Mou dlouhodobou nevýhodou je, že názorové a politické protivníky považuji za lidi. Ódéesáctví mi sice léta připadalo spíše jako diagnóza nebo první krok k trestnému činu, ale snažil jsem se za ódeesáctvím vidět obličeje a osudy. A touhu přilepšit si kradením, což je asi jedno z nejstarších lidských řemesel. Také jsem v případě ódeesáků vycházel z předpokladu, že za tímto jevem může přijít nějaký ještě horší, což se také stalo.

Protivníci a protivnice mi nikdy neopláceli stejnou mincí, třídní nenávisti si na levici člověk zažije jen což, od cizích i vlastních. Svoboda má ale tu výhodu, že když vás někde někdo zlikviduje nebo někam nepustí, dá se při troše tvořivosti najít něco lepšího. A pak se za ty hajzly dá v klidu poděkovat Pánubohu.

Tak se i konvičkovce snažím vidět jako lidi. Strach z cizího, neznámého, strach o vlastní jistoty, jsou přeci pochopitelné lidské vlastnosti. Když se to projevuje agresivitou, je to další pochopitelná vlastnost, protože lidi chtějí špatnosti přesunout na druhé a kdo velí nenávisti ovládá ostatní. Nenávist propojená se strachem a malostí, kolik jsme jí u nás ve dvacátém století užili. Snažím se je chápat jako lidi, protože v našem světě valem mizí vše, co jsme považovali za jisté.