Turecká (a izraelská) fronta a proč nám na ní záleží

Filip Outrata

Postup turecké vlády proti petici akademiků i situace lidskoprávních občanských organizací v Izraeli ukazují, že ve jménu boje proti terorismu se další obětí může stát vlastní svoboda. Naděje je v solidaritě a odhodlání kriticky zaměřených občanů.

Petice tureckých akademiků proti postupu tureckého státu vůči obyvatelům v kurdských regionech vyvolala nejen tvrdou odpověď ze strany státních orgánů, zatčení (a poté opět propuštění) dvacet sedm signatářů obviněných z podpory terorismu, ale i vlnu solidarity ze strany dalších skupin turecké společnosti.

Původní iniciativu Akademici za mír podepsanou více než tisícovkou tureckých akademiků a některými jejich zahraničními kolegy v čele s Noamem Chomskym následovaly v dalších dnech projevy podpory ze strany tureckých spisovatelů (iniciativa Spisovatelé za mír, kterou podepsalo 558 autorů), filmových tvůrců, připojily se i dvě tisícovky právníků, kteří přislíbili, že za akademiky budou stát v soudních síních jako jejich obhájci.

S podporou se připojilo i přes 600 novinářů, z nichž někteří jsou toho času ve vězení. Společné prohlášení na podporu akademiků vydaly také turecká komora inženýrů a architektů (TMMOB) a organizace sdružující lékaře (TTB). S protesty se připojily i mladí socialisté či LGBT aktivisté.

Podpory se akademikům dostalo nejen z Turecka samého, například sdružení více než 3000 badatelů z celého světa zabývajících se blízkovýchodními studii (Middle East Studies Association) zaslalo dopis premiéru Ahmetu Davutogluovi, ve kterém kritizují zadržení skupiny signatářů petice jako porušení akademických svobod. Podporu vyjádřily i stovky britských akademiků a ve výčtu by se dalo pokračovat.

Je však otázka, co všechny tyto projevy podpory reálně mohou změnit. To platí i pro kritiku ze strany amerického velvyslance v Turecku. Turecko je sice členem NATO a de facto tedy spojencem, do svých vnitřních věcí si však nenechá mluvit, ať již jde o vztah k arménské genocidě, kterou dodnes zarputile popírá, nebo o kurdskou otázku.

Turečtí akademici ostatně ve své petici zcela vědomě vstoupili na politickou půdu. Jejich prohlášení končí slovy:

„Jako akademici a vědci pracující v Turecku či Tureckem se zabývající se nehodláme podílet na těchto masakrech tím, že budeme mlčet. Požadujeme okamžité ukončení násilí ze strany státu. Budeme pokračovat v oslovování politických stran, parlamentu a mezinárodního veřejného mínění, a to tak dlouho, dokud naše požadavky nebudou splněny.“

Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan zaútočil na kritické akademiky jako na nepřátele státu a pomocníky teroristů. Foto nature.com

Tak nějak by měla vypadat politická angažovanost akademiků (a vlastně kohokoli jiného). Otevřená kritika, jasná formulace záměru a také přiznání, že se svou aktivitou vměšují a budou vměšovat nadále do politické sféry. I se vším rizikem, které to s sebou přináší.

Ti, kdo petici podepsali, si museli být vědomi, co pro ně podpis může znamenat. V lepším případě budou v hledáčku státních orgánů, ale zdaleka nejen jich, ale i nacionalisticky zaměřených skupin a jednotlivců, stále obtěžováni, již s nesmazatelným cejchem nepřátel národa. Přední turecký gangster sedící ve vězení už nyní vyhrožuje, že se bude sprchovat v jejich krvi. V tom horším je čeká trestní stíhání a případně i odsouzení, nebo konec pracovní dráhy, přinejmenším v Turecku.

Prolamovat mlčení se nevyplácí

Věc má kromě dopadu na stav vnitřní demokracie a názorové svobody v Turecku i závažný univerzální rozměr. Turecká vláda všechny své kroky odůvodňuje bojem proti terorismu, přičemž nerozlišuje mezi Islámským státem a kurdskými skupinami, natož aby brala ohled na to, že Kurdové patří mezi protivníky samozvaného chalífy. Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan zaútočil na kritické akademiky jako na nepřátele státu a pomocníky teroristů.

Podobný postup směřující k umlčení domácí kritiky a zároveň posílení vlastní moci sledujeme i leckde jinde a nepochybně budeme sledovat i nadále. Islámský stát se svým hrůzným mediálním obrazem se báječně hodí k roli univerzálního nástroje k této dvojnásob špinavé práci. Jako údajní spojenci teroristů jsou a budou prezentováni také ti, kteří jsou ve skutečnosti bojovníky proti teroru, ať již v jakékoli podobě.

Zvláště v situaci státní a národní komunity bojující s vnitřním nepřítelem, která se cítí obklopena nechápajícím a zaujatým mezinárodním veřejným míněním, lze očekávat, že postup vůči kritikům zevnitř bude ještě tvrdší a nesmlouvavější, se všemi negativními důsledky.

×