Těžko se tomu věří, ale je to tak: v Egyptě bylo v pondělí 24. března odsouzeno na smrt 529 členů a sympatizantů Muslimského bratrstva. Měli se dopustit řady vražd příslušníků pořádkových sil, nebo k nim podněcovat; měli nést odpovědnost za ničení veřejného i soukromého majetku, pobuřovat a narušovat veřejný pořádek. To vše během minulého podzimu — v měsících, které následovaly po letním převratu, armádním puči.

529 je ohromné číslo. A navíc není konečné: v úterý 25. března začíná přelíčení s další, tentokrát 683člennou bratskou skupinou. Dopustit se měla podobných přečinů jako první, a tak lze očekávat i podobné verdikty.

↗

Vlajka Egypta s bratrským znakem. Repro Wikimedia Commons

Pokud by byly rozsudky skutečně vykonány, poskočil by Egypt žebříčku poprav rázem na druhé místo ve světě, hned za Čínu. V současnosti druhý Írán by nechal daleko za sebou. Šlo by o skutečný státní teror; hotovou řezničinu. Jenomže nic takového se zřejmě nestane. Proč?

Za prvé, v Egyptě se už řadu let nepopravuje. Poslední exekuce byla provedena v roce 2011, a to za celý rok jedna. V letech před svržením Husního Mubaraka se sice trest smrti vykonával, ale i tedy šlo o jednotlivé případy ročně.

Za druhé, pondělní rozsudek není definitivní. Strany procesu se mohou ještě odvolat, přičemž trest musí schválit i nejvyšší náboženská autorita v zemi, Velký muftí.

Za třetí, v Egyptě proběhnou nejspíše 17. července prezidentské volby, po nichž bude dle znalců vítězný prezident-maršál Sísí zmírňovat tresty. Očekává se přímo i udělování milostí a vyhlašování amnestií, oficiálně v zájmu uklidnění a národní jednoty.

A konečně za čtvrté, třebaže se novému režimu podařilo zlikvidovat Muslimské bratrstvo jako dominantní politickou sílu, a i když bylo pozatýkáno více než 15 tisíc islamistů, v neformálních sítích styků a vazeb Bratrstvo dále existuje. Veřejně sice moc nevystupuje, neboť je v oficiální klatbě. Mezi islamisty však stále probíhá debata nad tím, jak s novým režimem jednat, a je pravděpodobné, že za smrt tolika sympatizantů by se začali mstít.

Zdá se, že smyslem pondělního rozsudku je jednak dát pocit zadostiučinění rodinám asi tří stovek policistů a vojáků, kteří zahynuli od léta ve střetech právě s islamisty (přičemž islamistů zahynulo asi jedenáct set), a jednak zbytky Bratrstva zastrašit — demonstrovat vlastní moc. Armáda a jí loajální síly mají dnes situaci v Egyptě s výjimkou Sinaje relativně pod kontrolou. Ani již poměrně konsolidovaný režim ale nemůže mít zájem na vytvoření tisíce nových mučedníků.

To ovšem neznamená, že proces s muslimskými bratry nemá žádnou váhu; že nemá význam jej sledovat. Přístup k obhájcům, k rodinám obžalovaných i fakt, že tito jsou v soudní síni drženi v drátěné kleci, způsob, jakým je prováděno dokazování, i rozsáhlá omezení, kterým jsou vystavena média v referování o procesu — to vše potvrzuje tezi, k níž zde dospěli nedávno nezávisle Jaroslav Drobný a Zora Hesová: Tři roky po pádu Mubaraka se poměry v Egyptě podobají těm předrevolučním tak, jako se v žádné z fází porevoluční transformace dosud nepodobaly.