Náš džihád
Petr KubalaTématem snímku Můj džihád belgického režiséra Marka De Visschera je radikalizace a odchod části mládeže žijící v evropských metropolích bojovat za Daeš. Následná debata ukázala, jak snadno vázneme v začarovaném kruhu.
Filmový festival Jeden svět má svou tradiční zastávku i v Bruselu. V průběhu dvou týdnů mají návštěvníci na několika místech spojených s evropskými institucemi možnost seznámit se s vybranými dokumenty s lidskoprávní tématikou, po nichž vždy následují diskuse s diplomaty, členy evropského parlamentu, aktivisty nebo spisovateli.
Jedním z nejočekávanějších filmů letošního ročníku byl snímek Můj džihád (My Jihad) režiséra Marka De Visschera. Belgický režisér se pustil do mimořádně složitého ale pro současnost důležitého tématu, kterým je radikalizace a odchod části mládeže žijící v evropských metropolích bojovat za Daeš.
Svou pozornost zaměřil na městečko Vilvoorde těsně přléhající k Bruselu. Za loňský rok totiž z Belgie odešlo bojovat asi 470 mladých lidí, což je nejvíce (přepočteno na počet obyvatel) ze všech států evropy. Ve Vilvoordu prakticky každý zná někoho, kdo odešel bojovat.
Režisérova snaha položit si správné otázky je nanejvýš sympatická, byť jak se později v diskusi ukázalo, může v některých případech ústit v boj s větrnými mlýny. Odpovědi na otázky kolem tohoto fenoménu nám totiž mohou říci něco důležitého i o nás samotných.
De Visscherovým cílem bylo dát hlas lidem, kteří byli prozatím jen „problematickým objektem“. Podle něj dosud nikdo nemluvil přímo s těmi, kdo v daných oblastech žijí. Jak na situaci reagují, co cítí? Jsou rozčarováni? Mají vysvětlení proč se to všechno děje? Mají plán, jak podobným věcem zabránit?
Režisér hledá spolu s protagonisty odpovědi stejně intenzivně, jako se snaží prosadit jiný význam slova džihád zatížený v současném mediálním provozu jen diskvalifikujícími asociacemi s terorismem.
V pasti mezi dvěma světy
Hlavní postavou celého filmu je belgický imám a neúnavný bojovník Sulayman Van Ael. On sám před osmnácti lety hledal smysl života a konvertoval k islámu, který od té doby pečlivě studoval. Nyní má vlastní školu, pomáhá v psychosociálním centru, káže on-line a osobně se různými prostředky zasazuje o pomoc mladým lidem s jejich hledáním smyslu života a identity.
Problémy s identitou mladých lidí jsou hlavním tématem celého filmu. Situace se začala prudce zhoršovat v roce 2011, kdy vláda předložila zákon proti burkám. Mladí reagovali rozhořčeně: „Nemůžeš tu žít jako muslim…“ „Takhle to tady mladí vnímají,“ říká jedna z postav hned na úvod filmu. A potom přišla válka v Sýrii a strašné záběry Assada, jak masakruje vlastní lidi.
Cituji maminku Wikipedii (Taslima Nasreen)
V roce 1993, vyšla její kniha Lajja (Stud). Kniha pojednává o osudu hinduistické rodiny v Bangladéši, na které si vylévali zlost muslimští fundamentalisté po zničení jedné mešity v Indii. Hlavně mezi hinduisty se stala rychle velice známou a populární, naopak muslimové knihu pálili. Bangladéšská vláda spisovatelku oficiálně obvinila z rouhání, byl jí zabaven pas a její knihy zakázány.
V roce 1994 došlo k 300 000 demonstraci a muslimští duchovní nad ní vyhlásili fatvu poté, co v anglicky psaném listu 'The Statesman' prohlásila: „Korán by měl být důkladně přepracován.“
Někdo, na jehož hlavu byla ve jménu islámu vypsaná odměna, a několik let se musí skrývat, protože mu jde o život, má svaté právo spojovat islám se zlem.
Tedy alespoň jsem dlouho neslyšela, že by jeden křesťan zabil jiného, neboť ho pokládá za odpadlíka od víry nebo špatného křesťana.
Jistě bývaly časy, kdy platilo, že pokud baron bije pohana, zrádce, nevolníka a nebo vlastní manželku, tito nemají možnost se bránit, ale tyto časy jsou doufám za námi.