Filmový festival Jeden svět má svou tradiční zastávku i v Bruselu. V průběhu dvou týdnů mají návštěvníci na několika místech spojených s evropskými institucemi možnost seznámit se s vybranými dokumenty s lidskoprávní tématikou, po nichž vždy následují diskuse s diplomaty, členy evropského parlamentu, aktivisty nebo spisovateli.

Jedním z nejočekávanějších filmů letošního ročníku byl snímek Můj džihád (My Jihad) režiséra Marka De Visschera. Belgický režisér se pustil do mimořádně složitého ale pro současnost důležitého tématu, kterým je radikalizace a odchod části mládeže žijící v evropských metropolích bojovat za Daeš.

Svou pozornost zaměřil na městečko Vilvoorde těsně přléhající k Bruselu. Za loňský rok totiž z Belgie odešlo bojovat asi 470 mladých lidí, což je nejvíce (přepočteno na počet obyvatel) ze všech států evropy. Ve Vilvoordu prakticky každý zná někoho, kdo odešel bojovat.

Režisérova snaha položit si správné otázky je nanejvýš sympatická, byť jak se později v diskusi ukázalo, může v některých případech ústit v boj s větrnými mlýny. Odpovědi na otázky kolem tohoto fenoménu nám totiž mohou říci něco důležitého i o nás samotných.

De Visscherovým cílem bylo dát hlas lidem, kteří byli prozatím jen „problematickým objektem“. Podle něj dosud nikdo nemluvil přímo s těmi, kdo v daných oblastech žijí. Jak na situaci reagují, co cítí? Jsou rozčarováni? Mají vysvětlení proč se to všechno děje? Mají plán, jak podobným věcem zabránit?

Režisér hledá spolu s protagonisty odpovědi stejně intenzivně, jako se snaží prosadit jiný význam slova džihád zatížený v současném mediálním provozu jen diskvalifikujícími asociacemi s terorismem.

V pasti mezi dvěma světy

Hlavní postavou celého filmu je belgický imám a neúnavný bojovník Sulayman Van Ael. On sám před osmnácti lety hledal smysl života a konvertoval k islámu, který od té doby pečlivě studoval. Nyní má vlastní školu, pomáhá v psychosociálním centru, káže on-line a osobně se různými prostředky zasazuje o pomoc mladým lidem s jejich hledáním smyslu života a identity.

Problémy s identitou mladých lidí jsou hlavním tématem celého filmu. Situace se začala prudce zhoršovat v roce 2011, kdy vláda předložila zákon proti burkám. Mladí reagovali rozhořčeně: „Nemůžeš tu žít jako muslim…“ „Takhle to tady mladí vnímají,“ říká jedna z postav hned na úvod filmu. A potom přišla válka v Sýrii a strašné záběry Assada, jak masakruje vlastní lidi.

Tyto události vytvořily prostor pro lidi s černobílým viděním světa. Lákají ostatní pod příslibem něčeho zajímavého, co dá člověku smysl a vyváže je z dosavadního života. „Říkají, že jezdí pomáhat vdovám a sirotkům,“ svěřuje se v slzách režisérovi jedna z matek.

Film ukazuje patovou situaci mnoha lidí. Na jedné straně je jejich křehká belgická identita systematicky potlačována ze strany většinové společnosti, skrze média, v nichž se o „nich“ mluví jen v negativním kontextu, skrze vlny morální paniky nebo principiální zákazy nošení části tradičních oděvů. Za tím se skrývá implicitní stigmatizace islámu jako takového, hlavně skrze smazávání hranic mezi islámem, islamismem a džihádismem.

↗

Jedním z nejočekávanějších filmů letošního ročníku byl snímek Můj džihád (My Jihad) režiséra Marka De Visschera. Jeho tématem je radikalizace a odchod části mládeže žijící v evropských metropolích bojovat za Daeš. Foto watchdocs.pl

Na druhé straně potom tito lidé necítí silnou přináležitost ani k původnímu zázemí, jelikož celý život vyrůstali v Belgii. Cesta ven vede skrze vyhranění se proti většinové společnosti ochranou „muslimské identity“, popřípadě povrchní konverzí k islámu.

Sulayman v jednom svém kázání kritizuje vlastní komunitu v tom smyslu, že se konvertitům jen tleská, ale nikdo je neučí rozumět textům, které čtou. Nechají se prostě napospas jejich extremistickým kamarádům nebo lidem placeným Saudskou Arábií, která je vede puritánskými verzemi islámu.

Sulayman Van Ael se snaží působit v opačném směru. Jeho hlavní metodou je empatický dialog založený na rovnosti obou stran. Chce dosáhnout stavu, kdy lidé budou schopni udržovat harmonii mezi oběma světy. To zmírňuje pocity frustrace nebo vykořenění a zároveň v ideálním případě přesměruje energii do prospěšné činnosti.

Slovu džihád se tak dostává jiného významu: „Oprostit se od zla a usilovat o dobro. Očistit sebe, očistit své vnitřní já. To je džihád. Lidé z Islámského státu to slovo zneužívají,“ vysvětluje mladý dobrovolník v uprchlickém táboře na konci snímku.

Belgický imám není ve své aktivitě osamocen. Aktivizují se i skupiny mladých lidí, místní administrativy nebo matky, jejichž děti odešly bojovat. Nechtějí jen přihlížet, snaží se aktivně přetvářet svět, v němž žijí.

Pomuslimštění radikálů

Exkluzivní soustředění na problémy identity je největší silou a zároveň slabinou snímku. Stejně jako nelze vysvětlit radikalizaci pouhým odkazem k identitě, nelze jí vysvětlit ani poukazem na chudobu. Jde o kombinaci mnoha faktorů. Strukturální podmínky však film zcela pomíjí a prakticky jedinou zmínkou tak ve filmu zůstává věta „Šest lidí, co mělo hodně dobrou práci, taky odešlo“.

Podíváme-li se však na podmínky, v nichž mladí lidé v druhé a třetí generaci pracovních migrantů vyrůstají, vidíme, že například ve čtvrti Molenbeek je více než čtyřicet procent mladých nezaměstnaných, padesát procent lidí s marockými kořeny žije pod hranicí chudoby a při shánění práce a bydlení čelí všudypřítomné diskriminaci, kterou dobře znají třeba Romové v České Republice.

Samotný Vilvoorde je stejně tak periferním regionem jako sousední Schaerbeek, Forest nebo jako předměstí Saint-Denis v Paříži. Většina oblastí trpí klasickými rysy podobných oblastí: nižší úrovní vzdělanosti, rozpadlými rodinami, vysokou nezaměstnaností, vyloučením a stigmatizací.

V době, kdy člověk o práci nezakopne a ostatní se na něj dívají skrze prsty, přichází drobné krádeže a podvody. Postupně tak vznikají sítě drobných delikventů, kteří si tvoří zázemí podpory mezi vrstevníky. Dříve či později se dostanou do vězení, v němž se vlivem prostředí jejich radikalizace ještě urychlí. V určitém momentu přichází verbování agenty Daeše, odchod do Sýrie, výcvik a možný návrat v podobě časované bomby.

K tomu je třeba přičíst i vyčerpaný repertoár evropských progresivních ideologií. Dotčení lidé svůj radikální antisystémový postoj nevpisují do emancipačních hnutí za proměnu systému či jeho alternativu ani do různých druhů nacionalistických hnutí, ale podléhají právě svodům verbířů z Daeše. Ti jsou na věc velmi dobře připraveni, vědí, kdo je jejich typ. Nejde tak o radikalizaci muslimů, ale o „pomuslimštění radikálů“.

Tlouct univerzalistickým kladivem

Hned po skončení filmu se ukázalo, jak složité je smysluplně debatovat tato spletitá a subtilní témata. Do diskuse v jednom ze sálů Evropského parlamentu byla totiž pozvána spisovatelka, feministka a nositelka Sacharovovy ceny Taslima Nasreen, jako další vystoupili režisér snímku a londýnský muslim a člen parlamentu Syed Kamall.

Taslima Nasreen jakoby hodila celý film za hlavu variací na známou figuru „jako film dobrý, ale“. Následovala plejáda výroků konvičkovského ražení: „Když si přečtete korán, tak tam najdete věty o vraždění bezvěrců… Všichni imámové ale nejsou takoví jako ten, co jsme viděli, a musíte si uvědomit, že všichni teroristé citují verše z koránu… Islám utlačuje ženy, je to v koránu… Šátek je symbolem oprese nad ženami…“

Islám byl u ní vždy automaticky spojován se zlem. Spisovatelka tak pokračovala ve stigmatizaci islámu, čímž jenom dále prohlubovala příčiny radikalizace, aniž by jakkoli přispěla k jejich řešení, ba ani k pochopení celé situace.

Nasreena odolnost vůči jakýmkoli argumentům dalších diskutujících i publika byla až neuvěřitelná. Vše bylo marné ve střetu s dogmatickou logikou kolonialistického sekularismu: My vyspělí, sekulární lidé, kteří se už vzdali všech těch pohádek o bozích a nahradili je rozumem, bychom měli pomoci muslimským zemím z područí toho démona a naučit je našim správným hodnotám — laicitě a lidským právům především.

Projekce filmu Můj džihád ukázala, jak lehce lze uvěřit, že to není problém nás sekulárních, ale vždy jen problém těch druhých, co mají své zlé knihy. Jenže tak lehce se ze situace nevyvážeme. Je to také náš boj. Jsme spolutvůrci celé situace a musíme v ní nést svůj díl odpovědnosti.

Je to i náš džihád.