Severoatlantická aliance byla založena právě před šedesáti pěti lety — 4. dubna 1949. My jsme do ní vstoupili, když měla za sebou půlstoletí existence. Masaryk kdysi napsal, že státy se udržují ideály, z nichž se zrodily. Platí-li to i pro mezinárodní organizace, poté by podle prvního generálního tajemníka Hastingse Ismaye mělo být nadále cílem NATO udržet Ameriku v Evropě, Rusko mimo západní Evropu a Německo při zemi.

S dalšími generálními tajemníky se ale situace měnila, jiné to bylo, když v čele stanul Paul Henry Spaak, dále Dirk U. Strikker, Manlio Brosio, Joseph Luns, Peter Carrington, Manfred Wörner, Willy Claes, Javier Solana, George Robertson, Jaap De Hoop Scheffer a tucet jmen uzavíral současný Anders Fogh Rasmussen.

↗

Severoatlantická aliance potřebuje podstatné změny. Foto archiv Severoatlantické aliance, flickr.com

Za tu dobu to zase tolik jmen nebylo. Kdyby se střídali jako ministři obrany u nás, bylo by jich přes půl stovky. Nejtěžší to měl Manfred Wörner, kdy se rozhodovalo o osudu Aliance. Rozhodující byl postoj Američanů. Ti jsou nyní v Evropě sotva na jedné noze, Rusko hodně mimo a Německo rozhodně není při zemi.

Dědictví po Rasmussenovi

Bývalý dánský premiér neměl a nemá situaci zrovna nejlehčí. Nastoupil do funkce, kdy se americkým prezidentem stal Barack Obama, který měl jiné představy o bezpečnostní politice než jeho předchůdce George W. Bush.

Bylo zřejmé, že zahraniční mise musí skončit. Neplnily své cíle a v nastávající ekonomické a finanční krizi členské země vyčerpávaly. Rasmussenovi se po rozhodnutí nebudovat protiraketový systém v Polsku a v České republice nepodařil prosadit ani záměr o propojení amerického, ruského a aliančního protiraketového systému.

I když byla přijata nová strategická koncepce, v Alianci k podstatnějším změnám nedocházelo ani po vážných událostech tzv. arabského jara. Navzdory tomu, že v aliančním geostrategickém prostoru byla země, která si ve vojenské doktríně definovala NATO jako nepřítele, v koncepci dosud platí, že „Evropa zažívá z vojenského hlediska nejbezpečnější období svých dějin“.

Rasmussen na sklonku své vrcholné kariéry určitě nečekal, že ho zaskočí ukrajinská krize a odtržení Krymu. Může to jednou být charakterizováno i jako jisté selhání a nedostatečná kooperace s Evropskou unií při realizaci jejího záměru s podpisem asociační dohody.

Zároveň tím skončil i Obamův reset. Ani jeho snaha výrazně omezit jaderný potenciál příliš neuspěla. To neznamená, že téma resetu se znovu nevrátí. Bez Ruska není Ukrajina řešitelná. Nemluvě aby byla podle Kissingerovy myšlenky jakýmsi mostem mezi Východem a Západem.

Je Stoltenberg správná volba?

Když se objevilo jméno bývalého norského premiéra Jense Stoltenberga jako vážného kandidáta do funkce třináctého generálního tajemníka Aliance, jako vždy se vyskytly krajní reakce: obava, že přichází Neville Chamberlain, když potřebujeme Winstona Churchilla.

Stoltenberg je z možných kandidátů za existující bezpečnostní situace nejspíš osobností nejvhodnější. Má za sebou osmiletou premiérskou kariéru v prosperující zemi. Zvládl i tak vážnou krizovou situaci jako byl útok Anderse Behringa Breivika na ostrově Utoya, při němž zahynuly desítky mladých lidí. Má podporu Obamy, Camerona, Merkelové i Hollanda. Je lepší volbou než výběr některého z kandidátů z bezprostřední blízkosti ukrajinské krize, který by mohl být pod předem těžko identifikovatelnými tlaky.

Stoltenberg ve srovnání s premiéry většiny zemí věnoval ozbrojeným silám své země výraznější pozornost. Norští vojáci se zúčastnili mise v Afghánistánu i akce v Libyi. V Norsku s povinnou vojenskou službou se uvažuje o tom povolávat v souladu s emancipační politikou do uniformy i ženy.

Co Stoltenberga čeká

Zůstaneme-li optimisty, situace kolem Ukrajiny by při Stoltenbergově nástupu v říjnu tohoto roku mohla být alespoň zčásti stabilizovaná. Bude proto moci pokračovat v alianční přestavbě v souladu s tzv. poafghánským obdobím, a to s nutnou reakcí na situaci, kterou aktuálně prožíváme.

Evropa nemůže dále pokračovat s modely armád, které byly v posledním desetiletí převážně určeny pro zahraniční mise. Vojenský analytik z Centra pro strategická a mezinárodní studia Anthony Cordesman napsal: „Omezené pozemní síly v Evropě nejsou vytvořeny na to, aby náhle během několika dní namířily síly na Rusko.“