Muslim, který se stal o víkendu obětí bodného útoku, pochází z Kavkazu, ale čtrnáct let žije v České republice. Se svou přítelkyní se věnují charitativní pomoci uprchlíkům. To bylo zřejmě i důvodem několikerých výhrůžek, které v minulosti obdrželi. Před týdnem na jeho auto navíc někdo nasprejoval hákový kříž.

Během samotného incidentu jej agresoři bodli jednou, dalším ranám se ubránil. Útok přežil. Policie nyní vše vyšetřuje podle paragrafu 145/1,2f) trestního zákoníku. Tedy jako těžké ublížení na zdraví ve stádiu pokusu, jehož oběť byla vybrána pro „skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle bez vyznání.“ Pachatelé můžou jít sedět na pět až dvanáct let.

Ať už byl přesný motiv jakýkoli, celý čin si zaslouží odsouzení a pečlivé policejní pátrání. Navzdory šoku se však veřejnost musí zdržet paušalizací: rukojeť třímali konkrétní jedinci a nemá smysl vpalovat cejch všem Čechům s tím, že agresi k jinakosti mají zkrátka v sobě.

Ani to však samo o sobě nestačí. Žádný člověk neexistuje ve vakuu a mimo vztahy (kdo si myslí opak, je buď v předškolním věku nebo Václav Klaus). Vlivy společnosti je třeba rozklíčovat a zaříznout ty patologické. I sobotní atak má samozřejmě své kulturní ukotvení.

Část Čechů se totiž infikovala postmoderní nákazou, podle které neexistuje žádná pravda, zároveň má svou pravdu každý a vítězí ten, kdo řve nejhlasitěji, můžu šířit lži, protože „je to můj názor“, každému můžu nadávat, protože prostě „svoboda slova“, můžu vyzývat k nenávisti vůči komukoli, protože „si to tak myslím“.

Vzduchem se pak logicky šíří hysterie, protože každá novinářská kachna má najednou stejnou hodnotu jako ověřená zpráva. Chaotická vlna iracionality je ochromující a nezadržitelná. Jaká úleva, když je alespoň naservírovaná v sexy formě! Ideálně v prezidentových bonmotech nebo Konvičkových macho statusech.

Miloš Zeman tak nonšalantně vystupuje na akci Bloku proti islámu, uskupení, které by vůbec nemělo existovat. Jejich jurodivé a na odiv stavěné pošlapávání konkrétního náboženství porušuje Listinu základních práv a svobod, a tedy i ústavu. Moderátoři v médiích běžně diskutují s obhájci předsudečných tezí o středověké mentalitě mohamedánů. Vášniví diskutéři zas šíří na facebooku vybájené zkazky o krvelačných muslimech.

Zatímco tedy víkendové přepadení naplánovali jednotlivci, mnozí nesou zodpovědnost za posunutí hranice možného až do bodu, ze kterého je na dohled lynč.

Jistě, vyšetřování možná nakonec prokáže, že pohnutky nepramenily z etnické zášti. Obávám se ale, že útočníci se mohou přesto stát ohavnou inspirací jako první „obránci českého národa“. Už v neděli ostatně Eva Hrindová z Bloku proti islámu vydedukovala, že napadený je zkrátka obětí své vlastní víry. Hrindovou naopak evidentně neomezuje nic, včetně hmatatelného světa kolem.

Některé kroky budou proto nezbytné:

1. Politická reprezentace musí nabízet srozumitelný narativ. V něm nemůže být vstřícnost k odlišným kulturám zesměšňována jako slabost, co se nám vymstí, ale jako úkol, který osvědčí a naopak posílí naši demokratickou dospělost.
2. Čeká nás i vyvracení drbů o nemožnosti integrace. Čeští muslimové zde žijí pokojně a například hrdost na britské občanství vyjadřuje více tamějších muslimů nežli samotných Britů. Samozřejmě, nastávají i problémy. Nicméně právě proto je nutná sociální práce, nikoli nacionální šarvátky. Ty jenom oddalují skutečné řešení.
3. Média se neobejdou bez zvýšené kritičnosti. Předsudek není názor, lež není zajímavé stanovisko k debatě. Nic z toho není legitimní v racionálním mapování reality.

Osiřelí se musíme popasovat s agresivními herezemi. Muslimové mnohokrát veřejně odmítli, aby jejich vyznání zneužívali vrazi ke svému běsnění. I mně se hnusí blýskání čepelí a šepot anonymních telefonátů pod záštitou evropských hodnot. S českým původem a evropským občanstvím říkám: Ne mým jménem.