Nevládní organizace jsou základem každé aktivní občanské společnosti. V ČR jich v posledních dvaceti pěti letech stovky kopaly za hodnoty, jako jsou otevřenost, rovné příležitosti, účast veřejnosti na politickém dění, nebo vystupovaly proti zločinům z nenávisti.

Ve zkratce lze říci, že prosazovaly lidskoprávní přístup, a to často v ostrém kontrastu proti převažujícímu veřejnému mínění i politickému mainstreamu. Některé z nich si lidská práva dokonce daly do svého názvu. Je však zjevné, že dosavadní aktivistický konsensus na základních společenských hodnotách se rozpadá. A přední zástupci občanského sektoru se začínají posouvat ke konzervativnímu smýšlení a dále od důsledně lidskoprávního přístupu.

Lze to snad do jisté míry přičítat jejich přibývajícímu věku nebo možná tyto problematiky ještě před několika lety jen vůbec nebyly tematizované. Skutečností nicméně zůstává, že někteří představitelé boje za lidská práva v názorech na otázky imigrace, zahalování žen či obecněji definování „českých a evropských hodnot“ ujíždí dost daleko z dosavadní trasy.

Směřují ke vševědoucímu europocentrismu a v důsledku k obhajobě stavění zdí a bariér. Společenskou roli, kterou tito lidé nyní opouštějí, bude nesmírně obtížné nahradit. Příčinou toho všeho přitom není nic jiného, než neurčitý a rozum zaslepující strach z islámu.

Poučeně a rozvážně proti šátkům

Prvním signálem změny kursu byla už jarní výzva muslimům k „uznání principů liberální demokracie“ (celý text na blog.aktualne.cz). Ve vší nahotě se to pak vyjevuje na tématu zahalování muslimských žen. Že se mladí a progresivní zástupci sociální demokracie — ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier či ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová-Tominová — vyslovují pro zákaz nošení šátků ve veřejných institucích včetně škol (k tomu výborný článek v A2), je znepokojivé, ale lze to snad stále svést na určitou nedospělost zdejší politické kultury.

Že se na stejnou stranu barikády (a tedy proti názoru ombudsmanky Šabatové) postaví také zakladatel Ligy lidských práv Pavel Franc a její bývalý předseda David Záhumenský (viz článek v LN, jehož spoluautory jsou navíc zástupci konzervativního think-tanku Evropské hodnoty), to je ještě o něco silnější káva.

↗

To, že se mladí a progresivní zástupci sociální demokracie vyslovují pro zákaz nošení šátků ve veřejných institucích včetně škol, je podle Tomáše Jungwirtha znepokojivé. Foto cs.wikipedia.org

V uvedeném textu Franc se Záhumenským nabízí „rozvážný a poučený přístup“, pod jehož rouškou se skrývá otevřená podpora neliberálních společenských tendencí a také myšlenková zkratka ve stylu hidžáb-nikáb-džihád. To je voda na mlýn již dnes rozšířeného primitivního domácího antiislamismu. Skoro to pak vypadá, jako by si celá politická scéna notovala s občanskou společností nad nevyhnutelností zákazu nošení šátků, což při vší dobré vůli nelze označit za slavný den pro lidská práva v České republice.

Pozitiva a negativa uprchlictví

Problém se bohužel netýká pouze několika právníků z okolí Ligy lidských práv. Například česká Amnesty International předvedla značnou míru předpodělanosti během své jarní kampaně na pomoc syrským uprchlíkům. V ní svůj požadavek přijetí několika stovek utečenců do ČR úspěšně relativizovala tvrzením, že prosazuje udělení pouze dočasné doplňkové ochrany a že rozhodně nechce „masivní příliv uprchlíků na neurčitou dobu, který by byl nadměrnou zátěží pro ČR.“

Na webu lidskaprava.cz, který AI také provozuje, se čtenář dočte: „Většina Syřanů vyznává islám (...), (h)rozí proto, že se nedokáží začlenit do naší společnosti a jejich pobyt v České republice povede k problémům a nespokojenosti na obou stranách“. Závěrem jsme informováni, že „přijetí uprchlíků má svá pozitiva i negativa, a proto je třeba udělení azylu pečlivě zvážit“.

Snad bylo snahou Amnesty zvýšit šance výzvy obstát před českou vládou i veřejným míněním. Důsledkem je ale kompromitace vlastního hodnotového přístupu. Přitom, od koho jiného už lze očekávat nekompromisní obhajobu principu otevřených hranic a svobody usazování?

Kde čekat zastání

Kdo tedy bude v praxi i v současné veřejné diskusi důsledně hájit lidská práva (tedy práva náležící každé lidské bytosti a ne pouze Čechům, Evropanům nebo ne-muslimům), když se nadále nelze spolehnout na dřívější stálice? Významnou roli může sehrát kupříkladu právě ombudsmanka Šabatová, ale stačit na takový úkol zcela jistě nebude. Nové impulsy by měly přijít především z okruhu mladé liberálně smýšlející levice, jejíž organizovanost i názorová konzistence zaznamenaly v poslední době významný posun.

Snad v tomto podhoubí vzniknou také do občanského sektoru pevně zakořeněné iniciativy, které dokáží bránit lidská práva v kontextu mezikulturního porozumění a tolerance. Dosavadní obhájci lidských práv se totiž nyní obrací zády právě k těm lidem, kteří budou naši pomoc v příštích letech nejvíce potřebovat.