Nikdo se za nás neporve, nikdo se o nás nepostará, nikdo to pro nás nezařídí
Josef PatočkaČeská politika potřebuje změnu. Nedůvěřujme těm, kteří nám slibují, že ji zařídí bez našeho přičinění. Do politiky musíme všichni — a musíme se obrnit vytrvalostí.
Neměli bychom pochybovat, že česká společnost má v sobě dost sil zastavit pád do technokratického autoritářství a sociální dezintegrace. Dobrých příkladů je celá řada a obvykle se pojí s místy, kde se občané dokážou společně zorganizovat, převzít odpovědnost za osud svůj a svého společenství a prosadit veřejný zájem. Vzpomeňme si, jak se před necelými čtyřmi lety tato obdivuhodná vůle k tvořivému zlepšování poměrů prohnala jako uragán komunální politikou.
Žít Brno, Změna pro Liberec i Kolín, Piráti v Praze či Mariánských Lázních a mnozí další káceli mocenský monopol mafiánských koalic ODS a ČSSD po celé republice. Kdekdo doufal, že by se mohlo podařilo tuto energii v jakési široké koalici změny přenést i na úroveň Poslanecké sněmovny. Kdekdo věřil, že je možné vytvořit přitažlivou politickou alternativu prohnilému porevolučnímu establišmentu i jeho vyzyvatelům z řad oligarchů a šovinistů.
Marně. Dnes jsou síly této komunální obrodné vlny nerovnoměrně roztříštěny mezi kandidátky Pirátů, Zelených, Starostů a některých dalších stran. Většina jich bohužel zůstane mimo Sněmovnu.
Dvě iluze
Kde hledat příčiny krachu této naděje? Jedním faktorem je nepochybně hluboce zakořeněná nedůvěra české společnosti k masovým organizacím, ke sdružování nad rámec osobních známostí a s ní spojená tendence hrát vždy raději na sebe než spolu. Právě proto budou zítra plody frustrace z polistopadové politiky sklízet více či méně fašizující podnikatelští populisté.
Ti potřebu opravdové společenské sebeorganizace nahrazují vahou peněženky. A své politické projekty lživě označují za hnutí.
Další důvody zklamání našich nadějí leží přímo v prostředí progresivní komunální politiky. Rozšířené technokratické pojetí politiky, spojené s moralizujícím „protikorupčním“ étosem, nás přesvědčuje, že ke změně není zapotřebí, abychom se sami angažovali v interakci s ostatními. Prý stačí zvolit ty správné lidi, kteří znají ta správná řešení: Porveme se za vás. Postaráme se. Prostě to zařídíme!
Potud tedy nelze, nežli s autorovými názory a náhledy vyslovit naprostý a bezpodmínečný souhlas.
Ovšem, ten jeho apel, abychom t e d y začali všichni jednat aktivně a odpovědně, abychom se osobně zúčastnili veřejného dění, ať na úrovni lokální či na úrovni celostátní - tak jakkoli je tento apel sám o sobě naprosto oprávněný, přesto se v něm skrývá jedna zásadní vada.
Totiž - za právě jsoucího konkrétního stavu.
O co se jedná? - Nejlépe to zase jednou můžeme rozpoznat na pozadí zřetelného kontrastu.
Vezměme si takovou antickou (demokratickou) polis - tento prototyp přímé účasti občanů na správě státu.
Tady skutečně mohlo ještě - v zásadě - platit, že každý jednotlivý občan může bezprostředně ovlivnit stav věcí veřejných: například když v poradním shromáždění pronese řeč, ve které lépe nežli jiní osvětlí daný problém, zváží jeho pro i proti, a navrhne optimální řešení. A dokáže o tom přesvědčit i své spoluobčany, nebo přinejmenším jejich většinu.
Jenže - ono už v té antické polis to v reálné praxi fungovalo poněkud jinak. A v samotných Athénách až příliš často rozhodovaly nikoli moudré úvahy a řeči angažovaných a rozmyslných občanů, nýbrž - docela profánní, povýtce materiální skupinové zájmy! (Ostatně to byl jeden z důvodů, proč nakonec popravili Sokrata - příliš často jim foukal do kaše. Právě s těmi jejich až příliš osobními zájmy.)
V současném světě je za prvé čistě technicky možnost jednotlivého občana ovlivnit dění na vyšší, či dokonce celostátní úrovni naprosto minimální. Nelze to zcela vyloučit; ale prakticky má tuto možnost i nadále jenom na lokální, obecní úrovni.
A za druhé a především: ty skupinové, partikularistické zájmy, které kontaminovaly už demokracii aténskou, jsou za podmínek současné "buržoazní" demokracie přímo institucionalizovány.
Politický systém je tu od samotného počátku koncipován jako boj zájmových skupin o vládu ve státě. Pro nějakého "angažovaného občana" třeba i s těmi nejrozumnějšími názory a návrhy tady prostě vůbec není místo. Vyjímal by se tu jako slon v porcelánu. Anebo spíše - jako moucha na zdi. Čas od času by směl trochu zabzučet, ale jinak by si ho nikdo nevšímal.
Takže - co?
Máme tu jednu skupinu lidí, která věří, že dokáže svět zlepšit jenom tím, že do volební urny hodí hlasovací lístek s tou "správnou" stranou. A že pro to oni sami nemusejí udělat nic víc.
Pak jsou tu lidé, kteří věří, že svět dokáží změnit svou vlastní angažovaností. (A tím, že k této angažovanosti budou vyzývat i ostatní.)
Postoj té druhé skupiny je ovšem sám o sobě občansky mnohem poctivější a odůvodněnější; nicméně i on nakonec běží do prázdna.
Pokud se nezmění základní nastavení celého systému, pak i tou osobní angažovaností je možno nakonec vylepšit jenom jeho dílčí součásti, ale nikdy celek jako takový.