Kacířka o reformě islámu

Filip Outrata

V českém překladu vychází nová kniha jedné z nejznámějších kritiček dnešního islámu, somálské rodačky Ayaan Hirsi Ali. Ta se v ní znovu hlásí k islámu, byť v heretické verzi, a navrhuje jeho reformu.

Ayaan Hirsi Ali je zřejmě celosvětově nejznámější kritičkou islámu, v roli mediálně nejznámějšího odpadlíka-arcinepřítele islámu je jakýmsi ženským Salmanem Rushdiem. Jak se rodačka z Mogadiša do této role dostala, a jak se na islám dívá dnes? Odpověď na druhou z otázek přináší její zatím poslední kniha, která právě pod názvem Kacířka vychází v češtině.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Uvězněná panna (The Caged Virgin), nevěřící (Infidel), kočovnice (Nomad), kacířka (Heretic). Názvy dosud vyšlých knih dohromady skládají jakousi zhuštěnou verzi vlastního životopisu Ayaan Hirsi Ali. V dětství a mládí trpící ve svazujícím prostředí rodiny a islámu, později se od islámu zcela odvrátila a stala se světově proslulou odpadlicí od víry, poté život stále víc připomínal nomáda moderní doby, a nakonec našla jakousi cestu zpět k islámu, byť v „heretické“ a velice osobní podobě.

Vlastní životopis Hirsi Ali, který vyšel v roce 2006 pod názvem Nevěřící (Infidel, v češtině vyšlo pod zavádějícím názvem Rebelka), je fascinujícím příběhem o hledání sebe sama, vlastní cesty a svobody, napříč všemi omezeními, která jí kladl do cesty nejen islám a rodná somálská kultura, ale třeba i svět nizozemské politiky.

Nespoutaná duše na cestě ke svobodě

Ayaan se ve své autobiografii představuje jako přemýšlivá bytost, která cokoli, co dělá, chce dělat naplno a do hloubky. Z tohoto důvodu ji neuspokojoval povrchní tradiční islám, jak jej představovala její babička zakořeněná ještě v somálské kultuře (a pověrčivosti), a ze stejného důvodu ji v dospívání naopak na čas přitáhl fundamentalistický islám wahhábistického střihu, který se oproti tomu dosavadnímu jevil jako živý, plný smyslu a naléhavosti.

Velké životní zklamání jí připravil milovaný tatínek, politický aktivista a oponent somálského režimu Siada Barrého. Jeho pojetí islámu bylo otevřené, celkem liberální, vlastně také svým způsobem heretické — jeho dcera třeba vzpomíná, jak byl její otec kritizován za to, že odmítal představu ozbrojeného džihádu, protože ten podle něj bylo možné vést pouze za života proroka Muhammada, a nikdy později už ne. Podle jeho fundamentalistických kritiků to byl pouze jeho osobní výmysl, interpretace, což je něco v islámu zásadně nepřijatelného.

Nuže, tento milující (byť často a nadlouho nebyl doma, a měl několik dalších manželek) a rozhodně milovaný otec nakonec svou dceru, nejoblíbenější ze svých dětí, provdal za muže, kterého viděla jen pár dní před plánovanou svatbou, provdal ji tedy zcela v souladu s tradicemi, nad které se vždy stavěl povzneseně. To bylo pro Ayaan snad ještě horší trauma než obřízka, které se jí v dětství dostalo a jejíž brutální popis v její autobiografii také najdeme.

Ayaan Hirsi Ali je zřejmě celosvětově nejznámější kritičkou islámu, v roli mediálně nejznámějšího odpadlíka-arcinepřítele islámu je jakýmsi ženským Salmanem Rushdiem. Repro DR

Osudu, který jí byl předepsán a kterého se děsila — ztratit tvář, ztratit osobnost, zcela se nakonec ztratit v pasivní, vše snášející a přijímající ženské roli, nebo zahořknout jako její matka — se ale vzepřela, při cestě za domluveným manželem, Somálcem žijícím v Kanadě, změnila trasu a zamířila do Nizozemska. To se jí stalo novým domovem, kde našla možnost sama si vybírat vztahy s lidmi, studovat milovanou politologii na starobylé univerzitě v Leidenu, pracovat nejprve jako tlumočnice, a poté jako politička.

Rada starších zasahuje

Ačkoli je autobiografie Hirsi Ali k islámu velice kritická, bylo by chybou ji považovat za cosi jako černobílý hanopis na islám a tradiční africkou kulturu. Jednou z nejpůsobivějších pasáží knihy je líčení toho, jak se po Ayaanině útěku a vzepření se otcovské vůli sešla rada starších jejího somálského klanu, a to přímo v ubytovně pro uprchlíky, kde v té době v Nizozemsku žila.

Tito významní mužové si vyslechli její verzi událostí, její zdůvodnění toho, proč jednala v rozporu s tím, co by jí mělo být nejsvatější. Odůvodnila to poněkud vzletnými slovy — „Na vině je moje duše. Duši zkrotit nemůžeme.“ Na tato slova reagoval nejvyšší přítomný člen klanu kupodivu nikoli hněvivým odmítnutím, ale respektujícím způsobem. Rozhodnutí mladé ženy bylo přijato, byť to pro klan znamenalo její ztrátu a pro ni samu zase ztrátu pevné sítě vztahů, které v klanu fungovaly doslova na globální úrovni a znamenaly oporu a pomoc v každé situaci.

I když v závěru knihy jednoznačně vyjadřuje názor, že západní kultura je lepší než ta islámská, protože je založena na vyšších hodnotách — zejména na svobodě jednotlivce a respektu k jeho osobnosti — nepovažuje Hirsi Ali islám ani tradiční africkou kulturu za něco zcela podřadného a bez jakékoli hodnoty. Prostě ve svém životě po dlouhé cestě objevila něco, co považuje za lepší, co jí teprve umožnilo naplnit vlastní představy a sny.

V osidlech politiky

Svou politickou dráhu v Nizozemsku zahájila v thinktanku holandské sociální demokracie (Strany práce). Ačkoli v této straně byli lidé, jichž si velice vážila (někdejší předseda strany a premiér Wim Kok, starosta Amsterdamu Job Cohen), nakonec se s ní rozešla, protože její stále kritičtější a otevřenější názory na islám byly pro některé sociální demokraty těžko přijatelné, a zejména ona sama se názorově posunula. Do parlamentu v roce 2003 kandidovala již v řadách liberální strany VVD.

Zdá se poněkud obtížné pochopit, co ji vlastně vedlo k tomu pracovat zpočátku pro labouristy, když její vlastní pozdější návrhy, které ve své autobiografii popisuje, zahrnují například drastické snížení sociálních dávek a současně zrušení minimální mzdy. Odůvodnit se to dá nejspíš tím, že — jak sama přiznává — je političkou jednoho tématu, a tím je islám a zejména postavení žen v islámu.

Její působení v nizozemské politice stejně nemělo dlouhé trvání. Rozbuškou se stalo zavraždění režiséra Thea van Gogha, který s Hirsi Ali v roce 2004 natočil krátký film Podřízení, věnovaný postavení žen v islámu. Van Gogh byl 2. listopadu 2004 zavražděn marockým islamistou Mohammedem Bouyerim a pro Ayaan Hirsi Ali to znamenalo začátek skrývání, podivného života pod knutou ochranky, převážení z místa na místo, z Nizozemska do Spojených států a zase zpět.

Na nizozemské scéně se mezitím stala poněkud nepohodlnou osobou a tehdejší ministryně pro integraci a imigraci z její vlastní strany Rita Verdonková rozhodla o odebrání občanství, které Hirsi Ali (tak jako mnoho jiných žadatelů) získala díky tomu, že si trochu poupravila fakta ve vlastním životopisu, konkrétně především použila jiné jméno, odkazující k jejímu dědečkovi. Ačkoli se kauza (která mimochodem vedla k pádu tehdejší Belkenendeho vlády) pro ni nakonec vyvinula dobře a nizozemské občanství neztratila, Ayaan již byla rozhodnuta začít nový život ve Spojených státech.

Ten jí přinesl mimo jiné manželství s britským historikem Niallem Fergusonem, z něhož se v roce 2011 narodil syn Thomas. Její postavení ve Spojených státech asi nejvýmluvněji dokumentuje událost z roku 2014, kdy jí prestižní Brandeisova univerzita zamýšlela udělit čestný doktorát, ale po protestech z řad učitelů a studentů i vlivné Rady pro americko-islámské vztahy (CAIR) nakonec rozhodnutí změnila a doktorát neudělila. I ve svém zatím posledním domově tak zůstává Ayaan Hirsi Ali pro mnohé nepohodlnou osobou.

Tři druhy muslimů

V knize Nevěřící vylíčila Hirsi Ali dopodrobna, co ji vedlo k tomu zcela opustit islám a prohlásit se za nevěřící. Postupně ztratila víru v boha, rozhodně takového, jak jí jej zpřístupňoval islám, a naopak se přimkla k evropskému osvícenství, nejvýstižněji ztělesněnému v osobě nizozemského židovského osvícence vypovězeného z židovské komunity, Barucha Spinozy. Ve své nejnovější knize se naopak pokouší cestu k islámu znovu najít, a nachází ji v islámu kritickém, tak jak jej představuje řada žen a mužů islámského světa, kteří usilují o reformu islámu.

Tito, jak je nazývá, modifikující muslimové či muslimští reformátoři jsou ale jen jednou ze tří velkých skupin, do kterých autorka dělí muslimský svět. První skupinu nazývá medínští muslimové; to jsou fundamentalisté, kteří se řídí válečnickým chováním proroka Muhammada po přesídlení do Medíny.

Sama se vnímá jako politička jednoho tématu, a tím je islám a zejména postavení žen v islámu. Foto afr.com

Druhou skupinu, která představuje v muslimském světě jasnou většinu, tvoří muslimové mekkánští, nazvaní podle doby, kdy prorok Muhammad ještě žil v Mekce, kteří se pevně drží své víry, ale odmítají násilí. Přesto žijí v jistém nesouladu („kognitivním nesouladu“, jak to nazývá Hirsi Ali) se západním světem. A řešení pro ně často představuje stažení se do ghetta, odříznutí se od vnějších vlivů, zakuklení.

Třetí skupinu, jak již bylo řečeno, tvoří muslimové modifikující či muslimští reformátoři. Tito muslimští kritici či disidenti svádějí podle Ayaan Hirsi Ali boj o duše převážně pasivní většiny mekkánských muslimů s medínskými muslimy — fundamentalisty. Někteří z těchto disidentů islámu (tak jako autorka knihy) dospěli k závěru, že už se nadále nemohou považovat za věřící muslimy, většina z nich ale jsou věřící, včetně duchovních.

Mezi tyto muslimské reformátory dneška patří mimo jiné Egypťan Karím Ámir, Palestinec Walíd al-Husajní, saúdskoarabští autoři Hamza Kašgarí a u nás známější blogger Raif Badawí, bangladéšská obhájkyně lidských práv Taslíma Násrinová nebo třeba Němka tureckého původu Seyran Ateşová.

Seznam žen a mužů, kteří jsou v tomto směru pro Ayaan Hirsi Ali příkladem, je dlouhý, zahrnuje kritické bloggery, aktivistky za práva žen, stejně jako duchovní, sunnitské i šíitské. A je velmi pravděpodobné, že je to právě jejich příklad a svědectví, co rozhodujícím způsobem ovlivnilo změnu jejího deklarovaného postoje k islámu: od otevřeného popření, odmítnutí, ke kritickému — „heretickému“ — přijetí. Hirsi Ali dnes vystupuje jako reformátorka, která věří, že je možné dnešní podobu islámu změnit. Ale jak si tuto islámskou reformaci představuje?

Reforma islámu v pěti krocích

Svou představu, jakési teze, které (po vzoru křesťanského reformátora Martina Luthera) Ayaan Hirsi Ali symbolicky přibíjí na dveře, shrnuje do pěti bodů:

  1. Zajistit možnost interpretovat a kritizovat proroka Muhammada a Korán.
  2. Upřednostnit pozemský život před životem posmrtným a jeho kultem smrti (s představou posmrtných odměn pro mučedníky).
  3. Zrušit nadřazenost práva šaríʻa nad světským právem.
  4. Ukončit praxi „přikazování vhodného a zakazování zavrženíhodného“, jinými slovy zrušit systém společenské kontroly, která začíná již v soukromí a zbavuje člověka svobody.
  5. Opustit představu ozbrojeného džihádu.

Všechno to jsou zásadní a velmi obtížně proveditelné věci. Jak však Ayaan Hirsi Ali píše, zejména události Arabského jara jí dodaly optimismus a víru, že změna je možná, že na ni dokonce dnešní muslimové jsou zralí. I přesto, podle ní, bude cesta k reformě islámu těžká a bolestná. Z pohledu Západu, k němuž se dnes sama počítá, je podle ní na místě podpora muslimských reformátorů, kteří pomoc naléhavě potřebují. Sama o tom píše:

„Muslimští reformátoři, kteří navrhují průlom do islámské ortodoxie s cílem posílit jednotlivce, chtějí vytvořit občanský stát s občanskými zákony, považují Korán za dokument sepsaný člověkem a podporují kritickou analýzu Koránu a hadíthu — tito lidé podporují svobodu jednotlivce, i když se třeba od obyvatel Západu liší v názoru na státní politiku. Riskují vězení či dokonce smrt, když chtějí reformovat islám zevnitř a změnit jeho základní doktríny. Zaslouží si naši podporu — třebaže se s obyvateli Západu pravděpodobné neshodnou na každém aspektu zahraniční politiky.

Já sama za rozdíl od některých jiných lidí nevěřím na vrozenou zaostalost Arabů či muslimů ani třeba Afričanů či Somálců. Nevěřím, že islámská ortodoxie je v muslimské povaze „zakořeněná“. Nevěřím, že je islámský svět odsouzen k neustálému cyklu násilí bez ohledu na tom, komu se podaří dostat se k moci. A nevěřím, že islámští duchovní — strážci ortodoxie — jsou tak mocní, aby dokázali zastavit vlnu nespokojenosti se současným stavem věcí.“

Islamofobka, nebo otevřená kritička?

Přiznám se, že jsem ke psaní o Ayaan Hirsi Ali přistupoval s jistým předsudkem. Ať jsem chtěl, nebo ne, měl jsem v hlavě odkudsi převzatý obraz senzacechtivé provokatérky, přehánějící ve své kritice. Po přečtení dvou jejích knih se už jen ptám, odkud se takový obraz bere. Není jeho vysvětlením nakonec to, že za islamofobní a nepřijatelnou je považována každá kritika islámu, nebo přinejmenším ta, která je vyslovována otevřeně?

Zřejmě nejkontroverznějším výrokem Hirsi Ali, kterým nejvíc pobouřila muslimský svět, byla slova o proroku Muhammadovi. V roce 2003 napsala v nizozemském deníku Trouw, že Prorok islámu by byl, měřeno dnešním západním pohledem, tyran a pedofil, protože si ve věku třiapadesáti let vzal za ženu šestiletou dívku a jejich manželství bylo konzumováno, když jí bylo pouhých devět let.

Ve dvou knihách Ayaan Hirsi Ali jsem nenašel nic, co by se dalo považovat za nenávistné vůči islámu. Repro DR

Lze si snadno představit, že tento výrok mnoho muslimů rozzuřil, ale na druhé straně — věcně vzato je to pravda, a to přesto, že je to poněkud ahistorické srovnávání. Pokud by sexuálně naplnil manželství s devítiletou dívkou, byl by dnes v západní společnosti za násilnického pedofila považován kdokoli, nejen prorok Muhammad.

Sama Hirsi Ali tento výrok s odstupem považuje za poněkud zbrklý a neuvážený, rozhodně se však od něj nedistancuje. Možná ale důvodem, proč se z ní stala tak kontroverzní osoba, je pouze to, že se otevřeně na veřejnosti přiznala k tomu, že už nevěří v boha islámu. Tato apostaze jí vynesla vyhrůžky smrtí ze strany imámů a nenávist ze strany mnoha muslimů.

Dokonce i natolik liberálně a reformně orientovaný muslimský autor jako je jihoafrický teolog osvobození Farid Esack, kritizoval Hirsi Ali za opuštění islámské víry, což znemožňuje, aby byl její hlas brán v muslimském světě vážně. Reforma musí podle Esacka přijít zevnitř islámu. Ayaan Hirsi Ali jako by si to vzala k srdci, je ovšem otázkou, zda její dnešní přihlášení k „heretické“ verzi islámu může změnit její obraz v muslimském prostředí.

Odpadnutí od víry není zločin. Ani v islámu

Ve dvou knihách Ayaan Hirsi Ali jsem nenašel nic, co by se dalo považovat za nenávistné vůči islámu. Naopak jsem tam objevil pozoruhodný až strhující příběh člověka, jeho hledání sebe sama, hledání důstojné a smyslem naplněné cesty životem, věrnost (například svému zestárlému otci platila nákladné operace očí a celkově své pouto k vlastní rodině ze své strany nikdy nepřerušila), vyrovnávání se se zátěží danou původem, výchovou, rodinným prostředím. A rozumně znějící, byť možná — ve své naději ve vývoj po Arabském jaru — trochu naivní a příliš optimistický návrh reformy islámu.

To, co Ayaan Hirsi Ali o současném islámu píše a jak si představuje jeho vývoj, se vlastně příliš neliší například od pohledu autorek, které by za islamofobní zřejmě nikdo neoznačil, jako je nedávno zesnulá marocká socioložka Fatima Mernissi nebo alžírsko-americká právnička a aktivistka Karima Bennoune. Ani Hirsi Ali neodsuzuje islám jako takový, ale jeho určité pojetí a podobu. To se jen těžko dá nazvat nenávistí k islámu či islamofobií.

Řekl bych, že dokud budou hlasy jako je ten Ayaan Hirsi Ali považovány za islamofobní a nepřijatelné, tedy za takové, kterým se proto nemusí naslouchat, bude nejen mnohem obtížnější reforma islámu samotného, ale budou to mít těžší i všichni ti, kteří se hlásí k univerzalistické (a vlastně také naivní) myšlence o tom, že všichni lidé na světě mají jistá nezadatelná práva.

A pak je tu ještě jedna, zřejmě úplně nejzávažnější okolnost. Dokud bude to, že se někdo vzdá islámské víry a přihlásí se k jiné víře nebo se prohlásí za nevěřícího, považováno za odpadlictví, neodpustitelný zločin, dokud budou ti, kdo se toho dopustí, pronásledováni, bude jim vyhrožováno smrtí a budou trestáni, bude mít islám skutečný problém. A je nakonec úplně vedlejší, jakých nálepek se dostane těm, kdo na to budou veřejně upozorňovat.

Ayaan Hirsi Ali: Kacířka. Proč islám právě teď potřebuje reformaci. Přeložila Markéta Zbavitelová. Euromedia, Praha 2016.

Ayaan Hirsi Ali: Rebelka. Odvrácená strana islámu. Přeložila Alexandra Fraisová. 2. vydání, Euromedia Praha, 2016.

    Diskuse
    ??
    September 8, 2016 v 9.32
    Ano nereformovany islam je problem
    " Karima Bennoune. Ani Hirsi Ali neodsuzuje islám jako takový, ale jeho určité pojetí a podobu. To se jen těžko dá nazvat nenávistí k islámu či islamofobií."

    Tim se dostavame ke Konvickovi. On je pouze presvedcen, ze islam neni reformovatelny. Padnym argumentem je, ze absolutni vetsina muslimu o zadne reforme neuvazuje, pokud ji primo nepovazuje za herezi, kdyz o necem takovem uslysi. A v pristich sto letech se to patrne nezmeni.

    Konvicka je jasny "islamofob" ve vztahu k nereformovanemu islamu. Jsem presvedcen, ze s Karimou Bennoune by si docela v pohode podiskutovali. Na rozdil od zmatene konvertitky ke krestanstvi kamily Abbasi, ktera ac krestanka obhajuje temne syboly nereformovaneho islamu.

    Reforma islamu neni proveditelna ani za rok, ani za deset let. Vezmeme v potaz nasi vlastni reformaci. Ale za deset let se do Evropy mohou nahrnou desitky milionu "nereformovanych muslimu" a to muze byt obrovsky problem.

    Bylo by zajimave zjistit, zda existuje v Cechach skupina reformovanych, ci pro reformu pracujicich muslimu. Bojim se ze nikoliv.
    JS
    September 9, 2016 v 6.27
    panu Kuchejdovi
    "Tim se dostavame ke Konvickovi. On je pouze presvedcen, ze islam neni reformovatelny."

    To se ovšem mýlíte. Sledoval jsem asi před půl rokem rozhovor s panem Konvičkou (bohužel ho už nemohu najít), a ano, na povrchu to tak vypadalo, že s Hirsi Ali souhlasí. Jenže, je tam jeden malý zásadní rozdíl, on chce proti muslimům bojovat silou, protože je prostě nenávistný xenofob. Ostatně je to vidět i na jeho příznivcích.. Hirsi Ali trochu znám a celkem s ní souhlasím, ovšem že se s ní Konvička srovnává, a přitom jí nesahá ani po kotníky, je nehoráznost.
    FO
    September 9, 2016 v 7.45
    Konvička a Hirsi Ali
    Já bych řekl, že je tam taky patrný rozdíl osobnostní. Pan Konvička je podle mě labilní jedinec se sklony k exhibicionismu, který se vyžívá v silných výrocích, protože mu to prostě dělá dobře. Hirsi Ali je podle mě daleko vyrovnanější, soustředěnější a má to lépe srovnané.
    September 9, 2016 v 19.17
    Strom reformy a kočka tolerance
    Pochybuji, že k větší toleranci v muslimských zemích povede reforma islámu jako náboženství. Současná velká náboženská i jiná tolerance v Evropě není způsobena náboženskými reformami. Reformace v užším slova smyslu naopak vedla k náboženským válkám, při čemž protestanti nebyli o nic tolerantnější než katolíci..

    Křesťanská Evropa byla stejně jako islámské země byly často velmi tolerantní k praktikám, které se z hlediska víry ospravedlnit nedaly.

    Například papežové jako Alexandr VI či Julius II. se veřejně hlásili ke svým nelegitimním potomkům, zapojili je do dynastických plánu svých rodin a zajistili jim vysoké společenské postavení. Lucretia a Cesare Borgia jsou dobře známí, ale i dcera Julia II. Felice della Rovere se stala společensky velmi významnou osobou.

    Podobná tolerance vládla ve středověku a raném novověku i v muslimské Persii, Osmanské říši či mamlúckém Egyptě, kde básníci oslavovali pití vína a homosexuální lásku.

    Chápu, že Filip Outrata jako teolog čeká na větší toleranci Islámu k sekulárním hodnotám pod teologickým stromem, ale tam ta kočka tolerance nesedí.

    Reforma islámu je také těžko představitelná kvůli malé věroučné centralizaci. I kdyby na nějaké islámské univerzitě vytvořili koncept tolerantního islámu, tak to bude fanatikům někde jinde úplně jedno.
    MP
    September 10, 2016 v 11.33
    Jiřímu Kubičkovi
    Kočka tolerance nesedí ani na teologickém, ani na jiném stromě. Nicméně k prosazení tolerance jako principu novověkého státu a jako poměrně rozšířené praxe vzájemného soužití -- abych to vyjádřil jasně, toleranční praxe v moderní Evropě znamená, že nevládnoucí názory a instituce rozlišuji na ty , které ještě se zaťatými zuby snáším a ty netolerovatelné -- bylo nezbytné jak násilí státu, tak rozvinutá teologická argumentace (Grotius, Bodin, Bayle, Locke -- nikdo z nich se při svých dnes klasických formulacích tolerance neobešel bez silné teologické argumentace; a neodmyslitelnou teologickou dimenzi, jakkoliv už nedominantní, maji i toleranční myšlenky Voltairovi, Jeffersonovi a silněji Hegelovi).

    Fanatikům nejsou smiřlivé interpretace islámu (není jich málo a některé jsou přímo sličné) lhostejné, oni je obvykle odsuzují. Ostatně v biblickém pásu to nebude, vyjma nahodile jiného k fanatismu zkomoleného náboženství, jiné. Ale omezit fanatismu bez těch smířlivých interpretaci nejspíše nepůjde, jakkoliv jsou podmínkou nutnou, nkoliv však postačující.
    ??
    September 10, 2016 v 11.44
    Pro p. Kubicku.
    Pokud bychom pristoupili na vas nazor (ktery mimochodem nesdili rada muslimu) pak bychom museli pripustit, ze p.Konvicka ma naprostou pravdu, kdyz onen nereformovany islam a tedy vsechny jeho vyznavace (takto potencialni teroristy) odmita.

    Znovu doporucuji knihu "Tady vase fatwa neplati". A na strankach DR neplati a zrejme nikoho nezajima nazor za reformu bojujicich muslimu.
    September 10, 2016 v 14.18
    Tolerance jako praxe a jako princip - panu Profantovi
    Praxe a princip nejsou vždy ve vzájemném souladu. Něco se nesmí, ale může, nebo naopak smí, ale nemůže.

    Uváděl jsem příklady faktické tolerance z dávné minulosti, za bývalého režimu se zase leccos smělo, ale nemohlo. Například to, že k cestě do západní ciziny je potřeba výjezdní doložka a devizový příslib, nevyplývalo ani z ústavy ani z principů marxismu-leninismu.

    Moderní doba tíhne k principiálnosti - buď všechno, co se může, legalizovat, jako západní demokracie, nebo naopak všechno, co se nesmí, i fakticky drasticky potlačit, jako Saúdové. Je to cesta budoucnosti?
    MP
    September 10, 2016 v 14.56
    Jiřímu Kubičkovi
    Ony ty příklady tolerance z dávné mimulosti mají vesměs nějakou vadu na kráse: Tolerance k rodinným praktikám Alexandra VI. byla spíše cynismus a rozhodně ji nemohl očekávat řadový kněz. Krátké období fatimovského Egypta s jeho tolerováním obou dalších náboženství knihy (ale práve jen jich) skončilo rychle mamluckou vzpourou a obdobím intolerance atd.

    Tolerance jako princip je opravdu historický výdobytek novověkého západu. Dvakrát pochybný: jednak vznikl a mohl vznknout jen ve společnosti, která se bez vyhlášení podobného principu neobešla (tj. bez popření předchozího principu intolerance), jednak vznikl v důsledku vyčerpání z náboženských válek. Přesto je velmi příjemný.
    Nebyl to a nemohl být jen právní princip, proto je ten příklad se "smí, ale nemůže" poněkud zavádějící.

    Toleranci neodpovídá princip: legalizovat vše, co legalizovat lze. Odpovídá ji raně moderní princip: Upravuj zákonem jen to, co tuto upravu nezbytně vyžaduje" a s tím související Kantovo tvrzení, že nikoho nelze přinutit ke štěstí.
    Ostatně věta "Legalizovat vše, co legalizovat lze." implicitně říká, že jsou věci, které legalizovat nelze. A tyto oblasti jsou nepřehlednutelné. Nevím, třeba by někdo dokázal vymyslet dílčí racionální důvody pro obhajobu dětské pornografie, ale požadavek její legalizace je v naší evropské společnosti nevyslovitelný. U podněcování terorismu si to "nevím" neumím představit, ale opět je úvaha o legalizaci nepředstavitelná.

    Rozhodně raději strpím (po cizozemsku tolero) reklamu, ve které se praví: "To jsem já, Tvé bezstarostné Já, které nerozhází ani to, když si příliš nerozumí s vlastní vaginou." --přes intenzivní pocit, že jde o atentát na mé duševní zdraví --, než bych volil tu saudskou variantu.




    September 10, 2016 v 16.17
    Moderní tolerance se nevztahuje na to, co je považováno za amorální
    Zákony trestající jak už zmíněnou dětskou pornografii, ale i jiné zločiny, jsou naopak prosazovány efektivněji a s větší podporou veřejnosti než v minulosti. Tím se liší od cynismu.

    V renesanční Itálii nebylo možno rozlišit toleranci danou velkomyslností od tolerance dané cynismem. V dobách, kdy nebyla vyšetřující policie a další aparát moderního státu, zůstávaly často beztrestné i vraždy, pokud byl vrah dostatečně mocný nebo se prostě jen přestěhoval dostatečně daleko.


    FO
    September 10, 2016 v 22.10
    Spíš osvícenství než reformace
    reaguji na první příspěvek J. Kubičky. Myslím, že ačkoli Hirsi Ali mluví o reformaci (asi pro větší dramatický efekt), ve skutečnosti má na mysli spíš osvícenství v rámci islámu než jeho reformaci po vzoru té Lutherovy. Ti její islámští reformátoři jsou spíš islámští osvícenci (včetně jí samé).

    Ještě k té absenci centrální autority v islámu - ona to není tak docela pravda. Vždyť je tu centrální role Proroka, ze které vyplývá centrální role Mekky a Arábie, která je dnes (slovy Tareka Fataha) okupována rodem Saúdů a jeho wahhábistickou verzí islámu, která je proto (a s pomocí ropy) tak vlivná v celém islámském světě... teď se proti tomu vyslovily muslimské autority v Grozném, ale je otázka, co zmohou.

    To ovšem na druhé straně znamená, že jedna reforma islámu právě probíhá - ovšem je to reforma směrem k fundamentalismu, což z druhé strany není tak úplně odlišné od křesťanské reformace...

    + Další komentáře