Neměli bychom pochybovat, že česká společnost má v sobě dost sil zastavit pád do technokratického autoritářství a sociální dezintegrace. Dobrých příkladů je celá řada a obvykle se pojí s místy, kde se občané dokážou společně zorganizovat, převzít odpovědnost za osud svůj a svého společenství a prosadit veřejný zájem. Vzpomeňme si, jak se před necelými čtyřmi lety tato obdivuhodná vůle k tvořivému zlepšování poměrů prohnala jako uragán komunální politikou.

↗

Nejvíc ze všeho je ale třeba zbavit se představy, že ke změně poměrů k lepšímu bude stačit vhodit do urny ten správný lístek. Nebude. Foto Ota Nepilý

Žít Brno, Změna pro Liberec i Kolín, Piráti v Praze či Mariánských Lázních a mnozí další káceli mocenský monopol mafiánských koalic ODS a ČSSD po celé republice. Kdekdo doufal, že by se mohlo podařilo tuto energii v jakési široké koalici změny přenést i na úroveň Poslanecké sněmovny. Kdekdo věřil, že je možné vytvořit přitažlivou politickou alternativu prohnilému porevolučnímu establišmentu i jeho vyzyvatelům z řad oligarchů a šovinistů.

Marně. Dnes jsou síly této komunální obrodné vlny nerovnoměrně roztříštěny mezi kandidátky Pirátů, Zelených, Starostů a některých dalších stran. Většina jich bohužel zůstane mimo Sněmovnu.

Dvě iluze

Kde hledat příčiny krachu této naděje? Jedním faktorem je nepochybně hluboce zakořeněná nedůvěra české společnosti k masovým organizacím, ke sdružování nad rámec osobních známostí a s ní spojená tendence hrát vždy raději na sebe než spolu. Právě proto budou zítra plody frustrace z polistopadové politiky sklízet více či méně fašizující podnikatelští populisté.

Ti potřebu opravdové společenské sebeorganizace nahrazují vahou peněženky. A své politické projekty lživě označují za hnutí.

Další důvody zklamání našich nadějí leží přímo v prostředí progresivní komunální politiky. Rozšířené technokratické pojetí politiky, spojené s moralizujícím „protikorupčním“ étosem, nás přesvědčuje, že ke změně není zapotřebí, abychom se sami angažovali v interakci s ostatními. Prý stačí zvolit ty správné lidi, kteří znají ta správná řešení: Porveme se za vás. Postaráme se. Prostě to zařídíme!

Jazyk odborných a věcných řešení zase zastírá, že politika je střetem odlišných zájmů a idejí a žádné řešení není správné pro všechny. Technokratické ptydepe neumožňuje rozpoznat, že v jádru naší krize neleží jen etický problém politické kultury, ale především sociální konflikt.

Do náručí Okamury a Babiše lidi nežene jen vztek na korupci v politice, ale také chudoba, úpadek životní úrovně či mizerně placená práce. Politika, která by chtěla ony rozhořčené a frustrované získat zpět pro demokracii, musí řešit jejich sociální problémy. Vinou vlastní slepoty toho ale často není schopná.

Nebezpečně věcná řešení

Mělo by nás vždycky varovat, pokud se někdo příliš hlasitě zaklíná svou neideologičností. Obvykle je totiž ochotný více méně přijmout za vlastní tu ideologii, která je právě v kurzu — ač si toho nemusí být ani vědom. Výsledkem bývá programová rozkolísanost a nebezpečná náklonnost k „řešením“, která krizi důvěry v demokratickou politiku mohou jedině prohloubit.

Takový Vít Rakušan je nepochybně poctivý politik velkého talentu, kterých je mezi Starosty mnoho. Ti se však rozhodli směnit vztah k lokálním občanským iniciativám za image politických profesionálů, kteří se o nás „prostě postarají“ a napraví poměry „rozumnými řešeními“. Chodníky přece nejsou levicové ani pravicové.

Vinou neujasněného postoje k zásadním sociálním otázkám se neideologičtí zaklínači nakonec ocitají nebezpečně blízko Okamurovi a jemu podobným obchodníkům se strachem. V praxi se absence ideového ukotvení může projevit například návrhem Starostů, aby sociální dávky přidělovali právě starostové. Ti přece vědí nejlépe, kdo je potřebný a kdo si žádnou pomoc nezaslouží.

Ústavou zaručený princip rovnosti je v pomýleném světě Starostů nahrazen panskou libovůlí. Nejde však o jeden hloupý návrh. Starostové se svou deklarovanou „přísností na socky“, kterou by bohužel nejspíš byli s to i realizovat, plní společenskou objednávku. Přestože je zneužívání dávek v podstatě fiktivní problém, nezmůžou se na odpor. Jsou si toho vědomi? Velká část zcela jistě ne.

Past marketingové magie

Stejně jako Starostové vzbuzují sympatie i Piráti — zejména jejich lídr Ivan Bartoš. Radikální étos jejich kampaně bychom měli považovat spíš za přednost. Hněv, který v lidech stav politiky vzbuzuje, je přece oprávněný. Jen je třeba mu dát průchod pozitivním způsobem.

Piráty ale zrazuje stejná sociální necitlivost, která před rokem dohnala Žít Brno do koalice s TOP 09. Že v jejich programu zůstává rovná daň, radikálně pravicový sociální experiment neoliberálních ekonomů s naší společností, je toho nejlepším dokladem.

Také Piráti podléhají technokratickému uvažování. Srovnávat je s Babišem je nespravedlivé. Piráti nejsou projektem autoritářského oligarchy, ale partou idealistických ajťáků. Úplně bez opodstatnění to ale není. Heslo „Porveme se za vás“ nemá k „Prostě to zařídíme“ příliš daleko a bezděky odhaluje, že také Piráti letos nahrazují kvalitu vzbuzováním přehnaných očekávání.

Navíc jsou tu kauzy, jako kvapné odvolání zlínského lídra Giussepeho Maiella z pozice programového garanta bodu obrana — ukázal se totiž být dosti dezorientovaným příznivcem konspiračního myšlení. Že jej musel nahradit předseda Bartoš, ukazuje, jaké nedostatky mají Piráti v personáliích i programatice. Kdyby se nebránili spojenectvím, mohl tyto nedostatky někdo zaplnit. Škoda, že místo toho vsadili na předvolební marketingovou magii.

Teď se pirátská parta hrne do Parlamentu, s vervou sice obdivuhodnou, ale bez jasné představy, čeho hodlá dosáhnout. Ve Sněmovně tak může zasednout skupina lidí, kteří si rozumějí v problematice digitalizace státní správy, ale společný názor na mzdovou nebo zahraniční politiku zatím nemají. Chtějí Českou republiku modernizovat, ale nedochází jim, že je nejprve zapotřebí obnovit sociální smír.

Vytrvalost, pokora, dialog

Ať už zítřejší volby dopadnou jakkoli, základní příčiny naší politické krize zůstanou. Tou první je neopodstatněná víra, že stačí vyměnit politiky a zvolit si do úřadů nestranné odborníky, která nás zbavuje nutnosti sami se v politice angažovat. Budoucí zklamání odpovídá míře zbavování se vlastní odpovědnosti za osud společnosti ve prospěch neurčité naděje na změnu.

Druhou je přehlížení sociálního rozměru nespokojenosti s polistopadovými poměry, které nám brání konfrontovat příčiny vzestupu autoritářských populistů. Piráti a Starostové obojí přehlížejí.

Chceme-li u nás někdy z trosek polistopadové politiky stvořit spravedlivější, svobodnější a demokratičtější společnost, budeme muset pracovat k překonání těchto předsudků. Nejvíc ze všeho je ale třeba zbavit se představy, že ke změně poměrů k lepšímu bude stačit vhodit do urny ten správný lístek. Nebude.

Do politiky musíme všichni. Stranické i jiné. A musíme politiku přivést tam, kde dosud nebyla zvykem. Prorazit slupky našich sociálních bublin. Záměrně se vystavovat kontaktu s lidmi z odlišných prostředí. Praktikovat pokoru a dialog. Přestat se bát velkých, komplexních organizací, politických stran, odborů, občanských sdružení, nesamozřejmých koalic. Obrnit se vytrvalostí. Překonat pýchu, která nám velí odejít, jakmile jsme přehlasováni.

Myslet odvážně, třebas i radikálně, ale přitom otevřeně a koaličně. Volme strany — a vstupujme do stran — které to chápou.