zvládat, když zaprvé chybí peníze i na základní vybavení a služby, jako je munice či opravy techniky?

Zadruhé, mnohem hlubší černé prázdno zeje před daleko nákladnější obnovou vybraných schopností a druhů vojsk, jako je dělostřelectvo, výzbroj pro těžkou, pásovou brigádu či vrtulníkové letectvo. Zatřetí, celkově chátrá nemovitá infrastruktura. Začtvrté a nejhůř, chybí lidé. Notoricky se nedaří naplnit tabulkové počty, stávající personál stárne, a pokud ekonomika poroste, bude to ještě horší.

Zdá se to být až neřešitelné. Roztříštěnost a rozbíhavost úkolů (od přípravy pro obrannou operaci vysoké intenzity na evropském teritoriu přes rotace v běžících a nových misích až po asistenční úkoly na území ČR) patrně zůstane. Síly a prostředky napnuté k prasknutí, podfinancované, bez rezerv lidských i materiálních.

V této situaci je těžké ukázat, co nám dala dlouholetá přítomnost v Afghánistánu, natož říci, jako to rozvinout.

Především je třeba udržet nabytou zkušenost a udržet perspektivní lidi. Získané bojové návyky i způsob velení v poli se budou hodit v jakékoli další operaci, a to i v Evropě za humny. Řadové bojovníky samozřejmě musí časem nahradit noví, o to důležitější je zachovat potenciál pro relevantní výcvik — před lety se mihla idea sboru instruktorů, jež však opět zmizela v propadlišti dějin neustálé transformace. Zkušenost rozsáhlé a dlouhodobé práce v daleké zemi se netýkala jen armády, ale také spousty úředníků, civilních odborníků a techniků, policistů a dokonce i hasičů.

Je nutné najít dlouhodobé využití pro techniku a vybavení, pořízené primárně pro Afghánistán. Přestože jsou v malých počtech, měly by být soustředěny a smysluplně používány, aby se aspoň částečně vynahradil zločinně rozhazovačný způsob jejich nákupu.

Poučení by se mělo projevit na strategické volbě při modernizaci stávajícího minimálního spektra vlastních sil a prostředků. Je jasné, že organická výzbroj jednotek by měla být tatáž, kterou pak budou potřebovat v misi daleko od ČR. Uvidí se, jak v této perspektivě obstojí pandury čtvrté brigády rychlého nasazení. Velký problém to bude u modernizace sedmé mechanizované brigády. Optimální by bylo sdílet technické vybavení s těmi partnery, kteří nám s nejvyšší pravděpodobností budou stát po boku.

Ještě důležitější je zachovat poznání, že bezpečnost se nedá nikdy a nikde zajistit vojenskými prostředky. Vojáci a jejich moderní technika mohou jen začít práci tím nejsnazším: vymetením označitelného padoucha. Pak musí přijít mnohem těžší práce: zaplnění prostoru pro udržitelné živobytí, hospodářství, vládnutí a instituce, a nakonec i rozvoj. Přenos dobré praxe a multilateralismus v každodenních praktických věcech, to byl největší český přínos v Afghánistánu.

Nic snadného naši armádu a naši politickou reprezentaci nečeká. Udržení a využití afghánské zkušenosti předpokládá, že obranné schopnosti ČR musí zůstat akceschopné a použitelné co nejuniverzálněji. Vojáci to vědí. Je otázka, co pro to udělá vláda a parlament.