Petice tureckých akademiků proti postupu tureckého státu vůči obyvatelům v kurdských regionech vyvolala nejen tvrdou odpověď ze strany státních orgánů, zatčení (a poté opět propuštění) dvacet sedm signatářů obviněných z podpory terorismu, ale i vlnu solidarity ze strany dalších skupin turecké společnosti.

Původní iniciativu Akademici za mír podepsanou více než tisícovkou tureckých akademiků a některými jejich zahraničními kolegy v čele s Noamem Chomskym následovaly v dalších dnech projevy podpory ze strany tureckých spisovatelů (iniciativa Spisovatelé za mír, kterou podepsalo 558 autorů), filmových tvůrců, připojily se i dvě tisícovky právníků, kteří přislíbili, že za akademiky budou stát v soudních síních jako jejich obhájci.

S podporou se připojilo i přes 600 novinářů, z nichž někteří jsou toho času ve vězení. Společné prohlášení na podporu akademiků vydaly také turecká komora inženýrů a architektů (TMMOB) a organizace sdružující lékaře (TTB). S protesty se připojily i mladí socialisté či LGBT aktivisté.

Podpory se akademikům dostalo nejen z Turecka samého, například sdružení více než 3000 badatelů z celého světa zabývajících se blízkovýchodními studii (Middle East Studies Association) zaslalo dopis premiéru Ahmetu Davutogluovi, ve kterém kritizují zadržení skupiny signatářů petice jako porušení akademických svobod. Podporu vyjádřily i stovky britských akademiků a ve výčtu by se dalo pokračovat.

Je však otázka, co všechny tyto projevy podpory reálně mohou změnit. To platí i pro kritiku ze strany amerického velvyslance v Turecku. Turecko je sice členem NATO a de facto tedy spojencem, do svých vnitřních věcí si však nenechá mluvit, ať již jde o vztah k arménské genocidě, kterou dodnes zarputile popírá, nebo o kurdskou otázku.