Nepřitažlivé sluníčkářky jsou vlastně děvky
Saša UhlováDiskuze, které vyvolaly události v Kolíně, mají v České republice podivnou pachuť. Ke xenofobii se totiž přidává i pohrdání ženami.
Když vás znásilní bílý muž, můžete si za to sama. Pokud vás znásilní muslim, vina je na jeho straně. Dostanete-li se jako sluníčkářka mezi muslimy a ti vás neznásilní, je to tím, že nejste přitažlivá. A když vás nikdo neznásilní, můžete si alespoň všechny tyto teze číst na internetu. Nově se můžete kochat i nápadem Jiřího X. Doležala, který původně vyšel na webu Reflexu. Proimigrační dobrovolnice podle něj mají poskytovat sexuální služby uprchlíkům, aby nebyli frustrovaní.
Po nějaké době se stránka s jeho komentářem na webu Reflexu už nedala otevřít, vydavatelství text přesunulo na stránky Blesku. Doležalovými vývody by nemělo smysl se zabývat, kdyby se podobné názory tak často neobjevovaly v české veřejné debatě. Společným jmenovatelem je neúcta k ženám, bagatelizace sexuálního násilí a nenávist ke každému, kdo si myslí, že lidé mají nějaká práva, i když zrovna nejsou bílí muži.
Hnus, který při takovém, rádoby humorném čtení cítím, zažívám totiž častěji. Ať už se jedná o názor, že znásilněné ženy si za své znásilnění mohou samy, nebo poznámky, že feministky jsou šeredné, neukojené ženy a feministkami jsou jen kvůli svým mindrákům.
I když se islamofobové často zaklínají ženskými právy, příliš mě to neuklidňuje vzhledem k tomu, s jakým pohrdáním zároveň k ženám přistupují. Výlevy Martina Konvičky nebo Jiřího Doležala by šlo snadno odbýt, ale lidí s podobnými názory je ve společnosti více. Ponižování žen na základě sexuální podřízenosti je častým prostředkem dehonestace názorových odpůrkyň. Ženy, kterým říkají sluníčkářky, to tak schytávají dvakrát. Jednou kvůli svým názorům, podruhé kvůli tomu, že jsou ženy. Nebo ještě jinak. Jejich názory jsou o to víc směšné, protože jsou ženy.
Svět se trochu mění a Evropa stojí před různými výzvami. Čelit jim můžeme jen jako společnost sebevědomá a silná. Společnost s jasnými hodnotami. Jaké ale vlastně ty hodnoty jsou, když u nás vycházejí takovéto texty a když si v naší zemi tolik lidí myslí, že si ženy mohou za své znásilnění samy? A když se o vážných problémech, jako je znásilňování nebo domácí násilí nevede společenská diskuze?
Vysvětluje se tím, proč skutečnost, že emancipované ženy feministky hájí práva uprchlíků, jejichž kultura nemusí být nutně v souladu s feministickými ideály, působí jako nesrovnalost. Pokud nemáme jasno v tom, jaké vlastně jsou ty naše hodnoty, může to skutečně působit zmatek. Přitom je to celkem jasné.
Lidé mají právo na svou různost, ovšem v mezích jasně daných zákonem. Chce-li někdo žít v konzervativním modelu soužití, je to jeho věc. Bití a znásilňování žen je mimo tento rámec. Zesměšňování žen nezákonné není, ale ukazuje, jak se k ženám a jejich právům posměváčci staví. Ještě je tu taková drobnost, a to, že neexistuje nic jako kolektivní vina. To znamená, že pokud něco udělá příslušník nějaké skupiny, ostatní ve skupině za to nenesou odpovědnost a není možné jim to vyčítat, protože to nemohli nijak ovlivnit. Jsou to celkem prostá pravidla.
Mnoho žen zakusilo během života různé druhy násilí. Podle průzkumu FRA z roku 2014 má dvaatřicet procent českých žen starších patnácti let zkušenost s fyzickým nebo sexuálním násilí. V České republice je počet odhadovaných znásilnění podle různých zdrojů mezi 7500 a 20 000 ročně. Je to samozřejmě jen odhad, protože většinu z nich ženy policii nenahlásí. Drtivá většina o tom mlčí. Odhaduje se, že nahlášeno bývá jen osm procent znásilnění. Důvodů je celá řada. Je hrozně těžké mluvit o něčem tak intimním. Často jsou pachateli lidé, ke kterým znásilněné ženy mají nějaký vztah. Mnohdy si oběti také vyčítají, že se vůbec do té situace dostaly. Dávají si samy vinu, přestože rozumově vědí, že viníkem je pachatel. Mluvit otevřeně o tom, co se jim stalo, je opravdu těžké.
Ponižování žen ve veřejném prostoru je jen dalším momentem, který jim v tom brání. Symbolické násilí na ženách, které je v české společnosti normou, je důkazem, že nemáme jasno v našich vlastních hodnotách. Strach, že nám je někdo nabourá, je tak vlastně pochopitelný. Začít bychom tedy měli sami u sebe. Pak si budeme jistější třeba i v tom, že každé znásilnění je špatné a pachatel má být potrestán.