V diskusích na sociálních sítích, jinde na internetu, v soukromé korespondenci a v debatách bují odpor k současnému systému a ozývá se chvála komunistické diktatury nebo aspoň pochopení pro ni. Víc se o tom debatuje, a spíš hořce polemizuje, v těchto dnech, kdy se předsedou vlády, a tedy funkcionářem, který dostává informace od tajných služeb a tajné služby úkoluje, člověk, o kterém se uvádí, že spolupracoval se Státní bezpečností. Lidé propojení s represivními složkami minulého režimu obsazují důležité pozice ve Sněmovně.

Proti tomuto dramatickému obratu polistopadového vývoje se nedá nic dělat, chceme-li zachovat právo občanů rozhodovat o politice v naší zastupitelské demokracii. Voliči rozhodli, že vztah k NATO a EU budou posuzovat lidé, kteří se v soukromí vyslovují proti západnímu společenství. Pomůže ale pohoršovat se nad těmito názory a těmito rozhodnutími? Chceme se se svou obhajobou dostat do pozice těch, kteří by politikům rádi vyměnili obyvatelstvo?

Musím jasně a jednoznačně říct, že jsem šťastný, že mi současný systém přiznává prostor vnější svobody. O vnitřní svobodu jsem, snad do jisté míry úspěšně zápasil i v zadrátované zemi a ve vězeňských celách. Teď opravdu mohu činit vše, co mi demokraticky přijatý zákon nezakazuje. A stát smí konat jen to, co mu zákon výslovně umožňuje. Jsem rád, že voliči opravdu rozhodují. Jen se podívejme, jak volby do Sněmovny mocně zahýbaly politickou scénou.

Vůle voličů se ukázala opravdu funkční. Jen se bohužel zase jednou ukázalo riziko demokracie, že se demokratickou cestou nastolí nedemokratické pořádky. Proto bych byl rád, kdyby demokratické struktury a mechanismy naplnil demokratický duch a lidé nevyužívali demokatických možností proti sobě, proti svému vlivu na politiku, proti liberálním principům. Rozhněvanost na protisystémové kritiky a jejich povýšené poučování však nevidím jako řešení.

Vypadá to, že nostalgicky na minulý režim vzpomínají ti, na které dnešní systém těžce dopadl ekonomicky. Neumím to odhadnout početně, ale řekl bych, že tak kolem 20 procent lidí se má materiálně hůř: zakoušejí nezaměstnanost, mají nízké příjmy, špatně se s nimi zachází v zaměstnání, zdravotní péče v regionech je hůře dostupná. Existují placené dobré školy pro bohaté a bezplatné, někdy špatné školy pro většinu. Tito lidé slyší o svobodném cestování, ale považují to za klam, protože se beztak nikam nepodívají. Nemají totiž na to peníze. Všechny nás štve vysoká kriminalita a to, že denně potkáváme lidi přinucené bydlet na ulici bez možnosti postarat se o své elementární životní potřeby.