Aby bylo jasno, jsem svým způsobem velký vlastenec. Když mi bylo osm let, zcela nepolíben povinnou vlasteneckou výchovou jsem — patrně přirozeným biologickým pudem k vlastenectví — sledoval naše hokejisty v Naganu dokonce i místo vyučování.

Vlastenectví mě neopustilo ani vinou korupcí prorostlých sportovních svazů, jejichž vinou naše reprezentace klesají ve světových žebříčcích takovým spádem, že nám tu možná za chvíli zbyde holá realita, v níž už nám nebude k úspěchu stačit kombinace fandění, alkoholu a oslav. Vlastenectví ze mě dokonce nevymlátili ani opoziční vlastenci z krajní pravice, přestože měli dřevěné tyče. Schoval jsem se prostě na pár hodin v redakci.