Seyran Ateş: Proč islám potřebuje sexuální revoluci

Německá právnička a obhájkyně muslimských žen volá po sexuální revoluci, reformě a osvícenství v islámu a kritizuje nezdařenou integraci a koncept multikulturalismu.

Otázka postavení žen v muslimské společnosti je bezesporu jedním z nejzávažnějších témat spojených s dnešním islámským světem, ať již ve většinově muslimských zemích nebo v prostředí muslimských menšin v zemích nemuslimských. Jednou z autorek, které se tímto tématem dlouhodobě zabývají, je Němka turecko-kurdského původu Seyran Ateş, která přímo vyzývá k tomu, že islámský svět potřebuje sexuální revoluci obdobnou té, kterou prošel západní svět ve 2. polovině 20. století.

Obhájkyně ženských práv a kritička multikulti omylu
Seyran Ateş se narodila v roce 1963 v Istanbulu, ve věku šesti let se přestěhovala za rodiči do Berlína. Ve své autobiografické knize (Groβe Reise ins Feuer - Die Geschichte einer deutschen Türkin, 2003) popsala své dětství a dospívání v tradičním prostředí, kde nesměla sama opustit byt a za neposlušnost byla bita a trestána. Ve škole měla vynikající výsledky, rozhodla se pro studium práv, ve věku sedmnácti let opustila represivní prostředí vlastní rodiny a vydala se na samostatnou cestu životem.

Při studiu práv si vydělávala prací v informačním středisku pro ženy tureckého a kurdského původu. V roce 1984 tam byla jedna z jejích klientek v její přítomnosti zastřelena a ona sama byla vážně postřelena. Útočník, který patřil k turecké nacionalistické organizaci Šedí vlci, byl osvobozen, přestože ho identifikovalo kromě Seyran Ateş šest dalších svědků, a poté bez omezení dál žil v Berlíně. Ateş, která se po zranění ocitla velice blízko smrti, za osvobození pachatele tvrdě kritizovala příslušné úřady.

Ve své praxi obhájkyně se zaměřuje zejména na případy muslimských žen. To jí vyneslo vyhrožování smrtí a útoky ze strany jejich mužských příbuzných. Podle Seyran Ateş jí přitom policie nedokázala zajistit dostatečnou ochranu. Kvůli stupňujícím se útokům svoji advokátní praxi v roce 2006 ukončila s tím, že potřebuje dostatečnou ochranu pro svou práci. Tu jí poté přislíbila řada politiků v Berlíně i představitelů právnické obce. V roce 2007 opět praxi obnovila, ale opět se stáhla o dva roky později po nových výhrůžkách, které následovaly po vydání její knihy Islám potřebuje sexuální revoluci.

V roce 2012 se vzdala tureckého občanství a také opět zahájila advokátskou praxi, aby nadále pomáhala především ženám muslimského původu. Vedle toho je aktivní formou rozhovorů, přednášek a besed. Za svou činnost dostala Seyran Ateş v Německu několik vyznamenání ze strany státu, univerzit a nadací. Žije v Berlíně.

Kromě své autobiografie vydala v roce 2007 knihu jménem Multikulti omyl (Der Multikulti-Irrtum), ve které tvrdě kritizovala nezdar integrace muslimských přistěhovalců do Německa a zastánce multikulturalismu. Stala se tím jednou z nejznámějších a také nejkontroverznějších postav německé debaty o integraci a imigraci, vedle další autorky tureckého původu, socioložky Necly Kelek.

Seyran Ateş nadále sní o reformě islámu, k němuž se stále hlásí. Představuje si otevřenou, progresivní mešitu a islámskou komunitu, věrnou demokratickým zásadám. Liberální, moderní a demokratičtí muslimové se podle ní v evropské muslimské společnosti ale dnes cítí často jako bezdomovci. I proto islám naléhavě potřebuje reformu a osvícení. Jednou z hlavních oblastí, ve kterých je třeba změny, je postavení žen a oblast sexuality.

Islám čeká na svou sexuální revoluci
Kniha Islám potřebuje sexuální revoluci, poprvé vydaná v roce 2009, vychází primárně z rozhovorů, které autorka během let vedla s muži a ženami tureckého původu žijícími v Německu. Ty se jako červená nit prolínají její knihou, která postupně probírá pojetí sexuality v tradicích islámu, sexuální revoluci na Západě, zejména rok 1968, postavení žen a mužů ve vztahu k sexualitě v islámu, vztah k homosexualitě. Poslední kapitola je výzvou k sexuální revoluci, která se v pojetí Seyran Ateş zdaleka netýká jen sexuality samotné, ale jejím konečným cílem je osvobození nejen muslimských žen, ale i mužů.

Soustředění převážně na Turecko a tureckou menšinu v Německu je jistým omezením knihy, ale Ateş se stále snaží o to, aby se její závěry daly aplikovat na islámský svět jako celek. Základní téma knihy, vášnivě vedený spor s patriarchálním, ženy i muže svazujícím a znesvobodňujícím pojetím náboženství, které ovlivňuje všechny sféry života a způsobuje všestranný úpadek muslimských společností, je zcela univerzální a přesahuje dokonce svět islámu.

To, že je mnohý muslimský muž povinen být ve vztahu tím nadřazeným, mít moc nad svou ženou a tuto moc také vykonávat, i jej samého nakonec ochuzuje a deformuje. Foto laprogressive.com

Jak totiž Seyran Ateş ukazuje, západní křesťanské společnosti byly ještě docela nedávno v mnoha směrech podobné dnešním konzervativním společnostem islámským. Ať již jde o tabuizaci sexuality jako takové, nepřípustnost sexu mimo manželství, perzekuci homosexuálů, představu o tom, že místo ženy pouze v domácnosti, v tom všem a řadě jiných věcí se dnešní islámský svět podobal západnímu světu (sexuálně) předrevolučnímu.

Zde pramení i základní optimismus autorky, pokud jde o vyhlídky islámské společnosti překonat komplex patriarchálního náboženství, způsobujícího útlak žen, všech lidí nějak se odlišujících, a nakonec i fundamentalistický pocit nadřazenosti a potřebu vnucovat ostatním vlastní, údajně lepší a dokonalejší, pravidla. Západ byl, jak je přesvědčena Seyran Ateş, ještě nedávno v podobné situaci, a dnes je již někde zcela jinde. Ačkoli, jak také připouští, zdaleka ne ve všech ohledech je postavení žen v západních společnostech ideální.

Je otázka, zda tento optimismus nepodceňuje rozdíly mezi například křesťanstvím a islámem, které jsou v pohledu na sexualitu poměrně markantní, jak dokazuje i autorčina kniha samotná. Například extrémní sexualizace, o které Seyran Ateş ve vztahu k islámu mluví, a která ovšem připisuje sexuální požitky, ať již v tomto světě, nebo v rajském zásvětí, výhradně mužům, je nepochybně něčím, co v křesťanství, ať již současném, či historickém, nenajdeme.

Mužskou nadřazeností trpí i muži
Pozoruhodné na knize Seyran Ateş je mimo jiné to, že se víceméně rovnoměrně věnuje tomu, jak pojetí sexuality založené na striktním oddělení obou pohlaví, nadřazenosti mužů nad ženami, vyhrazení aktivity v sexualitě a nakonec i sexuality jako takové jen pro muže, a machistické kultury vztahů mezi muži a ženami dopadá nejen na ženy, ale i na muže.

Muž v islámské společnosti trpí v mnoha ohledech podobně jako žena, byť jejich postavení je zdánlivě nesrovnatelné, až zcela protikladné. Žena je podrobena nátlaku ve všech směrech, je nucena za každou cenu zachovávat své panenství, je snížena na úroveň sexuálního objektu, po rozvodu prakticky nemá možnost začít další život s novým partnerem. To vše na rozdíl od mužů, kteří ničemu z toho podrobeni nejsou.

A přece muži v islámských společnostech trpí. To, že je muslimský muž povinen být ve vztahu tím nadřazeným, mít moc nad svou ženou a tuto moc také vykonávat, i jej samého nakonec ochuzuje a deformuje. Muž, na kterého je v přesexualizované výchově kladen nárok být za každou cenu „machem“, mimo jiné po vzoru proroka Muhammada, prožívá úzkost před ženskou sexualitou, nedokáže mít potěšení a radost ze sexu a ze vztahu jako takového. I on je spoután a zbavován svobody, paradoxně přestože je tím panujícím, nadřazeným.

Ze sexuálního a celkového životního sebeurčení žen mohou proto nakonec profitovat i muži. Jak uvedl jeden z tureckých mužů žijících v Německu, se kterým Seyran Ateş vedla rozhovor, bylo pro něj osvobozující vidět v Německu ženy uvolněné, projevující se svobodně, otevřeně. I pro něj jako pro muže to znamenalo větší svobodu a přál by si, aby se podobně mohly projevovat i muslimské ženy, ve svém chování svázané výchovou a tlakem prostředí, ve kterém žijí.

Odpovědnost Západu
Podobně jako jiné autorky islámského původu i Seyran Ateş zdůrazňuje, že Západ má odpovědnost za to, aby neomezoval svou koncepci univerzálních práv tím, že bude na muslimy a muslimské komunity uplatňovat jakási výjimečná, jiná a nižší kritéria pokud jde o práva žen a o lidská práva obecně. Západ, jak píše, svedený falešnou představou o toleranci, namísto podpory demokratizačních proudů v islámských zemích někdy přímo podporuje fundamentalisty.

Jako jeden z příkladů uvádí vydání spisu bagdádského učence z 12. století al-Džauzího Kniha naučení pro ženy (Kitab ahkam al-nisa) v religionistické odnoži prestižního frankfurtského nakladatelství Suhrkamp v roce 2009. Bez dostatečně kritického a distancujícího se komentáře tak vyšla kniha přinášející esenci k ženám nepřátelské tradice v rámci islámu, která je v pozadí dnešního islamistického fundamentalismu.

Západní nakladatelství by se podle Seyran Ateş namísto takovýchto počinů měla spíš zaměřovat na to, aby dávala prostor dnešním kritickým autorům v islámských zemích, kteří jsou často odsuzováni k mlčení a jejich díla nesmějí vycházet a šíří se tajně a pokoutně. To je nepochybně důležitá oprávněná výzva, ovšem je asi potřeba dodat, že nejlepší by bylo, kdyby západní nakladatelství vydávala obojí: jak díla kritických islámských autorů dneška, tak dokumenty o islámském myšlení minulosti, ovšem s patřičně kritickým komentářem.

Následující úryvek je závěrečnou kapitolkou knihy, a představuje tak trochu osobní vyznání autorky.

Seyran Ateş: Je čas převzít odpovědnost
V tiskovém prohlášení k Mezinárodnímu dni žen 8. března 2004 uvedl Ali Bardakoğlu, hlava tureckého úřadu pro náboženské záležitosti (Diyanet), mimo jiné následující:

Skutečnost, že čtrnáct století po seslání Koránu a po výslovném zákazu ze strany Proroka ženy stále trpí diskriminací, je velice smutná a hodná zamyšlení. (...) Vzdělání dívek a mladých žen naráží na začátku 21. století navzdory napomenutím Koránu a příkladu proroka Muhammada na množství problémů. Neseme za to odpovědnost.“ Vidím to také tak: Ti, kteří si osobují mluvit jménem islámu, a kteří přitom nedokážou prosadit, aby ve vlastních odstranili hluboce zakořeněné podřadné postavení žen, mají za to odpovědnost.

Ale samozřejmě nejen oni. Chtěla bych vyzvat všechny osvícené muslimy a muslimky, aby se nevyhýbali odpovědnosti a zapojovali se do reformních hnutí v islámu, která jsou nutně potřeba, aby bylo možné postavit se diskriminaci žen, násilí a teroru, páchanému ve jménu islámu. Konzervativci, fundamentalisté a ti, kdo vzývají násilí, už organizovaní jsou. My reformisté ještě ne. Nejvyšší čas, abychom se také semkli.

Myslím, že kdyby Alláh býval chtěl, aby ženy měly své vlasy zahalené, pak by nám žádné vlasy nedával. Foto taz.de

Při všem našem úsilí se ale musíme mít na pozoru nejen před fundamentalistickými muži, ale také před ženami, které se na straně mužů aktivně podílejí na vlastním útlaku. Příběh, který mi vyprávěla Erpil, to ilustruje velice názorně. Na začátku roku 2009 narazila tato mladá žena při hledání vhodného sálu pro vlastní svatební oslavu v německém velkoměstě na společnost, která se skládala jen z žen a dětí. Nebyl tam ani jeden muž.

Ukázalo se, že oslavují narození chlapce. Šťastná matka, původem z Afghánistánu, porodila předtím svému muži šest dcer a nyní se jí konečně „podařilo“ obdařit ho mužským potomkem. Teprve tím se stala dobrou manželkou. Právě to s radostí a uvolněně oslavovala, společně s dalšími muslimskými ženami a dívkami. Jak se asi muselo cítit šest sester novorozeného chlapečka, které jejich náboženství na základě samotného jejich pohlaví považuje za méněcenné?

Jak ráda říkala moje maminka: když se ženy budou bránit tomu nosit šátek, aby zakryly své nebezpečné „svody“, nebudou je k tomu muži schopni přinutit. Ale tak jako ony ženy dobrovolně oslavovaly narození syna, nosí nespočetné další ženy dobrovolně na hlavách šátek. Dokázaly bychom mnohem více, kdybychom měly co do činění pouze s muži jako protivníky. Namísto toho musejí ženy usilující o rovnoprávnost stále znovu bojovat proti obrazu ženy v hlavách mnoha příslušnic svého pohlaví.

Myslím, že kdyby Alláh býval chtěl, aby ženy měly své vlasy zahalené, pak by nám žádné vlasy nedával. Kdyby býval chtěl, aby ženy neopouštěly dům, nebyl by nám dal nohy, a kdyby býval chtěl, aby ženy mlčely, nebyl by nám dal jazyk. Nevěřím v takového boha, který udržuje ženy a muže v úzkosti a strachu, když jim přece daroval schopnost milovat.

Něco takového se dočteme ve sbírce hadísů syrského islámského učence al-Nawáwího: „Když se dnes někteří ptají, zda je lepší do služby Bohu vstupovat s dobrou nadějí, pak je třeba odpovědět s al-Ghazálím – ať se nad ním Bůh smiluje! – že služba Bohu, která se koná s dobrou nadějí, je lepší, protože dobrá naděje dává vzejít lásce, kdežto strach pochybnostem.

To, co se však člověk dočte ve čtyřiceti hadísech a komentářích al-Nawáwího knihy, nemá mnoho společného s dobrou nadějí a s láskou ještě méně. Rozsévají se strach a úzkost, člověk je přetížen zákazy a ohýbá se až k zemi ze strachu před pekelnými mukami. Nasbírat dost bodů ke vstupu do ráje se zdá zhola nemožné.

Někteří se možná budou ptát, proč ženy jako jsem já o sobě říkají, že jsou muslimky a stále se hlásí ke své víře. Odpověď je úplně jednoduchá: Věřím v Boha, ne v náboženství. Zatímco jednotlivá náboženství vytvořili muži, a to v době, kdy ženy do toho příliš neměly co mluvit, je víra v Boha něčím osobním, nevysvětlitelným.

Bůh nám pomáhá k tomu proměňovat svět, proto nám daroval rozum. My lidé musíme pouze najít odvahu k tomu, náš rozum také používat. Doktor Khaleel Mohammed, profesor teologie na státní univerzitě v kalifornském San Diegu, píše v předmluvě ke knize Průlom. Za osvícený islám z pera kanadské novinářky Irshad Manjiové s osvěžující přímočarostí:

Podívejme se přímo do očí prosté skutečnosti: měl bych Irshad Manjiovou nenávidět. Když jí muslimové naslouchají, nebudou už pak poslouchat lidi jako jsem já, imám, který strávil řadu let na tradiční islámské univerzitě. Irshad Manjiová ohrožuje moji mužskou autoritu a říká o islámu věci, o kterých bych si přál, aby to nebyla pravda. (…) Je to lesbička, a moje madrasa mi hluboce vštípila, téměř vpálila do mé DNA, že Alláh homosexuály a lesbičky nenávidí.

Měl bych tu ženu nenávidět. Ale pak se podívám do svého srdce a zapojím svůj rozum a dojdu ke znepokojujícímu výsledku: Irshad říká pravdu. A můj Bůh mi přikazuje, abych byl pravdě věrný – a to znamená, že se musím postavit na její stranu.


Khaleel Mohammed není jediný islámský učenec, který má takovéto názory, v muslimském světě je mnoho dalších osvícených duchů. Tito lidé jsou ale různými způsoby šikanováni a o jejich existenci se někdy jen stěží dozvídáme.

Kdo věří v Boha a používá svůj rozum, dojde ne náhodou k poznání, že nadřazenost mužů a útlak žen ve jménu náboženství není něco, co Bůh chce, ale je to dílo lidí. A proto také jen lidé na tom mohou něco změnit. S nadějí a vírou, že stále víc muslimů nalezne odvahu k tomu používat svůj rozum, říkám: Inšalláh!

Z němčiny přeložil Filip Outrata.

Seyran Ateş: Der Islam braucht eine sexuelle Revolution. Eine Streitschrift. Berlin, Ullstein Verlag 2009.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 11.Srpna 2016, 10:16:3

Pane Outrato, mohl jste aspoň napsat, že sexuální revoluci potřebuje islámský svět. Takhle podle nadpisu to totiž vypadá, jako když sexuální revoluci potřebuje náboženství.
Mimochodem, četla jsem, že před Alláhem se v Orientu uctívaly tři bohyně, které snad byly jeho dcerami, v době, kdy byl ještě pohanským bohem (nebo jedna snad byla dokonce jeho ženou?) Tuším, že jméno jedné z nich bylo Al-Lát.
Byla prý o nich zmínka dokonce v Koránu (tzv. satanské verše), které později Mohamed zrušil.

Filip Outrata - Praha

Milá paní Hájková, Čtvrtek, 11.Srpna 2016, 10:31:15

jen na upřesnění - v článku jde o přiblížení názorů Seyran Ates a autorka nazvala svou knihu přímo "Islám potřebuje sexuální revoluci". Řekl bych, že není dost dobře možné rozlišovat islám a islámský svět. Náboženství neexistuje někde v čisté a vydestilované podobě - nebo možná existuje, ale nemáme k němu přístup, nejsme-li mystikové. V reálném světě islám = islámský svět, a stejně to platí o jakémkoli jiném náboženství, řekl bych.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Sobota, 20.Srpna 2016, 15:47:7

Já bych řekla, že ta sexuální revoluce 60. let se někdy přeceňuje. Ona nebyla tím, co mělo rozhodující vliv na emancipaci žen. Ta totiž začala už mnohem dřív.
A na druhé straně, ona revoluce znamenala možná až přílišné zdůraznění tělesnosti. Emancipace však znamená rozvoj celého člověka - nejen osvobození jeho těla, nýbrž i ducha. To druhé jaksi nevyplývá automaticky z toho prvního. Protože, jak víme, duch je na těle nezávislý.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.