Proč se muslimové jasně nepostaví terorismu? Neozývají se dostatečně hlasitě proti teroristickým útokům. Ve skutečnosti tyto útoky většinově podporují. — Takovéto výroky lze číst v českých médiích, v diskuzích na internetu a na sociálních sítích. Názor je to v České republice zhusta sdílený a jeho šiřitelé si navíc připadají skoro jako hrdinové. Podobná argumentace se objevuje i v zahraničí.

Karima Bennounová, autorka muslimského původu, napsala knihu, která alespoň částečně poskytuje odpověď na palčivé otázky současnosti. Pracovala na ní několik let. Zmapovala příběhy lidí ze zemí s muslimskou většinou, kteří bojují proti fundamentalismu a násilí. Bojují proti němu s nasazením vlastních životů a bez většího zájmu západních společností už několik desítek let. Je jich mnoho. A potřebují především podporu, které se jim nedostává.

Hrdinové knihy Tady vaše fatwa neplatí jsou muslimové, agnostici i ateisté. Všechny spojuje jejich muslimský původ. Někteří třeba i v důsledku současného vývoje od víry odpadli, jiným naopak jejich víra dodává sílu v boji proti fundamentalismu. Jsou mezi nimi učitelé, profesoři, právníci, feministky, umělci, imámové anebo prostě lidé, kteří se rozhodli něco dělat. Založit třeba kurs šití pro dívky, což může být životu nebezpečná aktivita.

Není umírněného fundamentalismu

Témat, která kniha přináší, je mnoho. Největším přínosem je právě to, že všechno, co se dozvídáme, přichází skrz úvahy a životní příběhy lidí, se kterými autorka vedla rozhovory. Zároveň však autorka ověřovala všechno, co šlo. Kniha má bohatý poznámkový aparát.

Lidé na Západě by si měli podle autorky především uvědomit, že nelze podporovat takzvané „umírněné islamisty“. Na konkrétních příkladech ukazuje, že tito takzvaně umírnění jen umetají cestu fundamentalistům a džihádistům, kteří čekají na chvíli, kdy se budou moci naplno projevit.

Karima Bennounová ukazuje, jak Západ často morálně podporuje hnutí přímo napojená na fundamentalisty. Její hrdinové z hnutí bojujících proti islamistům v knize kladou otázky, nechápou, proč jim západní elity radí, aby nebyli tak nesmiřitelní ve vztahu k politickému islámu. Opakovaně se pohoršují nad tím, že USA je spojencem Saudské Arábie, která financuje islamisty.

Peníze, které plynou ze zemí, jako je právě Saudská Arábie, ale i z Kataru, Spojených arabských emirátů či Kuvajtu, ovlivňují volby v jednotlivých zemích. A podle autorky se významně podílí na vzestupu fundamentalismu a wahhábismu na Středním východě a v severní Africe. Peníze jdou údajně na rozvoj. Stavění poliklinik, ale i humanitární pomoc v regionech však doprovázelo obracení na víru, přinášení burek pro ženy a vnucování zvyků, které neměly v místě tradici. Pokud se chce svět bránit proti fundamentalismu, musí podle Benounnové zastavit tok petrodolarů ke všem samozvaným emírům a ajatolláhům.

↗

Karima Benounnová představovala svou knihu i v Praze. Foto Saša Uhlová, DR 

Karima Benounnová kritizuje Spojené státy americké za to, že financovaly fundamentalistické skupiny v Afghánistánu a na příbězích v jiných státech pak ukazuje, jakou roli muži vycvičení v Afghánistánu sehráli v zemích, kam se po výcviku vrátili — jak například ovlivnili vývoj v Alžírsku. Vysvětluje také, jak se podhoubí k fundamentalismu vytváří na Západním břehu a v Gaze kvůli podmínkám, ve kterých tam lidé žijí. Tvrdě však kritizuje i Hamás. A její kritika je věrohodná, podpořená výzkumem z místa.

Západní pravice není schopná rozlišovat islám a islámský fundamentalismus, levice je naopak slepá k nebezpečí, které fundamentalismus a politický islám představují. Výhrady autorky k postojům nejen států, ale i intelektuálních elit jsou v knize bohatě doložené jak citacemi ze západního tisku, tak výpověďmi lidí ze zemí s muslimskou většinou, kteří tento postoj vnímají jako zradu.

Islamisté představují krajní pravici — a Karima Bennounová poukazuje na paradox, kdy mnohé její představitele západní liberální levice nekriticky hájí. A pro zaslepenost tohoto postoje, jakož i pro podporu takzvaně umírněným islamistům má vysvětlení. Pro západní elity (zleva i zprava) je nepředstavitelné, že by lidé s muslimským původem mohli žít v demokraciích, a proto raději podporují „kompromis“ v podobě umírněného islamismu. Je to vlastně takový rasismus nízkých očekávání.

I věřící muslimové v knize opakovaně zdůrazňují, že náboženství a stát by měly být oddělené a velice přesvědčivě ukazují, proč by tomu tak mělo být. Selhání liberální levice autorku zjevně bolí víc, protože se k ní sama počítá, když tvrdí, že se nejedná o střet civilizací, nýbrž o střet pravicových křídel. Pro českého čtenáře může být pojmosloví zmatečné, protože část české pravice je z mezinárodního hlediska spíše liberální levicí.

A zakázali zpívat, zakázali hrát

Fundamentalisté zakazují všechno. Třeba pít vodu ve stoje, nebo papiňáky. Jeden ze zpovídaných například vypráví, že zakázali jíst fazole, protože způsobují plynatost. Vehementně se soustředí na témata týkající se tělesnosti: „Zmocnili se krásného, vkusného náboženství mého mládí a proměnili je v řadu tělesných funkcí,“ říká v knize jeden profesor arabštiny z Egypta.

K zakázaným věcem patří přirozeně i hudba, nebo divadlo, které mají v zemích, kde rozsévají svůj teror, mnohdy velmi dlouhou tradici. Tím vytvářejí větší vlnu odporu, než bychom mohli doufat. Přestože na divadelním festivalu v Pákistánu hrozí opětovné sebevražedné atentáty, navštěvují ho tisíce lidí. Autorka se zároveň snaží nezavírat oči ani před takovými skutečnostmi, že třeba právě v Pákistánu lidé na venkově často věří, že útoky džihádistů mají na svědomí Američané nebo hinduisté. Přičítá to nízké vzdělanosti spojené s chudobou a nevědomostí.

Hrůznost počínání islámských fundamentalistů doléhá na čtenáře o to silněji, že přichází skrz konkrétní lidské příběhy. Je to těžké čtení, jehož tíha je ale vyvážená příběhy naděje a hrdinství statečných mužů i žen. Nechci převypravovat vše důležité z knihy, protože chci, abyste si ji všichni přečetli. Můj pohled změnila, posunula, mnohé jsem si díky ní ujasnila. A byla bych ráda, kdyby intelektuálně poctivá práce autorky našla co nejvíce čtenářů a čtenářek.

Když hrdinství nic nestojí

Část českých novinářů i veřejných intelektuálů podlehla vábení sdělovat světu „nepříjemné pravdy“. Porůznu naznačují, že islám je problém a že neslyší muslimy dostatečně hlasitě odsuzovat terorismus. A tyto své výplody prezentují jako projev statečnosti. Bůh ví, co jim hrozí. Rozhodně ne smrt, jako těm muslimským novinářům, vysokoškolským profesorům, právníkům a právničkám, umělcům, intelektuálům, ředitelům škol, studentům, rodičům, anebo jen prostě nejrůznějším lidem, kteří zemřeli, protože se snažili podat zprávu o tom, co islámský fundamentalismus působí a bojovat proti útlaku fundamentalistů.

Nepříjemná pravda je jiná. A to, že jsme se po celá léta jako novináři i jako společnost málo věnovali tématu, které sužovalo miliony lidí. Začalo nás to zajímat teprve ve chvíli, kdy sebevražedné atentáty dorazily až příliš blízko k nám. Tak blízko, že si už umíme představit, že by se to mohlo stát i u nás, v České republice. Mediální pozornost se občas zaměřila na pachatele útoků, téměř nikdy však na jejich odpůrce, kteří si nemohli nevšimnout, že jejich aktivity svět příliš nezajímají.

Jak ráda sahám do svědomí novinářské obci, musím tentokrát přiznat, že nejvíc bych měla spílat sama sobě. Díky svým zkušenostem a setkáním jsem to měla být já, kdo se měl téma lidí bojujících proti islámskému fundamentalismu pokusit v České republice zpopularizovat. Začala jsem se ale o islámský fundamentalismus více zajímat teprve, když se jeho hrůzné důsledky začaly ve větší míře objevovat v Evropě.

↗

Svět, který nás zas tolik nezajímal, přichází teď i k nám. Jde o to, jaký bude. Foto Saša Uhlová

Přitom jsem se už před dvaceti lety seznámila s Amel, dcerou zavražděného odpůrce islamistů. Chodily jsme spolu do školy. Její rodina mě ten rok, kdy jsme bydleli společně v Grenoblu, přijala mezi sebe. Díky nim jsem se seznámila s desítkami dalších lidí s podobnými osudy, kteří proti islámskému fundamentalismu bojovali a nakonec po ztrátě blízkých, nebo pod hrozbou smrti, museli opustit svou vlast.

Amel mi vyprávěla, jak jejího otce zastřelil islámský fundamentalista, když s ním šla po ulici. Stalo se tak krátce poté, kdy mu Francie odmítla poskytnout azyl s argumentem, že je ekonomický uprchlík. O azyl požádal proto, že mu vyhrožovali a řada jiných lidí z jeho okolí byla zabita. Když ho zastřelili, rodina azyl dostala. Proto jsme se v roce 1995 potkaly.

Vzpomínám si, jak jsme jednou společně plakaly v kině, když jsme viděly film Země a svoboda a Amel mi tehdy v slzách říkala, že má tendenci se příliš litovat, přitom se jiným lidem dějí mnohem větší hrůzy, než se staly jí. Vyprávěla mi příběhy lidí, které umučili fundamentalisté v Alžírsku, ale hluboce se jí dotýkaly i jiné tragédie. Nevnímala historii Evropy jako cosi vzdáleného, prožívala to úplně stejně, jako kdyby se jednalo o historii její země. Tehdy jsem pochopila, že humanismus nemá hranice. Jen jsem to od té doby možná trochu pozapomněla.

Jsme v kontaktu dodnes, ale teprve teď, po dvaceti letech, jsem při studiu tehdejších událostí zjistila, že muž, který zastřelil jejího otce, obrátil zbraň i proti ní. A vystřelil. Jen zázrakem kulka minula, nebo snad nevyšla. Amel mi to nikdy za celé ty roky neřekla. Dověděla jsem se to až díky internetovým stránkám, které vytvořili příbuzní obětí.

Když jsem si to přečetla, rozplakala jsem se. Byla jsem tehdy její nebližší kamarádka, přesto o tom mlčela. A v tu chvíli jsem si také uvědomila, že do kritiky české mediální scény musím tentokrát zahrnout především sama sebe.

Příběh Amel i příběhy v knize Tady vaše fatwa neplatí ukazují, jak hloupé a zpozdilé je domnívat se, že dodržování lidských práv má někde menší prioritu, nebo jen přehlížet jeho porušování s poukazem na kulturní relativismus.

↗

Kdo zabil Belaida, kdo zabil Brahmiho? Podle mnoha Tunisanů v tom má prsty západem podporovaná islamistická strana Ennahda (Hnutí obnovy). Foto Saša Uhlová, DR 

Jsou to právě tyto progresívní síly, které bychom měli podporovat. Občanskou společnost, za kterou třeba v Tunisku přišly loni demonstrovat statisíce lidí, kteří se zároveň ptali, kdo zabil otevřené kritiky islamistů a poukazovali na to, že krytí a popírání terorismu je také terorismus. Anebo občanskou společnost, kterou v Alžírsku v devadesátých letech podporovali masově všichni ti, kteří své děti dál posílali do škol.

Je zřejmé, že je těžké z pozice jednotlivce ovlivňovat politiku i jen vlastního státu — natož pak mít vliv na to, jak se chovají velké mocnosti, které situaci ve světě formují mnohem víc tím, komu poskytují podporu. Přesto ale jsme tyto státy nakonec my všichni dohromady a veřejné mínění dokáže věci měnit.

Můžeme také začít u sebe. Třeba tím, že budeme finančně podporovat některé z aktivit, které se islámskému fundamentalismu stavějí. V knize Karimy Bennounové naleznete inspirace dostatek. Samozřejmě za předpokladu, že vámi vybraná hnutí budou ještě fungovat a lidé, kteří je představují, budou naživu. Jméno Amel znamená naděje.