Třináctý generální tajemník NATO, ani Chamberlain, ani Churchill
Antonín RašekSeveroatlantická aliance si vybrala svého nového generálního tajemníka. Bude jím bývalý norský premiér Jens Stoltenberg. Jeho úkolem bude pokračovat v alianční přestavbě.
Severoatlantická aliance byla založena právě před šedesáti pěti lety — 4. dubna 1949. My jsme do ní vstoupili, když měla za sebou půlstoletí existence. Masaryk kdysi napsal, že státy se udržují ideály, z nichž se zrodily. Platí-li to i pro mezinárodní organizace, poté by podle prvního generálního tajemníka Hastingse Ismaye mělo být nadále cílem NATO udržet Ameriku v Evropě, Rusko mimo západní Evropu a Německo při zemi.
S dalšími generálními tajemníky se ale situace měnila, jiné to bylo, když v čele stanul Paul Henry Spaak, dále Dirk U. Strikker, Manlio Brosio, Joseph Luns, Peter Carrington, Manfred Wörner, Willy Claes, Javier Solana, George Robertson, Jaap De Hoop Scheffer a tucet jmen uzavíral současný Anders Fogh Rasmussen.
Za tu dobu to zase tolik jmen nebylo. Kdyby se střídali jako ministři obrany u nás, bylo by jich přes půl stovky. Nejtěžší to měl Manfred Wörner, kdy se rozhodovalo o osudu Aliance. Rozhodující byl postoj Američanů. Ti jsou nyní v Evropě sotva na jedné noze, Rusko hodně mimo a Německo rozhodně není při zemi.
Dědictví po Rasmussenovi
Bývalý dánský premiér neměl a nemá situaci zrovna nejlehčí. Nastoupil do funkce, kdy se americkým prezidentem stal Barack Obama, který měl jiné představy o bezpečnostní politice než jeho předchůdce George W. Bush.
Bylo zřejmé, že zahraniční mise musí skončit. Neplnily své cíle a v nastávající ekonomické a finanční krizi členské země vyčerpávaly. Rasmussenovi se po rozhodnutí nebudovat protiraketový systém v Polsku a v České republice nepodařil prosadit ani záměr o propojení amerického, ruského a aliančního protiraketového systému.
I když byla přijata nová strategická koncepce, v Alianci k podstatnějším změnám nedocházelo ani po vážných událostech tzv. arabského jara. Navzdory tomu, že v aliančním geostrategickém prostoru byla země, která si ve vojenské doktríně definovala NATO jako nepřítele, v koncepci dosud platí, že „Evropa zažívá z vojenského hlediska nejbezpečnější období svých dějin“.
Faktem ovšem zůstává, že pokud chceme Rusku vyčítat nedodržování mezinárodních smluv, my sami bychom je měli dodržovat a dostávat svým závazkům.
Kdyby členské státy NATO opět dokázaly zvednout svou finanční podporu na smluvní úroveň (tj. 2% HDP), byla by to jasná demonstrace tohoto postoje.
S dobrou rozvahou opět souhlas - cílem je struktura s jasným cílem a k tomu příslušnými prostředky.