Pouť bájného neomarxismu českým slovníkem

Petr Bittner

Cesta pojmu „neomarxismus“ z fašistických konspirací až do slovníku ředitele filmového festivalu, kardinála nebo slavného šéfkuchaře je výmluvnou ukázkou toho, jak se ve společnosti normalizuje nenávist.

V roce 2014 jsem se ocitl na seznamu nežádoucích osob neonacistického serveru White Media v kolonce Neomarxisté. Nejdřív jsem si říkal, jestli si provozovatel serveru dal tu práci s četbou mé diplomové práce Pojetí praxe u Karla Kosíka. A zdali dokázal rozklíčovat Kosíkův dialog s proudy západního marxismu 20. století, Frankfurtské školy z německého Institutu pro sociální výzkum, Waltera Benjamina, Theodora Adorna, Herberta Marcuse, Maxe Horkheimera, Ericha Fromma a dalších.

Podle svého „medailonku“ jsem však záhy zjistil, že škatulku „neomarxismus“ jsem si vysloužil čistě svou slabou vůlí k střílení uprchlíků. Ovšem uplynuly tři čtyři roky, a co člověk neslyší takřka na každém kroku:

„Ze Západu sem proudí vlna neomarxistického přemýšlení a tlak na to, aby se to promítlo i do zákonů. Proti tomu se musíme bránit mnohem energičtěji než dosud, nebo o svobodu zase přijdeme,“ říká Alexandr Vondra v červnovém rozhovoru pro časopis Týden.

„Vážím si Jitky Chalánkové, co odpracovala při bránění rodinných hodnot a proti kulturnímu neomarxismu… Neomarxistických magorů je všude plno,“ glosuje Václav Klaus mladší, nejkroužkovanější pražský kandidát ve sněmovních volbách.

„Evropa se dostala do situace totálního chaosu. Co si k víře a náboženství dovoluje dnešní neomarxistická sebranka, to si nedovolila ani totalitní nacistická či komunistická ideologie,“ pobuřuje se nad kontroverzní divadelní hrou Naše násilí, vaše násilí kardinál Duka, který tak už po několikáté vyjádřil podporu neonacistům, tentokrát z obskurního brněnského spolku trestanců s vyloženě přiléhavým názvem Slušní lidé.

„Vidím v tom stopu neomarxismu,“ komentuje probíhající spor na FAMU tajuplně prezident karlovarského festivalu Jiří Bartoška. Za projev „elitářského neomarxismu“ pak Bartoška konkrétně označil to, že se teoretici staví proti tradičnímu pojetí výuky, hlásajícímu „nejdřív se nauč řemeslo“. 

„Přestože politiku neřeším, děsí mě, že se tady, zvláště mezi mladými lidmi, rozvíjí takové nějaké náznaky neomarxistického přístupu. Vytváří se atmosféra, že všichni mají právo na nějaký blahobyt. Ale už se nikdo neptá, jestli za to mají něco odevzdat. Moje teorie je, že si tady někteří lidé čuchli ke kapitalismu, ale daleko pohodlnější je pro ně hra na nějaký sociální stát, za který se dá schovat úplně všechno,“ svěřuje se ve středečním rozhovoru v magazínu Mladé fronty DNES protřelý šéfkuchař Zdeněk Pohlreich.

Jen malý zlomek vzorku. Foto Instagram ZP

Dříve si na neomarxismus zanadávali leda tak deklarovaní fašisté, maximálně tímto termínem ještě podkládal své konspirační teorie pološílený Petr Hájek ve svém deníčku s názvem Protiproud a následně to papouškovaly pologramotné proruské dezinformační stoky jako Parlamentní Listy, Vlastenecké noviny, Pravý prostor, EU portál, Krajské listy, Eurabia nebo Neviditelný pes.

Ty časy jsou ale zjevně tytam. Pojem neomarxismus se pohodlně usadil v běžném politickém dialogu. S pojmem neomarxismus běžně operuje pravicový hlavní proud od mediálních výstupů představitelů ODS až po názorové rubriky Mladé fronty DNES, Lidových novin či časopisu Reflex. „Nastala epocha nová, kde jsou hlavními hráči sucho v Sahelu a na Blízkém východě, Usama, Internet a neomarxismus. Epocha, jejíž zákonitosti se teprve formují a o které víme jen dvě věci: Že bude brutální a brutálně nesvobodná,“ napsal třeba naposledy minulý týden Jiří X. Doležal, mluvčí všech zneuznaných mužů „generace W“, výtečně reprezentovaných výše poskytnutým vzorkem.

Jak se stalo, že původně hanlivou terminologii neonacistů v roce 2018 beze studu používá ředitel karlovarského filmového festivalu?

Citovaní reprezentanti zjevně sami mnohdy ani nevědí, kdeže ten pojem neomarxismus vůbec vzali. Přesto by nás měla cesta pojmu neomarxismus z fašistických konspirací až do slovníku představitelů kulturních elit nadmíru zajímat. Odhaluje totiž mechanismus, kterým se ve společnosti normalizuje nenávist.

Vše začalo kolem roku 2015, kdy se přes českou společnost začala místo reálných uprchlíků valit takzvaná uprchlická krize. V té době kulminoval počet fanoušků stránky Islám v ČR nechceme v čele s Martinem Konvičkou.

Konvičkovci si pojem „neomarxismus“ osvojili, aby měli čím častovat levicové aktivisty, středové liberály, časopis Respekt, Stranu zelených, ombudsmanku, sobotkovské křídlo ČSSD — zkrátka všechny, kteří se nechtěli postavit s puškou na hranice a střílet po všem, co se hne směrem na Rozvadov. A tak se z okrajového náckovského webu White media pojem rozšířil do slovníku tisíců facebookových followerů lidového odborníka na islám z Českých Budějovic.

Virtuální prostor mu ale nestačil. Pandořinu skříňku hlavního politického proudu prolomil první politický úspěch Tomia Okamury, který je sice z konvičkovského těsta, ale má lepší tah na bránu. Právě on přenesl pochodeň konvičkovské rétoriky do Sněmovny a spolu s ní i bájný pojem „neomarxismus“.

Zbývalo prolomit poslední tabu: aby se na nenávistné rétorice svezla některá ze zaběhnutých stran a pojem neomarxismu zaštítila legitimitou demokratického bloku.

Takové břímě na sebe nakonec vzala ODS, jmenovitě Václav Klaus mladší, pro kterého byl boj proti neomarxismu dokonce hlavním motivem vstupu do politiky. Zlým dítětem Ódéesky to ale neskončilo, následovali ho totiž postupně Alexandr Vondra, Alexandra Udženija, Jana Černochová a řada dalších.

Ale abychom pravici nekřivdili, s taktickým využitím pojmu se již seznámilo i jadrné křídlo ČSSD: „Vůbec nejsme součástí mainstreamu, jsme stranou pro lidi práce, kteří mají jiné pohledy než přeliberalizovaný neomarxismus,“ nechal se po svém zvolení  místopředsedou strany slyšet Jaroslav Foldyna.

Na začátku pár levičáků na náckovském webu, nyní celá kulturně liberální část společnosti. Repro DR

Co mají společného všichni, kdo jsou označováni za neomarxisty? Od příznivců Frankfurtské školy až po Respekt jsou to zastánci kulturního liberalismu. A právě v tom spočívá kouzlo našeho pojmu. Kdyby se útočilo na „kulturní liberály“, postrádalo by to onen dehonestující efekt. Byl by to jen běžný politický názor ze starého přehledného dialogu konzervatismu s liberalismem. Názor proti názoru. Zato při označení neomarximus většině lidí vytane na mysli gulag.

Neomarxismus takto paradoxně umožňuje autoritářským konzervativcům označovat ty nejvíce svobodomyslné společenské proudy za totalitní. To vše v situaci, kdy právě konzervativci nejdůrazněji za poslední dekády přikazují lidem, jakou mají mít společenskou úlohu, kdo má být doma s dítětem (a jak dlouho), kdo si může koho vzít a tak dále.

Svůj konzervatismus skrývají tím, že jej vydávají za přirozený řád věcí, zatímco liberální strana pracuje se svou sadou hodnot otevřeně. Je nasnadě, jak by dopadl souboj o většího autoritáře, kdyby se hrálo s takto otevřenými kartami. Proto dnes sahají konzervativci k tmářství a berou si ke kulturnímu střetu jako rukojmí tu nejlegitimnější část českého antikomunismu: nezpracované trauma z návratu totality.

    Diskuse
    Trefné a poučné Čtení nejen na léto.
    July 9, 2018 v 10.36
    Polopatická etymologie
    Petr Bittner sice neznačil, že skutečně je neomarxista, nicméně nezabíhá do podrobností, o kterých možná předpokládá, že je všichni čtenáři Deníku Referendum znají.

    Pojem neomarxismus existuje již dlouhá léta v akademické sféře jako označení pro myšlenkové směry navazující na práce Karla Marxe tvůrčím způsobem — nikoliv stylem dogmatických uctívačů, inkvizitorů a jediných povolaných vykladačů kultu. Právě k neomarxistickým myslitelům se vztahuje zmíněná diplomová práce Petra Bittnera a její stručný popis v prvním odstavci je návodem pro toho, kdo chce o neomarxismu vědět víc než já, kde má hledat.

    V nacistických kruzích vznikl pojem neomarxismus nezávisle na akademickém prostředí. Jeho tvůrci jsou staroneonacisté, ti klasičtí neonacisté, kteří slaví Hitlerovy narozeniny, hajlují a fotografují se v uniformách Wehrmachtu, případně SS, zkrátka ti, kteří nostalgicky vzpomínají na Hitlera jako svůj nedostižný vzor a předponu neo- si vysloužili úsilím o vzkříšení starého „dobrého‟ německého nacismu. Protože staroneonacisté nikdy neoplývali vzděláním, vyrostl v nich odpor k té předponě — slovy Vlasty Buriana z pohádky „Byl jednou jeden král‟: za prvé nevědí, co to je, a za druhé je to uráží. Proč jim pořád všichni podlidé, židi, bolševici, zednáři a jejich přisluhovači říkají neonacisté, když oni jsou přece nacisté, věrní Hitlerovi hoši? Ze msty označili své protivníky, antifašisty, onou „urážlivou‟ příponou neo jako neomarxisty.

    Zajímavé je, že neonacisté, známí svým odporem ke vzdělání a myšlení, který výborně vyjádřil George Lucas ve Hvězdných válkách džidájskou radou: „Důvěřuj svým pocitům‟, projevili skutečně zdravou intuici, když při hledání nadávky pro antifašisty sáhli po marxismu, ne po komunismu, natož stalinismu. Český pravicový intelektuál by se při hledání analogie k neonacismu nechal svést svým oblíbeným rovnítkem mezi koncentračními tábory a gulagy, tak by dospěl ke stalinismu, a ten by pohotově zobecnil na veškerý komunismus, ale jít dále až k marxismu a vztáhnout nálepku zločinné ideologie i na sociální demokraty by měl přece jenom zábrany a zdáhal by se udělat to otevřeně přímo, nejspíš by zůstal jen u strašení možným spojenectvím sociálních demokratů s neokomunisty. Neonacisté oproti tomu svým instinktem krve přesně rozpoznali nepřítele a nedali se zmást ani tím, že mnohé sociálně demokratické strany se v některých částech svého vývoje nápadně přibližují k nacionálnímu socialismu.

    Tuto starou historii neomarxismu Petr Bittner z větší části vynechává, pravděpodobně jako všeobecně známou, a soustředí se na vývoj posledních let. Vývoj, který přinesl potřebu najít pro neonacisty nějaké novější označení, něco jako staroneonacisté, které by vyjádřilo jejich zastaralost a lpění na tradicích a odlišilo je od dnešních nových nacistů, kteří se nehlásí k Hitlerovi a někdy ani k antisemitismu, dokonce, když si za hlavní terč nenávisti vybrali muslimy, vyjadřují často podporu státu Izrael (ačkoliv původní Hitlerův plán byl vystěhovat Židy do Izraele, vyhlazením ho nahradil, až když narazil na britský odpor k migraci), nehajlují a tváří se uraženě, když je označíte za fašisty, ale jsou stejně rasističtí jako nacisté a stejně jako všichni fašisté popírají třídní rozdělení společnosti a nahrazují třídní boj korporativismem — řízením státu jako firmy. Tito noví nacisté dnes vítězně pochodují Českem i celou Evropou, získávají stále nové stoupence a oblíbili si označení antifašistů za neomarxisty, převzaté od staroneonacistů, jak to popisuje Petr Bittner.
    MP
    July 9, 2018 v 17.27
    Honzovi Macháčkovi
    Nemáte tak úplně pravdu. Pojem "neomarxismus" se opravdu vyskytoval a vyskytuje na okraji akademického diskursu, nikdy se se ale neetabloval. Z docela pochopitelného důvodu -- korunní dědic nejvlivnější větve neortodoxního marxismu ( alter. západního marxismu) a geniální akademický otcovrah Jürgen Habermas o sobě ještě v roce 1973 mluvil jako o marxistovi. O starcích z Frankfurtské školy Loewenthalovi (1980), Adornovi (1969) a Marcusovi (1978) ani nemluvě (čísla v závorce uvádějí poslední výskyt jejich identifikace s marxismem, na který si vzpomínám). Totéž platí o poslední generaci francouzských marxistů.

    Chybí prostě rozhraní, které by marxisty a neomarxisty odlišilo. Proto je ten výraz neužitečný (oproti neotomismu, neokantianismu nebo neohegelianismu).

    Vlastně, abych byl poctivý. Máme v Čechách profesora filosofie, konzervativce a paleoantikomunistu (to jest: nestal se antikomunistou v devadesátých letech, ale v době, kdy to byl ještě respektovatelný postoj), který ve svých, v odborných časopisech občas tištěných textech slovo "neomarxismus" používá. A míní tím všechny, kdo ještě dnes mylně podléhají kouzlu hesel Francouzské revoluce.

    VK
    July 9, 2018 v 18.35
    Třeba mezi nejznámějšími, Rosa Luxemburgová, Michal Kalecki nebo Joan Robinsonová - na Marxe zcela jistě navázali, v průběhu dalšího vývoje k původnímu dílu a přístupu ledasco přidali, takže se ve výsledku jedná o zcela svébytný vývoj, mj. třebas i integrací přístupů Marxem tolik nesnášeného Ricardova nástupce Maltuhse a vplynutím do široké řeky dynamického a vlastně paralelního keynesovského proudu. Byť jsou základy a přístupy marxistické. Dají se však označit za neomarxisty?
    JN
    July 9, 2018 v 22.26
    Pánové, prostě tu ideologii nějak pojmenujte,
    aby se o ní vůbec dalo mluvit. Odpor k jakémukoliv pojmenování je nejspíš motivován právě snahou zamezit otevřené debatě.

    Pokud jsou odborné výhrady proti užívání pojmu "neomarxismus", popřípadě i proti pojmu "kulturní marxismus", nemám vůbec nic třeba proti použití pojmu "kulturní (levicový) liberalismus". Jde jen o to, aby ten pojem byl akceptován i těmi kulturními (levicovými) liberály a debata o tom, co vlastně prosazují a jaké metody k tomu volí, může konečně začít.
    Možná je pojem "neomarxismus" ďáblova odplata za epidemii, kdy byl viníkem všeho zla "neoliberalismus". Ovšem jsou i tací, co mezi vlivem těchto "neo" na zkázu světa nevidí vcelku žádný rozdíl a hážou je tudíž do jednoho pytle.
    PM
    July 10, 2018 v 10.49
    Úsilí o vzájemné porozumnění v době postmoderny
    není duch doby vůbec nakloněn, ba zlomyslně a přímo nepřátelský.
    Za označením neomarxismus se tak dnes skrývá
    - jak nevinná snaha o využití Marxe ojediněle zdařilé kritiky ke korekci nespolehlivosti a zákonitých kolapsů kapitalismu
    - tak i méně nevinná snaha o konzervaci defektů kapitalismu z pozice mocenských zájmů.
    Pro nás konzumenty informací jsou tak oba postoje v hávu postmoderního pojetí plurality značně matoucího významu ....bych dodal.
    PM
    July 10, 2018 v 11.04
    Neoliberalismus je jedna z řádných chřipek kapitalismu
    působí v prostředí nevinného tržního hospodářství, je infekcí globálního rázu a vakcíny nikde.....bych řek.
    JP
    July 10, 2018 v 11.20
    Marxismus, postmarxismus a neomarxismus
    Především je nutno říci: nějaká jednoznačná definice všeho toho co spadá pod označení "postmarxismus" respektive "neomarxismus" opravdu není možná.

    Jedná se totiž o celý konglomerát různých názorových směrů, kterým je společné vlastně jenom jakési "anti". Totiž: principiálně navazují na učení Marxe; ale zároveň se distancují buďto od některých jeho základních výpovědí, anebo přinejmenším od způsobu aplikace marxismu, tak jak byla prováděna v praxi reálného socialismu.

    Takže: převažujícím momentem je právě toto "anti" - aniž by kterýkoliv z těchto směrů dokázal ty centrální Marxovy téze nahradit nějakou novou, opravdu nosnou myšlenkou. Proto ta ideová a myšlenková roztříštěnost.

    Nicméně, jako převažující tendence neomarxismu se jeví především přinejmenším plíživá (anebo zcela explicitní) ztráta jeho vyhraněně materialistického pojetí. Na místo víry v revoluční akt vykořisťované dělnické třídy nyní nastupuje kritika kapitalistické společnosti z obecně humanistických pozic, kdy se využívá některých momentů Marxovy kritiky kapitalismu.

    V zásadě je možno říci: jestliže Marx svou pozornost zaměřil především na útisk dělnické třídy v (raném) kapitalismu, současný neomarxismus argumentuje obecnou dehumanizací odosobněných mechanismů rozvinuté (respektive: pozdní) kapitalistické společnosti. Ten posun je tedy od tvrdých socioekonomických parametrů (vykořisťování) k obecně humánní deformaci lidské bytosti.

    V tomto smyslu tedy definování neomarxismu jakožto "kulturního marxismu" opravdu není tak docela od věci.

    Problém je ovšem v tom, že pojem "kulturní marxismus" je ve své podstatě naprostý nonsens. Marxismus zbavený svého ekonomického respektive ekonomicko-sociálního jádra a omezený jenom na jakousi vágní psychosociální dimenzi prožívání - to už nemá se samotným marxismem naprosto nic společného. To je marxismus vykastrovaný, ze kterého zbývá už jenom čirá vnější slupka. Marxovu analýzu materiálních mechanismů kapitalismu opravdu není možno nahradit psychoanalýzou podle Freuda. Ale právě tato tendence dnes převládá.

    Počínání neomarxistů by bylo možno snad nejspíše charakterizovat jako počínání vnitřně rozpolcené osobnosti: na jedné straně se hlásí ke svému otci-zakladateli a staví na něm, ale na straně druhé dělají všechno pro to, aby se od něj distancovali a jeho základní myšlenky popřeli, nebo přinejmenším oslabili.

    To všechno je důsledkem toho, že se dnes zcela ztratila schopnost ontologického myšlení - které u Marxe ještě bylo přítomno, i když ve velmi specifické podobě. A tak nakonec dochází k tomu, proti čemu Marx bojoval ze všeho nejvíce: zase se věci stavějí "z nohou na hlavu", to jest na místo analýzy reálných materiálních procesů nastupují výklady fundované psychologicky a kulturně. Tedy z oblasti "společenského vědomí", namísto z oblasti materiálního bytí.

    Takže jak řečeno, ta charakteristika neomarxismu jakožto "kulturního marxismu" je stejně tak správná a trefná, jako zároveň naprosto nesmyslná a zcestná.
    JP
    July 10, 2018 v 11.39
    Neoliberalismus
    Když už jsme se ponořili do těch "neo-" (a když už zde padl pojem "neoliberalismus") - je nutno podotknout, že tento pojem je nakonec stejně tak nesmyslný, jako pojem "kulturní marxismus". A tento zmatek v pojmech zase vyplývá z naprosté ztráty schopnosti materiálně-ontologického myšlení.

    "Neoliberalismus" sugeruje, že jsme svědky nějaké podivné, přechodné deformace vývoje kapitalismu; kteroužto deformaci je možno překonat, odstranit, prostě "přechodit jako chřipku", abych použil přirovnání pana Petraska.

    Jako by se tu najednou spikla skupina nějakých kazisvětů, kteří se rozhodli ten krásný, humánní a přívětivý sociální stát poválečné éry zkazit, zničit.

    Tím se zastírá, že skutečný stav věcí je zcela opačný, že ten harmonický a bohatý a relativně solidární poválečný sociální stát byl jenom dějinnou anomálií, a že tímto "neoliberalismem" se jenom obnovuje přirozený, klasický kapitalismus, kdy jedna část společnosti je v prekarizovaně vykořisťovaném postavení, zatímco druhá část megabohatých profituje z práce těch prvních.
    July 10, 2018 v 12.46
    Článek v Argumentu - jde o snahu zdiskreditovat levici:
    http://casopisargument.cz/2018/07/10/neomarxiste-nebo-li-presneji-anti-marx/
    MP
    July 10, 2018 v 13.32
    Jiřímu Nushartovi
    Jen si to odpracujte. Vymyslete si název toho, co chcete napadat a pak se potýkejte s tím, když Vám budou druzí ten název kritizovat jako nevhodný.
    Anebo přijměte to, co jste a pak s tím, stejně jako ti pracovití fašounci z Whitemedii nebudete mít žádný problém. Ti mají svůj systém kategorizace lidí a to, že připadá těm kategorizovaným nevhodný, považuje za stvrzení jeho případnosti. Postoj tak říkajíc na férovku.


    July 10, 2018 v 18.20
    Papež zatelefonoval postmodernímu levicovému filosofovi, který se hlásí k tzv. "oslabenému marxismu", aby mu poděkoval za jeho knihu. Ten pojem jsem ještě neslyšela. Že by šlo o neomarxismus?
    http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=27951
    JN
    July 11, 2018 v 0.10
    Pane Profante, to je komická situace:
    Je totiž úplně normální (alespoň v demokratické kultuře) nesouhlasit s nějakým názorem, názorovým směrem nebo ideologií.

    Bude-li například někdo nesouhlasit se mnou nebo s názory, ke kterým se hlásím (a které lze i pojmenovat), nebudu ho proto nazývat fašistou. Aby mi bylo rozuměno - nebudu ho zařazovat do kategorie fašistů. Když ale já budu nesouhlasit s ... ehm, dejme tomu... kulturními (levicovými) liberály, budu do té kategorie fašistů promptně zařazen.

    Z toho plyne, že takovéto zařazení do kategorie fašistů nevypovídá nic o mně, ale spíše o těch lidech a o té ideologii, která mě takto kategorizuje.

    Myslím, pane Nusharte, že většinou si lidi zařazujeme podle toho, s čím souhlasí, než jen podle toho, s čím nesouhlasí. Tak to asi bude i ve vašem případě.
    HZ
    July 11, 2018 v 7.47
    Pane Krupičko,
    to, co popisujete, vládne českým netovým diskusím od jejich vzniku. Mění se pouze móda nálepek, nikoli logika.
    Kdysi jsem se snažila zjistit, onálepkována za pseudohumanistku, co to obnáší, a hlavně čím se liší pseudohumanismus od humanismu. Nakonec jsem došla k závěru, že pro uživatele tohoto termínu se neliší ničím.
    PM
    July 11, 2018 v 9.56
    Marxismus, postmarxismus, neomarxismus a neoliberální humanismus
    Marxova analýza role kapitálu v západní revoluční liberálně demokratické společnosti, bývala ještě nedávno předmětem brachiálních sporů a často bestiálních následků.
    Dnes nabyla svoboda slova neomezeného prostoru a slovo humanismus se stalo ambivalentního významu, stejně tak jako názory K.M..
    Takže jeden katolický kněz české provenience hodnotí K.M. jako výlupek veškeré zlotřilosti a druhý následovně zcela jinak:
    – Marxismus je, mimo jiné, myšlenkové úsilí vyhmátnout logos
    dějinného pohybu (historický materialismus), čímž nutí
    křesťany oprášit a znovu promyslet teologii dějin a teologii
    dějin církve.
    – Marxismus klade důraz na budoucnost, na budoucí spravedlivou
    společnost, a tím nutí křesťany rozpomenout se
    - na eschatologickou dimenzi jejich na děje a důkladněji rozpracovat
    a propracovat traktát Denovissimis, který, jak známo,
    byl do nedávna popelkou věroučné teologie.
    – Marxismus klade důraz na to nemyslet v jednotlivinách
    a jednotlivcích, ale ve společenských celcích a společenských
    procesech, čímž nutí křesťany pře konávat individualistickou
    etiku, jak k tomu vybízí Druhý vatikánský koncil.
    – Marxismus klade důraz na pohyb a na vývoj, čímž nutí
    křesťany revidovat jejich statické pojetí stvoření a znovuobjevit
    jeho původní biblický, dynamický, vývojový charakter
    – creatiocontinuata – jak na to poukázal Claude Tresmontant
    a jak to rozvedl P. Teilhard de Chardin.
    – Marxismus klade důraz na práci a praxi jako na hybný moment
    dějin a faktor sebevytváření člověka, čímž nutí křesťany
    k hlubší reflexi nad prací a vůbec činností člověka ve
    světě, z čehož se pak rodí teologie práce, bez níž pak některé
    pasáže první části Gaudium et spes jsou nemyslitelné.
    – Marxismus klade důraz na hmotu, materii, a tím nutí křesťany
    k hlubší re flexi nad hmotou, nad významem hmotných
    podmínek a podmíněností a nad důsledky, jež třeba
    vyvodit z pravdy víry, že hmota Bohem stvořená není zlá,
    nýbrž dobrá, což vede k překonání falešného karteziánského
    dualismu a idealismu, bez čehož by pak definice kultury,
    jak ji podává Gaudium et spes v kapitole o kultuře, nebyla
    možná.
    – Marxismus klade důraz na proletariát, na lid, na chudé,
    utištěné a vykořisťované, a tak napomáhá křesťanům, že
    si znovu ostřeji uvědomili, že církev je Boží lid se všemi
    eklesiologickými důsledky, jež z toho vyplývají.
    – Marxismus klade důraz na to, že daný stav, „poměry“, „situace,
    „společnost“ nejsou přírodní zkameněliny, ale něco
    změnitelného, co bylo člověkem vytvořeno a co ho zpětně
    utváří, a že když tyto poměry člověka utlačují a drtí, že to
    není přírodní fatalita, s kterou se nedá nic dělat, ale že je
    možné a nutné je změnit ve prospěch bídných, čímž nutí
    křesťany k zaangažovanosti v reálné změně ve prospěch
    utlačených, a tím i k znovuobjevení společenské dimenze
    lásky k bližnímu, jak o tom často hovořil Otec Lebret a jak
    i to se nakonec dostalo do Konstituce o církvi v dnešním
    světě.
    – Marxismus, hlavně ten utopický, klade důraz na možnost
    opravdové radikální novosti, čímž svou vlastní imanentní
    logikou je nucen uvažovat o možnosti zázraku a zmrtvýchvstání
    (srov. např. některé myšlenky Blochovy a Garaudyho;
    ne náhodou se Mussner ve své práci o zmrtvýchvstání
    konfrontuje s Blochem), čímž nutí křesťany k prohloubení
    teologie zmrtvýchvstání.
    – Marxismus klade důraz na společenské vlastnictví výrobních
    prostředků, čímž nutí křesťany znovuobjevit společenskou
    funkci a společenský rozměr soukromého vlastnictví.
    Vůbec se neomlouvám že sem furt cpu tenhle pro katolickou většinu nudný text ...bych dodal.
    MP
    July 11, 2018 v 9.56
    Jiřímu Nushartovi
    Ovšem, je normální nesouhlasit s nějakým názorem a jsem poslední, kdo by vám toto právo upíral. Máte právo nesouhlasit a máte právo psát hlouposti.
    Jen bych se ohradil. rozhodně jsem vás neoznačil jako fašistu. Tak beztaktní bych vůči těm mládencům a dívkám z WhiteMedii nebyl.
    July 11, 2018 v 11.37
    Nálepky a odznaky
    Vidím, že jsem zase ve snaze věci vyjasnit vše zamlžil. Omlouvám se, že jsem zavedl diskusi k akademickému pojmu neomarxismus a otázkám po jeho přesném vymezení a terminologické užitečnosti. Nic z toho nemá k článku Petra Bittnera zásadní vztah, pouze samotná existence výrazu neomarxismus v akademickém prostředí souvisí s cimrmanovským odbornickým vtipem v prvním odstavci.

    Jinak už jen to, že nacisté si výraz neomarxismus přivlastnili pro svůj dialekt zcela bez ohledu na to, jestli ho náhodou už nepoužívá někdo jiný někde jinde v úplně jiném významu, dokresluje nacistický přístup k jazyku a vzdělání.

    Bájný neomarxismus, o jehož plevelném šíření v současném českém slovníku Petr Bittner píše, je ten druhý neomarxismus, ten z nacistického dialektu, který s žádným akademickým vymezeném žádného odborného termínu nijak nesouvisí. A nesouvisí ani s marxismem.

    Neomarxismus je v nacistickém dialektu nálepka pro antifašismus. Podobně používá nacistické nářečí výraz kulturní marxismus jako nálepku pro internacionalismus — tomu nacisté nemohou říkat prostě jen marxismus nebo neomarxismus, když ho chtějí onálepkovat i v případech, kdy vůbec není proletářský.

    Tyto nálepky slouží nejen k hanlivému označení oponentů, ale také jako odznaky vyjadřující příslušnost k nacistickému hnutí. Je to podobné, jako když se v Brně zeptáte na zastávku tramvaje, a každému je hned jasné, že jste cajzl. Kdo se chce v Brně asimilovat, musí jezdit šalinó. Podobně kdo se chce asimilovat mezi nacisty, bojuje proti neomarxismu a kulturnímu marxismu, vysmívá se dobroserům a sluníčkářům a odhání připrchlíky. K užití žádného z těchto slov nemá žádný důvod nikdo, kdo nechce dát najevo, že buď přímo je nacista, nebo že aspoň s nacisty sympatizuje.

    A právě proto stojí za pozornost, jak se odznaky příslušnosti k nacismu dnes šíří v české veřejné debatě.
    JN
    July 11, 2018 v 12.00
    Paní Zemanové - kategorizace lidí a klasická metoda manipulace
    Němečtí nacisté prý po napadení Sovětského svazu vylepili v jakési okupované zemi propagandistické plakáty. Odsouzením bolševismu chtěli získat podporu veřejnosti pro sebe. Text na plakátu zněl: "Nacionální socialismus, nebo bolševický chaos?" Ta formulace tedy poskytovala i jakési zdání, že se můžete svobodně rozhodnout pro dobro. Kdo se ale nerozhodl pro "dobro" nacionálního socialismu, automaticky "souhlasil" se zlem toho bolševického chaosu. Jistý odvážný vtipálek prý tajně na ty nacistické plakáty dolepoval cedulky s textem "erteple, nebo brambory?", které tu manipulaci odhalovaly.

    Tento způsob manipulace běžně používaly všechny totalitní režimy, používají ji "kulturní liberálové" a používá ji i pan Profant.
    JN
    July 11, 2018 v 12.22
    Panu Profantovi - kompromisní návrh pojmenování "kulturního liberála"
    "Kulturní liberál" by třeba mohl sám sebe nazývat "Jsem, který jsem" (Exodus 3, 14). Kdokoliv jiný, kdo by ho ale nějak pojmenoval, by se tím pokusem o pojmenování dopustil těžkého hříchu a byl by za to vyobcován z lidské společnosti. Musel by pak dožít svůj mizerný život mezi tou fašistickou sebrankou.
    MP
    July 11, 2018 v 12.26
    Jiřímu Nushartovi
    Pokud by nacisté toho člověka, který vylepil nápis "Erteple nebo brambory" chytili, zastřelili by ho, v lepším případě. Může se Vám to zdát jako drobná odlišnost od situace, ve které o Vás nejvýše někdo řekne, že jste vůl a ta či ona redakce odmítne vydat Váš text, protože nebude odpovídat jejímu redakčnímu profilu, ale on je to rozdíl pro řadu lidí dost podstatný.

    P.s. I když, uznávám, od toho dotyčného, který by Vás nazval volem, to bude politicky nekorektní. Jednak si to ten nebohý hovězí kastrát nezaslouží, jednak Vás dotyčný neomarxista prostě nálepkoval misto aby projevil pochopení pro existenciální jádro Vaší výpovědi, projevil úctu k specifické formě zneuznání, ze která určuje Vaší perspektivu a hledal vhodný sekulární překlad, na kterém by s Vámi mohl vést smysluplný dialog. Inu, i my neomarxisté jsme jenom lidé a máme své slabosti.
    JP
    July 11, 2018 v 14.07
    Paní Hájková, ten článek v "Argumentu" - na jedné straně má jeho autor pravdu v tom, že ten současný módní "neomarxismus" má se skutečným Marxem opravdu jenom velmi málo společného; ale na straně druhé se zdá, že autorovi se nakonec jedná jenom o jediné: zdánlivou obhajobou Marxe ventilovat a kašírovat svou xenofobii.

    K věci samotné - totiž ke skutečně substanciálnímu rozdílu mezi Marxem a neomarxismem - neříká totiž prakticky nic, pořád se tam jenom přehrabuje v "multikulturalismu". Což je věc, kterou se Marx sám nikdy nezabýval, nebylo to jeho tématem; ale z logiky věci pro Marxe byla dělnická třída vždy principiálně nadnárodní (stejně jako kapitál ji vykořisťující), čili by bylo nutno říci: "multikulturní". Čili přesný opak toho, než co tvrdí autor článku.
    JP
    July 11, 2018 v 14.12
    Co se pak toho "oslabeného marxismu" týče: těžko soudit, když jsme tu knihu nečetli; ale bude to zřejmě opravdu jedna z variant - spíše bych řekl v daném případě postmarxismu nežli neomarxismu; kdy tedy z Marxe je převzata nějaká obecná kritika kapitalismu a jeho nehumánního charakteru, ale přitom se ztrácí všechno to, co na Marxovi bylo opravdu klíčové a podnětné.
    JP
    July 11, 2018 v 14.18
    Paní Zemanová, smím se zeptat: ten člověk co Vás označil za "pseudohumanistku": útočil na Vás z pravicových či z levicových pozic? Z toho by se totiž přece jenom spíše dalo rozpoznat, o co mu vlastně šlo.

    MP
    July 11, 2018 v 14.23
    Jiřímu Nushartovi
    Zkuste si pomalu přečíst svůj poslední příspěvek. Když Vás to netrkne napoprvé, postup opakujte. Při troše snahy na to nakonec přijdete. Si no, no. A to pak nemá ani smysl chodit do apatyky.
    JP
    July 11, 2018 v 14.34
    Proklamace neokřesťanství
    Ale jen to sem "pořád cpěte", pane Petrasku: už jsem jednou řekl že tento text je natolik vzácný a podnětný, že se vyplatí se nad nám zamyslit znovu a znovu.

    A především ta první téze o marxismu jako "myšlenkovém úsilí vyhmátnout logos dějinného pohybu" je vynikající; takto dokonale by smysl marxistické teorie dokázal vyjádřit asi jen málokterý marxista (pokud vůbec).

    Ale při té souvislosti mě napadlo: nebylo by možno začít uvažovat o tom, že takto progresivně myslící křesťanští teologové (mohl byste nám prozradit či zopakovat jméno toho českého katolického kněze?) jako je de Chardin a spol. - nebylo by je možno společně označit za "neokřesťany"?... Tedy za někoho, kdo se snaží tradiční křesťanskou věrouku radikálním způsobem inovovat?
    JP
    July 11, 2018 v 15.09
    Neomarxismus a akademismus
    Při snahách o určení a definování tzv. "neomarxismu" je vždy nutno mít na paměti, že on je fakticky produktem ryze akademického prostředí. A to je právě to dědictví (někdo by možná přímo řekl: dědičné zatížení), kterého se nikdy nemohl zbavit.

    Pro upřesnění se musíme ze všeho nejspíše vrátit k Adornovi. Ten totiž zcela zásadně odmítl Marxův dějinný (a filozofický) optimismus ohledně toho, že šťastnou a humánní budoucnost lidstva přinese osvobozená práce. Tedy kreativní, produktivní činnost člověka, poté co tato bude osvobozena nejen od vykořisťování, ale i od jejího podřízení neosobním mechanismům kapitálu a trhu.

    Adorno oproti tomu říká: k a ž d á práce má nakonec takovýto odlidštěný, mechanický charakter, pokud je podřízena "účelové racionalitě" (zweckrationales Handeln). To znamená: podle Adorna, i kdyby byly všechny produkční prostředky zespolečenštěny, a tedy nastal komunismus, stejně se prosadí tato bezduchá "účelová racionalita", kdy se lidé budou nadále pachtit za profánními věcmi a jejich konzumem.

    Adorno proto tu jedinou sféru, která ještě může působit proti této všeobecné tendenci k zmechanizování a odlidštění, vidí právě ve sféře akademické: ve sféře svobodného akademického ducha, respektive ve sféře umění. - Proto se také Adorno natolik rozhořčoval nad tím, že v současné době se čím dál tím víc projevují tendence ze strany průmyslu si i toto o sobě svobodné a kreativní akademické duchovní prostředí přizpůsobit, podřídit ho svým vlastním komerčním účelům.

    Ta Adornova pozice má svou logiku: především v době po druhé světové válce - tedy za časů poválečného boomu - saturovaná a konzumu propadlá dělnická třída už skutečně nemohla být považována za revoluční element, který by mohl mít potenciál převratným aktem zhumanizovat celý svět. A to jediné refugium zbytkového humanismu Adorno tedy logicky spatřoval právě ve sféře autonomního ducha na univerzitách a akademiích.

    Takže svou logiku to má. Ovšem na straně druhé není možno přehlédnout, že Adorno tímto předefinováním charakteru práce zlikvidoval základní stavební kámen celého Marxova dějinně-revolučního projektu. A to co zbylo, to už pak opravdu není nic jiného nežli pouhý akademismus. Sice v něm i nadále přetrvává - mnohdy verbálně i velmi radikální - kritika poměrů za kapitalismu; ale nakonec právě jenom kritika akademická, sterilní, nad kterou kapitalismus může jenom lhostejně pokrčit rameny. Ta mu není ani v nejmenším nebezpečná.

    V tomto smyslu se pak celý tento neomarxismus dostává do velice úzké blízkosti toho, co Marx sám pohrdlivě nazýval "katedrovým socialismem". Kdy se tedy z univerzitních kateder a akademického prostředí pronášejí a proklamují radikální socialistické téze a teorie; ale když by mělo přijít na skutečný počin měnící reálný stav věcí, pak veškerý skutek utek. A všechno zůstane jenom u těch akademických frází.

    Takže tento sterilní akademismus, to je pravý kořen i toho současného "neomarxismu"; a tento s oním sdílí i ten uvedený základní rys, totiž odvrat od reálné, materiální lidské činnosti (práce) směrem k napohled velkolepým, ale nakonec bezzubým akademickým teoriím a konstrukcím.
    HZ
    July 11, 2018 v 16.18
    Pane Poláčku,
    pseudohumanistka jsem byla pro mnohé členy tvrdého pravicového jádra v dávných diskusích na Neviditelném psu. To pro ně byl ostatně každý, kdo dostatečně nevzýval von Hayeka a Ayn Randovou a nehlásal, že altruismus je zločin.
    Byly to zábavné časy.
    July 11, 2018 v 16.35
    Těžko říct, pane Poláčku, co by Marx řekl na multikulturalismus, když se s tím fenoménem nesetkal. Jistě byl proletářským internacionalistou. Ale myslím, že by mu ve vyspělých zemích jednoznačně vadil dovoz cizích dělníků pracujících za nižší mzdy, ať už by se jednalo o dělníky jiných kultur, jiné národnosti nebo prostě jen dělníky z venkova. Vždyť víme, jak se vyjadřoval o národech východní Evropy, které neměly smysl pro třídní boj. To příliš nesvědčí o jeho pochopení pro jiné kultury. Ale patrně by nepochopil ani dnešní dobu. Tak ho raději nechme spát.
    JN
    July 11, 2018 v 19.28
    Pane Profante, máte pravdu, pokud by nacisté toho vtipálka, který dolepoval na jejich propagandistické plakáty
    svoje vysvětlující cedulky, chytili, tak by ho zastřelili, zatímco o mně ti "kulturní liberálové" nanejvýš řeknou, že jsem fašista.

    To je sice podstatný rozdíl, ale nic to nemění na tom, že v obou případech jde o stejný princip manipulace veřejností prostřednictvím kategorizace lidí do dvou skupin.

    Kdo odmítne loajalitu k té "naší správné" skupině, je automaticky zařazen do té druhé a nese si pak i nějaké následky. Ty následky jsou zatím malé - člověk neloajální vůči "kulturnímu liberalismu" (tedy vůči tomu nepojmenovatelnému "neomarxismu") je jen označován za fašistu a nic dalšího se mu neděje. Je to prkotina, ale může to být třeba z hlediska společenského uplatnění na obtíž. V zásadě jde ale o stejný princip, který proti svým odpůrcům využívají i totalitní režimy, rozdíl je jen v té míře intenzity.

    I z tohoto výše popsaného důvodu tedy vnímám onen "kulturní liberalismus" jako nebezpečí pro demokracii. Z Vaší odpovědi by se vlastně dalo usuzovat, že to vnímáte také tak, když ten podstatný rozdíl je podle Vás jen v míře postihu (zastřelení oproti označení za vola), ale samotný princip manipulace, společný pro oba případy, neodmítáte.

    MP
    July 12, 2018 v 11.05
    Jiřímu Nushartovi
    Nerad bych se probíral tím nepřehledným množstvím diskusí, ale pokud se mohu spolehnout na svou paměť, tak Vás mnohokrát nálepkovali jako trola, žvanila, funkčně negramotnou osobu, homofóba, člověka mimořádně sociálně necitlivého -- jen na ten fašismus si nevzpomínám. Není to sice vyloučené, že zaznělo i to, ale v takovém případě výjimečně, což na DR, které má přeci jen masivní převahu čtenářů spadajících podle White Medií do skupiny "neomarxistů", svědčí proti Vašim výlevům.

    Bohužel se obávám, že ta funkční negramotnost není ve Vašem případě nadsázka. Prostě si zkuste znova a pomalu -- případně si dělejte poznámky --, přečíst ten Bittnerův článek a moje reakce na vás. A až budete mít pocit, že jste to pochopil, tak si to přečtěte znova. A nezlobte, když Vám na Vaše další otázky nebudu odpovídat, vážím si každého, kdo usiluje něco pochopit, ale v tomto případě prostě neumím prorazit bludný kruh Vaší zauzlené pseudoargumentace.

    A abych Vám nezůstal dlužen poslední odpověď: Pokud mne někdo, s kým nejsme v autoritativním vztahu, nazve volem, považuji to za velmi odlišnou záležitost od toho, když mě nechá diktatura zastřelit. Ale ten mnohem podstatnější rozdíl spočívá ve faktu, že mohu své názory (špatné, dobré) prostě zveřejňovat jinde. V případě nacismu se nejednalo o manipulaci, ale o terorem vynucený monopol ideologie.
    JP
    July 12, 2018 v 13.11
    Pseudohumanismus
    No ano, paní Zemanová - to byla má první myšlenka a má první představa, že za tento "pseudohumanismus" Vás atakovali zastánci tvrdé pravice. Neboť jejím životním heslem je samozřejmě "urvi si co můžeš!". Anebo dokonce v konec konců přímé shodě se světonázorem německého nacionálního socialismu: co není dost silné a tvrdé, ať zhyne!

    Po chvíli jsem si ale přestal být zcela jistý; bylo by totiž za určitých okolností možné, že z "pseudohumanimu" by Vás mohl osočit i zastánce radikální levice. I když ovšem ze zcela jiné pozice a se zcela jinými argumenty, nežli ti pravičáci.
    HZ
    July 12, 2018 v 13.30
    Vtip byl v tom, pane Poláčku,
    že něco v hlubokém podvědomí napovídalo těm tvrďákům, že říkat "humanismus je fuj" ještě není salonfähig. Proto vymysleli pseudohumanismus. Ale jak už jsem psala, nebyli schopni říct, čím se pseudohumanismus od humanismu liší.
    MP
    July 12, 2018 v 16.16
    V českých končinách
    Pseudohumanismus, abstraktní humanismus a podobné humanismy s přívlastkem byly čtyřicet ideologickým regálem státostrany a na mentální mapě mluvčích se nacházely poblíž prohnilého intelektuála. Člověk mohl teoreticky vědět, že jsou to zčásti, tak jako zvrhlé umění a boj o zrno, výpůjčky z fašistického slovníku, v žité zkušenosti to byly dristy bolševický aparátčíků. Pak tu zkušenost jen posílilo, když si pravicoví antikomunističtí svazáci překládali americký antiintelektualismus přes včerejší znalosti osvojené na VUMLu. Jistě může vzít být radikalismus levicový i pravicový, smrdí stejně --urfašisticky.
    JN
    July 13, 2018 v 21.51
    Rozdíl mezi humanismem a pseudohumanismem (příklad)
    Chceme například pomoci bezdomovcům v jejich těžké situaci.

    A) Rozšíříme tedy mezi všemi bezdomovci zprávu, že v Nuselském údolí jsou rozmístěny humanitární organizace, které se postarají o materiálně zajištěný život i o bydlení pro všechny. Bezdomovci ze všech koutů ČR se teď budou chtít dostat do Nuslí. Této poptávce půjde vstříc nabídka pašeráků: Ti bezdomovcům za jednu vyoperovanou ledvinu nebo za odnětí svobody a určitý čas strávený v sexuálním otroctví přesun na Nuselský most zajistí. Tam jim rozdají poněkud vetché a místy děravé padáky. Komu se nebude chtít skočit, toho postrčí. Pod mostem už jsou rozmístěny trampolíny a záchranné plachty humanitárních organizací. Zachránění bezdomovci mají největší zájem o Ořechovku. Tam sice mezi místními obyvateli vzniklo xenofobní sdružení "Alternative für Ořechovka", ale to jsou pravicoví extremisté, takže se s nimi nikdo vůbec nebaví...

    B) Pomoc lidem, nacházejícím se v těžké situaci bezdomovectví, je velmi složitý problém. Mezi bezdomovci je nutno rozlišovat několik skupin a konkrétní pomoc přizpůsobit jejich situaci, zachovaným sociálním dovednostem a pracovním návykům; je nutno zohlednit i jedince s duševním onemocněním či drogovou závislostí...
    JN
    July 13, 2018 v 23.53
    Ad A) Někteří bezdomovci však zjistí, že jejich původní očekávání
    byla vzhledem k jejich odlišným kulturním zvyklostem nereálná a že Ořechovka zde není luxusní likér, ale luxusní vilová čtvrť.
    JN
    July 16, 2018 v 20.34
    Rozdíl mezi humanismem a pseudohumanismem, rozvojová pomoc, multikulturalismus
    Tzv. rozvojová pomoc někdy vytváří závislost - pomáhá udržovat toho, komu má být pomoženo, v podřízeném postavení.

    Obecně vzato, pomoc samotná často vytváří nerovný vztah. V osobní rovině pak může být tento nerovný vztah - tedy nadřazené postavení a vytvoření dobrého mínění o sobě - i nevědomou motivací pomáhajícího.

    Z širšího pohledu je někdy vytvoření ekonomické závislosti bohužel i zřejmým cílem.

    Zkusme neprosazovat tupě hotové "kulturně liberální" ideologické schéma - zkusme uvažovat v alternativách: Co se stane, pokud se
    a) uvolní migrace
    b) sníží se obchodní bariéry pro vývoz výrobků (například) z Afriky na západní trhy.
    c) lokalizuje ekonomika?

    Jinými slovy: Lze nerovnoměrnou ekonomickou úroveň (která samozřejmě souvisí s kulturními odlišnostmi) řešit spíše
    a) stěhováním lidí z chudších oblastí do oblastí bohatších,
    b) větším zapojením chudších oblastí do ekonomické globalizace, nebo naopak
    c) posílením místního rozhodování?

    Je ekonomická globalizace centralizací moci? Jaký vliv by měly jednotlivé alternativy na životní prostředí? Prospěje životnímu prostředí spíše centralizace (globalizace) moci, či naopak decentralizace? V jakém vztahu je dnes ekonomická a politická moc? V jakém stavu jsou západní demokracie? Mohou být vzorem, přitažlivým pro ostatní svět? Jaké je vzájemné vnímání Západu a ostatních kultur - odpovídají si ty obrazy, nebo jsou neslučitelné?

    -----------------------------

    Co je to vlastně multikulturalismus?

    Je to přesvědčení západního člověka, že lidé ostatních kultur si neumějí efektivně spravovat své vlastní věci (neumějí si vládnout), a proto jim "technologii vedení společnosti" musíme dodat my? A jestliže kolonizace, náboženské misie a nakonec i vývoz demokracie se ukázaly - v závislosti na míře sobectví a pokory - jako více či méně problematické, pak nám tedy nezbývá, než ty, co si neumějí sami vládnout, přemístit tam, kde "si vládnout umíme".

    Vidíme tedy stále nezápadního člověka jako méněcenného? Nejsou tedy nakonec multikulturalisté stejní rasisté, jako všichni ti, co se pokoušeli povznést zaostalý svět na naši úroveň dávno před nimi?

    Kde je ten rozdíl mezi pomocí z lásky k bližnímu a pomocí z pocitu nadřazenosti? A kde je rozdíl mezi pomocí a nepřípustným zasahováním do cizích věcí?

    JN
    July 17, 2018 v 16.57
    Vrtá mi hlavou,
    jak to, že označení "marxista" se žádný marxista bránit nebude a nebude to označení vnímat ani jako hanlivé, zatímco označení "neomarxista" údajně hanlivé je.

    Když dnes nějakému marxistovi řeknete "ty starej marxisto", bude to brát málem jako poctu, zatímco když někomu, kdo se řídí třeba myšlenkami A. Gramsciho, frankfurtské školy a její kritické teorie, řeknete "ty novej marxisto", tak se urazí.

    + Další komentáře