Je cosi podivného na slavnostních deklaracích, které říkají, že jsme ve válce s Islámským státem — všechny světové velmoci se spojily proti náboženskému gangu, který kontroluje malé území, na kterém se povětšinou nachází jenom poušť… To neznamená, že bychom se neměli zaměřit na zničení Islámského státu — to musíme bezpodmínečně, bez jakýchkoliv „ale“.

Jediné „ale“, které bychom měli vznést, je to, že bychom se měli SKUTEČNĚ zaměřit na jeho zničení. A k tomu je potřeba mnohem víc, než patetické deklarace a vzývání solidarity všech „civilizovaných“ sil proti démonizovanému fundamentalistickému nepříteli.

Do čeho bychom neměli upadnout, je obvyklá litanie levicových liberálů: „Nemůžeme bojovat s terorem pomocí teroru, násilí pouze přiživuje další násilí.“ Je na čase začít si klást nepříjemné otázky: jak je možné, že je Islámský stát schopen přežít?

Jak všichni víme, navzdory formálnímu odsouzení a odmítnutí ze všech stran, jsou tu síly a státy, které Islámský stát nejen tiše tolerují, ale zároveň mu poskytují pomoc. Poslední dobou tak během ostrých střetů mezi ruskou armádou a teroristy ISIS na území válkou rozervané Sýrie vstupuje nespočet zraněných bojovníků ISIS na turecké území, kde jsou hospitalizováni ve vojenských nemocnicích.

Jak nedávno ukázal David Graeber, pokud by Turecko vystavilo Islámský stát stejné absolutní blokádě, jakou počastovalo kurdská území v Sýrii (nemluvě o tom, že by projevila stejnou míru „netečné lhostejnosti“ vůči YPG a PKK, jakou projevuje vůči Islámskému státu), Islámský stát by už dávno zkolaboval a pařížské útoky by se pravděpodobně nikdy nestaly.

↗

Slavoj Žižek: „Všechny světové velmoci se spojily proti náboženskému gangu, který kontroluje malé území, na kterém se povětšinou nachází jenom poušť.“ Foto rabble.ca

Namísto toho Turecko nejenže tajně poskytuje lékařskou péči zraněným vojákům IS a napomáhá ještě exportu ropy z území ovládaných IS, ale nadto provádí brutální útoky proti kurdským jednotkám, které jsou JEDINOU lokální silou, která boj s Islámským státem myslí vážně. Nadto Turecko sestřelilo ruský bombardér, který útočil na pozice Islámského státu v Sýrii.

Podobně se chová Saúdská Arábie, klíčový spojenec USA v daném regionu, který vítá válku IS proti šíitům. Dokonce i samotný Izrael podezřele mlčí z čistě oportunistického kalkulu: ISIS bojuje s pro-íránskými šíitskými silami, které Izrael považuje za své hlavní nepřátele.

Ohlášená dohoda mezi Evropskou unií a Tureckem na konci listopadu (tedy že Turecko bude držet na uzdě proud uprchlíků do Evropy výměnou za velkorysou finanční pomoc, zpočátku tři miliardy eur) je bezostyšně nechutný čin, skutečná eticko-politická katastrofa. Je tohle skutečně způsob, jak má být vedena „válka proti terorismu“ — tedy podlehnutím Tureckému vydírání a odměňováním jednoho z hlavních viníků vzniku Islámského státu v Sýrii?

↗

Ohlášená dohoda mezi Evropskou unií a Tureckem je eticko-politická katastrofa. Evropa podlehla vydírání patrona Islámského státu Recepa Erdogana. Repro DR

Oportunisticko-pragmatické zdůvodnění takové dohody je jasné: není přece uplácení Turecka tou nejjednodušší cestou, jak omezit příliv uprchlíků? Dlouhodobé důsledky však budou katastrofální.

Toto nejasné pozadí poukazuje na to, že „totální válka“ proti IS nemůže být brána vážně — není tak totiž vůbec myšlena. Je zcela zřetelné, že se nesetkáváme se střetem civilizací: v křesťanském prostoru jsou to Spojené státy a Evropa proti Rusku, v muslimském prostoru zase Sunnité proti Šíitům. Obludnost Islámského státu slouží jako fetiš, který zahaluje tyto partikulární boje, ve kterých všechny strany předstírají boj s Islámským státem, aby mohly udeřit svého skutečného nepřítele.

Z anglického originálu We Need To Talk About Turkey vydaného v New Statesman přeložil MARTIN VRBA.