Malála Júsufzajová, pákistánská dívka postřelená v roce 2012 tálibánskými ozbrojenci v severozápadní provincii země za to, že zastávala právo dívek na školní vzdělání, se stala nejmladší nositelkou Nobelovy ceny v dějinách a po právu ji dnes zná celý svět. Nespočetné další dívky a ženy, které v islámských zemí platí za svou vůli vzdělávat se bezpečím, zdravím a často i životem, zůstávají neznámé.

Zápas žen ve společnostech s muslimskou většinou za vlastní práva, především právo na vzdělání, na svobodný pohyb, na pracovní uplatnění, patří bezesporu k největším tématům lidských práv v dnešním světě. To neznamená, že by to byl výlučně jen problém muslimských společností, ani to, že by byl ve všech většinově muslimských společnostech stejně akutní. Ale vážnost a zásadní důležitost tohoto zápasu, stejně jako jeho oběti, prostě nelze ignorovat.

Jak dnes upozorňují mnozí kritikové islamistického fundamentalismu, vytvořilo se zvláštní spojenectví mezi krajní pravicí muslimského světa — islamistickými fundamentalisty, a krajní pravicí světa západního — pravicovými radikály a populisty, využívajícími islamofobie i nepokrytého rasismu. Ve výsledku jsou oběma skupinami často ohroženi titíž lidé, totiž nefundamentalističtí muslimové, a v první řadě většinou ženy.

Šátek na cestě svobody

Případ Eman Ghaleb, který právě hýbe veřejným míněním v Česku, jako by byl ilustrací této teze. Dívka původem z Jemenu, která ale od pěti let žije s rodiči v ČR a studuje ve druhém ročníku na gymnáziu v Teplicích, čelí vlně dopisů adresovaných vedení školy a  požadujících její vyloučení za to, že dává najevo svou muslimskou víru a nosí hidžáb. Příběh má prozatím šťastný konec, za dívku se postavil ředitel školy, který považuje podobné výzvy za nesmyslné a neakceptovatelné, a zastala se jí i většina spolužáků.

Podle svého vlastního vyjádření na Facebooku Eman považuje hidžáb, tedy „předpisový“ šátek muslimské ženy, za součást své identity, ne za náboženský symbol. Pokud by byl zákonem nebo i rozhodnutím školy zakázán, podřídila by se a zákaz by respektovala. K tomu dodala: „Do té doby budu na cestě svobody, které si vážím a myslím si, že svoboda je nejdůležitější věc pro člověka.“

↗

Zákaz šátků je mnohdy paradoxně totéž jako příkaz se zahalovat. Foto facebookový profil Eman Ghaleb

Tento postoj odlišuje teplickou studentku od jiného nedávného případu, kdy v roce 2013 somálská azylantka na zákaz muslimského šátku na střední zdravotnické škole reagovala tím, že studia zanechala, a zpětně pak požadovala od školy omluvu a odškodné. Zatímco v tomto případě zjevně brala muslimská dívka šátek jako svou náboženskou povinnost a nadřadila jej i studiu na škole, u Eman Ghaleb je tomu podle všeho jinak, hidžáb pro ni není nezbytností a obešla by se bez něj.

To je postoj, který teplickou studentku činí o to sympatičtější, alespoň pro mne. Slova o svobodě, kterými uzavřela své vyjádření na Facebooku, od ní znějí věrohodně. Je to postoj o to důležitější, že odpovídá postoji mnoha žen v muslimském světě, které usilují o možnost volby, jež je jim upírána — nosit šátek, nebo ho nenosit, ale k obojímu se rozhodnout samy, bez vnějšího nátlaku. Zákaz šátků je v tomto smyslu paradoxně totéž jako příkaz se zahalovat.

Šátek jako symbol mužské nadvlády

Dejme ale místo pochybnosti. Některé autorky a autoři z islámského světa (jako například Maročanka Fatima Mernissi) poukazují na to, že šátek je v islámu téměř od samého počátku symbolem podřízenosti ženy a mužské nadvlády. Není proto zcela od věci považovat hidžáb (a o to spíše kompletnější formy zakrytí jako nikáb či burku) ne pouze za přihlášení se k islámu jako náboženství, ale za propagaci takového pojetí islámu, které hledí na ženy jako na podřazené mužům.

Jenže je tu poměrně zásadní okolnost, která mluví proti takovému výkladu, zvláště v případě jako je ten teplický. Podle logiky zahalování žen ve fundamentalistickém výkladu islámu není cílem to, aby ženě nebyly vidět vlasy, ale aby nebyla vidět sama žena — aby nebyla vidět mimo dům, na veřejnosti, a samozřejmě aby nebyla vidět ve školní třídě.

Dívka, která chodí do školy, navíc do smíšené třídy s chlapci, a která navíc volně na sociálních sítích a na veřejnosti vyjadřuje své názory na to, co pro ni znamená nosit šátek, protiřečí svým životem a chováním fundamentalistickému pojetí islámu snad ve všem. A co přitom nosí na hlavě, není nakonec až tak důležité.

Co by se kolem Eman Ghaleb dělo, kdyby sice nenosila hidžáb, ale hlásila by se přesto k islámu a (slovy některých dopisů za její vyloučení) „šířila islámskou propagandu“, konkrétně se třeba aktivně účastnila „muslimského víkendu“, který teplické gymnázium loni uspořádalo vedle podobně zaměřených akcí seznamujících s židovstvím, křesťanskými církvemi nebo vietnamskou komunitou? Nečelila by i v takovém případě dopisům požadujícím její vyhození ze školy?

↗

To, co je na případu Eman Ghaleb asi nejnadějnější, je solidární reakce ze strany spolužáků. Foto ceskatelevize.cz

Obávám se, že ano. Sama Eman uvedla v rozhovoru pro DVTV, že kdyby sundala šátek, nic by to neřešilo, protože by se našel jiný důvod — příjmení, barva pleti... Tím, kdo ji údajně nejvíc odrazuje od toho, aby nosila šátek a zadělávala si tak v české společnosti na problémy, je její otec, primář oddělení následné péče v teplické nemocnici. Primář Ghaleb podle slov své dcery tuto zemi miluje a bere ji jako svůj domov. Jeho dcera, řekl bych, také. Tito lidé se radikálními islamisty nestanou.

Na druhé straně jistě platí, že to, že někdo navštěvuje takovou či onakou školu, ještě nepředurčuje jeho budoucnost. Nejméně jeden z bruselských atentátníků byl absolventem elitní katolické střední školy. I z muslimské dívky, která navštěvuje gymnázium a prezentuje se jako názorově otevřená, může jednou být žena konzervativních a radikálních názorů. Daleko opodstatněnější je ale přece jen očekávat, že si zachová svůj základní postoj a zůstane tolerantní, vyznávající svobodu a dopřávající ji i druhým.

Příkazy, zákazy a solidarita

Boj za to, aby muslimské dívky mohly chodit do školy, se týká především muslimských společností. Tam také být vybojován, a není toho zase tolik, co my zde můžeme udělat pro to, aby tento boj skončil dobře. Co ale udělat rozhodně můžeme, je zabránit jakýmkoli formám diskriminace z náboženských či jiných příčin na našich školách a v naší společnosti. Česká tradice nezná (na rozdíl od Francie) vyhraněnou laicitu ve školství, propagace náboženské víry ve školách zde není nepřípustná.

Zákaz šátků, včetně muslimských, může mít své opodstatnění tam, kde je odůvodněn prakticky, jako třeba v nemocnicích, na zdravotních školách a podobně. Tam, kde takový zákaz platí, by měly všechny studentky daný stav respektovat. Tak, jako by ho podle svých vlastních slov respektovala Eman Ghaleb. Považovat toto za porušení svobody náboženského vyznání či za diskriminaci je podle mého názoru nemístné. Přehnané vymáhání možnosti vždy nosit šátek je dokonce kontraproduktivní, ve svém důsledku jen posiluje protiislámské postoje.

Něco úplně jiného je pochopitelně zákaz veřejného nošení takových typů islámského ženského oděvu, které zcela (burka) či z velké části (nikáb) zahalují obličej. Takový zákaz již dnes platí v mnoha evropských zemích a v dalších se zvažuje. Tyto formy oděvu, které jsou pro kriticky uvažující obyvatelky a obyvatele muslimských zemí ztělesněním hrůzy, by u nás, v našem veřejném prostoru, skutečně neměly mít místo.

To, co je na případu Eman Ghaleb asi nejnadějnější, je solidární reakce ze strany spolužáků. Postavit se proti nespravedlnosti, kterou by vyloučení jejich spolužačky ze školy znamenalo, je nejlepší možný způsob jak v podobné situaci reagovat. Možná se blíží doba, kdy na jedné straně budou sílit příkazy ze strany fundamentalistického pojetí náboženství, na druhé straně zákazy ze strany jeho dvojčete, extremistického fundamentalismu domácí výroby.

Solidarita, vzájemné poznávání, vzájemné sdílení hodnot, které se osvědčují právě ve schopnosti postavit se za druhého, to je cesta naděje v lepší budoucnost. V takovou budoucnost, ve které nepřevládne ani náboženský extremismus a fundamentalismus, ani extremismus xenofobní sytící se strachem a zneužívající jej ke svému prospěchu. Držím teplické studentce všechny palce.