Jak mluvit o hidžábu

Tania Dumbrava

Svoboda slova vyžaduje péči. Kritiku musí doplňovat i aktivita, která rozšíří horizont našich názorů. Výsledkem by měla být debata, v níž si dokážeme představit například hidžab jako symbol mnoha významů, nejen mužské dominance.

Během různých mediálních skandálů a kauz se neustále objevují dva problémy: neschopnost akceptovat lokální pravdy a neschopnost akceptovat paradoxy. Situace je o to horší, když se takové neochoty dopouští i média.

Hidžáb je téma, o kterém se můžeme hádat hodiny, a vždy někoho naštveme nebo urazíme, ať máme postoj jakýkoliv. A ať zaujmete jakoukoli perspektivu, vždy se dopustíte zjednodušení a vaše tvrzení nebude platit pro všechny kontexty. A je to tak v pořádku, jinak to ani nejde.

Problém vzniká, pokud se očekává názor, který zohlední všechny možné kontexty, vyvrátí všechny nepravdy a vyřeší všechny nesnáze s tím spojené. Nejčastěji se takový přínos očekává od kampaní, která chtějí zohlednit všechny možné hlasy a názory.

Den hidžábu

1. února 2013 vznikla kampaň World Hijab Day, kterou iniciovala Nazma Khan, Bangladéšanka, která se přestěhovala do New Yorku, když jí bylo jedenáct. Čelila diskriminaci a šikaně kvůli nošení hidžábu. Po útocích 11. září ji na univerzitě nadávali do teroristů a bin Ládinů.

V roce 2013 spustila zmíněnou kampaň, která vyzývá muslimky i nemuslimky k nošení hidžábu v konkrétní únorový den. Zažijí tak na vlastní kůži reakci společnosti. Tímto způsobem se aktivistka snažila zvýšit povědomí o předsudcích kolem hidžábu. Kampaň nalákala muslimky a nemuslimky z více než sto čtyřiceti zemí a existuje již více než devadesát jedna zvolených ambasadorek Mezinárodního dne hidžábu ve třiatřiceti zemích. Autorka projektu upoutala pozornost BBC, Al-Jazeery a různých politiků a akademiků.

Jako každá kampaň, spustila se i na tuto lavina kritiky a nesouhlasu. Muslimky a nemuslimky začaly ostatní ženy žádat, aby ten den hidžáb nenosily. Důvodem totiž byla obava, že kampaň podpoří spíše šíření politického islámu a ideologii konzervativních muslimek a že může navodit mylnou představu, že hidžáb je jakýkoliv šátek.

S touto kritikou určitě souhlasím, ale nechápu, proč nevyústila ve vznik jiné kampaně, která by zohlednila jiné pohledy na hidžáb. Nazma budovala kampaň jako reakci na vlastní zkušenost — byla šikanována ve škole a už to nemohla snést. Její příběh sdílí spousta dalších muslimek. Jistě, jsou i jiné muslimky, které mají jiné zkušenosti. Proč tedy ostatní ženy nepřevezmou iniciativu a nespustí jinou kampaň, která by zviditelnila odlišné příběhy?

Během 1. února muslimky i nemuslimky oblékají hidžáb jako výraz solidarity i jako způsob, jak se vcítit do pozice vysmívaných muslimek. Foto Viliam Vateha

Je to možná velmi hloupá otázka, ale stále se ke mně vrací jako bumerang v různých kontextech, především od té doby, co pracuji v aktivistické organizaci. Jsme všichni šampioni v kritickém myšlení, ale velmi nešikovní v předložení konstruktivních návrhů. Málokdo reaguje aktivně a téměř nikdo pozitivně.

×