V diskusích na sociálních sítích, jinde na internetu, v soukromé korespondenci a v debatách bují odpor k současnému systému a ozývá se chvála komunistické diktatury nebo aspoň pochopení pro ni. Víc se o tom debatuje, a spíš hořce polemizuje, v těchto dnech, kdy se předsedou vlády, a tedy funkcionářem, který dostává informace od tajných služeb a tajné služby úkoluje, člověk, o kterém se uvádí, že spolupracoval se Státní bezpečností. Lidé propojení s represivními složkami minulého režimu obsazují důležité pozice ve Sněmovně.

Proti tomuto dramatickému obratu polistopadového vývoje se nedá nic dělat, chceme-li zachovat právo občanů rozhodovat o politice v naší zastupitelské demokracii. Voliči rozhodli, že vztah k NATO a EU budou posuzovat lidé, kteří se v soukromí vyslovují proti západnímu společenství. Pomůže ale pohoršovat se nad těmito názory a těmito rozhodnutími? Chceme se se svou obhajobou dostat do pozice těch, kteří by politikům rádi vyměnili obyvatelstvo?

Musím jasně a jednoznačně říct, že jsem šťastný, že mi současný systém přiznává prostor vnější svobody. O vnitřní svobodu jsem, snad do jisté míry úspěšně zápasil i v zadrátované zemi a ve vězeňských celách. Teď opravdu mohu činit vše, co mi demokraticky přijatý zákon nezakazuje. A stát smí konat jen to, co mu zákon výslovně umožňuje. Jsem rád, že voliči opravdu rozhodují. Jen se podívejme, jak volby do Sněmovny mocně zahýbaly politickou scénou.

Vůle voličů se ukázala opravdu funkční. Jen se bohužel zase jednou ukázalo riziko demokracie, že se demokratickou cestou nastolí nedemokratické pořádky. Proto bych byl rád, kdyby demokratické struktury a mechanismy naplnil demokratický duch a lidé nevyužívali demokatických možností proti sobě, proti svému vlivu na politiku, proti liberálním principům. Rozhněvanost na protisystémové kritiky a jejich povýšené poučování však nevidím jako řešení.

Vypadá to, že nostalgicky na minulý režim vzpomínají ti, na které dnešní systém těžce dopadl ekonomicky. Neumím to odhadnout početně, ale řekl bych, že tak kolem 20 procent lidí se má materiálně hůř: zakoušejí nezaměstnanost, mají nízké příjmy, špatně se s nimi zachází v zaměstnání, zdravotní péče v regionech je hůře dostupná. Existují placené dobré školy pro bohaté a bezplatné, někdy špatné školy pro většinu. Tito lidé slyší o svobodném cestování, ale považují to za klam, protože se beztak nikam nepodívají. Nemají totiž na to peníze. Všechny nás štve vysoká kriminalita a to, že denně potkáváme lidi přinucené bydlet na ulici bez možnosti postarat se o své elementární životní potřeby.

Není tu věrohodná politická síla, která by prosazovala zájmy též této sociálně slabé vrstvy. Zelení byli nějaký čas, víceméně poslední rok před volbami, programově sociální, ale zažili s tím až nečekaný volební debakl a zřejmě se tam teď prosadí jiné pojetí. Sociální demokracie zůstala u mírného pokroku v mezích zákona a čekala vděčnost. Musela by ze své programové vize uskutečnit mnohem víc, aby se jí dočkala.

Životní pocit chudých lidí se v minulém volebním období Sněmovny nezlepšil, i když klesla nezaměstnanost a zvedla se minimální mzda. Pracovníci se stále necítí být ve firmách partnery, se kterými se počítá. Kosmetická úprava zastoupení pracovníků v dozorčích radách akciových společností je formální a reálnou účast tvůrců hodnot na jejich správě nezajistí. Řadový pracovník a občan se zřejmě cítil vedením sociální demokracie opuštěn. Pochopitelnou reakcí na tuto ztracenost v labyrintu ekonomických a sociálních vztahů je hněv.

Kapitalismus včera a dnes

Rozhodování voličů ve prospěch minulých pořádků nebo volání po jejich jisté analogii se svádí na vliv komunistické výchovy a mediální masáže konané minulým režimem. Trend, o němž je řeč, se však neprojevuje jen v bývalém východním bloku. I v západní Evropě voliči leckdy podporují autoritativní politická hnutí a směry bez programové vize, které jsou spíše výtahem k moci.

V západní Evropě se s počátky již na přelomu 19. a 20. století, avšak nejvíc v poválečném období, rozvinul silný stát blahobytu. Některé země, například Francie a Německo, mají dosud v ústavách, že jsou sociálními státy. Tvrdý kapitalismus by tam měla zmírňovat politická opatření přijatá díky spolupráci křesťanských demokratů a křesťanských sociálů se sociálními demokraty a socialisty.

Evropský Západ po válce potřeboval ukázat, že dokáže zajistit sociální partnerství zaměstnanců a zaměstnavatelů, vysokou zaměstnanost, důstojný poměr příjmů a výdajů, zdravotní péči a střechu nad hlavou potenciálně pro každého i bez komunistické diktatury. Sociální stát proto byl prevencí před příklonem sociálně slabších vrstev ke komunismu. Když komunistické režimy padly, zanikla potřeba soutěžit s nimi a sociálně orientované strany postupně ztratily vliv. Propukl takřečený turbokapitalismus, jehož počátkem je snad zrušení zlatého standardu měn (kdy se peníze staly zbožím) a odpoutání národních bank od demokratické reprezentace občanů čili nezprostředkovaná, přímá moc anonymního kapitálu.

V nové situaci si už politici nedělají starost s omezováním bezplatného školství. Vzdělání se stává zbožím jako každé jiné a politikům se zdá být lhostejný tragický dopad tohoto pojetí na vzdělanost a kulturu. U nás by byli školné na všech, i na státních vysokých školách zavedli, kdyby se nebyla vzedmula mohutná vlna protestů studentů a akademické obce vůbec.

Politici hledají různé cesty, jak omezit bezplatné zdravotnictví dostupné na základě povinného zdravotního pojištění občanů. Kultura se stává luxusem a je stále víc odkázána na sponzory a donátory. Hrozí, že státní kulturní instituce a takzvaná živá kultura budou živořit na hranici přežití. Projevuje se tendence, a to i u politiků, kteří se lásí k levici, redukovat pod záminkou možného zneužívání sociální dávky, a tak dělat situaci sociálně slabých ještě horší. Společensky hendikepovaní lidé pak už nemají k čemu vzhlížet.

Z těchto důvodů se probouzí u statisíců lidí pochopitelný vztek. Jejich obvinění na adresu polistopadové ekonomické a politické elity jsou pravdivá. Jsou to dílčí pravdy a nic proti nim nezmůžeme lamentováním a mentorováním.

Hněv vede k tomu, že se u nás, ale více či méně v celé euroatlantické civilizaci, hledají viníci. Chytrým obhájcům kapitálu se u nás daří nasměrovat hněv na Romy, přistěhovalce, muslimy, bezdomovce, duševně nemocné a další podobné skupiny odsouvané na okraj společnosti. Pro nemalý okruh lidí zbývá beznaděj a iracionální představy o řešení.

Zkusme spoluobčanům vysvětlovat, že nacionalismus, rasismus a antiislamismus jejich situaci nezmění a že se nesnášenlivé ideologie mohou obrátit nakonec i proti nim. Ale hlavně vezměme vážně spravedlivý hněv mnohých a politicky pracujme pro sociální spravedlnost, rovnost a partnerství.