„Nejdřív jsem měl radost, že skoro každý, koho znám, volí Zelené. Pak se bohužel ukázalo, že je znám všechny.“ Hořký vtip odráží nelehkou zkušenost tohoto klíčového proudu moderní politiky, který se žel u nás ne a ne vymanit z okrajového postavení. Navzdory obětavé a voliči oceňované práci v zastupitelstvech a na radnicích desítek měst a obcí a také vinou minulých chyb.

Zelení u nás, tak jako jinde, hájí klíčová témata. Poměr člověka k živému světu, který obývá, pro ně není poslední položkou volebního programu. Ekologická realita rámuje celé zelené politické myšlení. Zelení tedy uvažují, jak by se lidstvo v tomto století snad mělo naučit uvažovat, chce-li se dočkat dalšího.

A jako ctí Zelení rozmanitost ekologickou, brání i společenskou pluralitu. V časech stále více charakteristických rozezleným křikem jednolitých většin se Zelení nestydí zastávat se společnosti mnohobarevné a vstřícné k těm, kteří smýšlejí a žijí jinak. Zelené pojetí svobodné společnosti má navíc na rozdíl od většiny českých liberálů víc starosti o občanské soužití v živoucích, sousedských pospolitostech, než o svévoli sebestředného jednotlivce.

Celý výkon představitelek a představitelů strany v dosavadní kampani navíc nasvědčuje, že se jí snad už definitivně podařilo odvrhnout mentalitu ukřivděného čekání, až dostatečná část elektorátu konečně prozře a uvědomí si její skvělost. Návrhy Zelených v sociální oblasti — ve věcech práce, bydlení, chudoby, vzdělávání — jsou odvážné a jdou zpříma k jádrům nespravedlností, které trhají tkanivo české společnosti na kusy.

Krize terénu

Právě toto spojení radikálně sociální politiky s obranou kulturního pluralismu a „progresivních“ hodnot dnes činí Zelené v české politice výjimkou, trochu černě řečeno, jejím ohroženým druhem. Takové proudy, snažící se promýšlet a probojovávat únikovou cestu z bezvýchodné volby mezi „reakčním populismem a progresivním neoliberalismem“  najdeme zřídka rozesety i v jiných formacích (jmenujme za všechny Radima Hejduka a jeho idealisty v ČSSD), jen u Zelených ale tvoří rozhodnou většinu.

Jakkoli ničivé je dilema mezi Babišem a Okamurou či Zaorálkem a Kalouskem, zůstává bohužel panujícím vzorcem doby. Těm, kteří se jeho síle chtějí vzpírat, skýtá popsaná dynamika zřejmě perspektivu tvrdého chleba defenzivní práce na okrajích velké politiky.

Zeleným se mnoho doporučovalo, aby vybudovali spojenectví, které by jim sněmovní reprezentaci dokázalo zajistit. Protože se nedá říct, že by se o to nesnažili, je třeba jako viníka označit právě ono duševní ovzduší, v němž ohrožený druh potenciálních spojenců nemá: každý je mu příliš vzdálen.

Toxický zlom totiž neprobíhá českou společností čistě, láme se a štěpí rovněž i příbuzné, potenciální spojence nebo konkurenty. TOP09 se tak může stavět do role hrdinného obhájce demokracie, aniž by v čemkoli slevila z fundamentalistického ekonomického programu, jímž kdysi pomohla Babišovi vystavět elektorát a ještě může zastávat docela absurdní rodinnou politiku, za niž by se nemuseli stydět Trumpovi Republikáni.

Piráti zase mohli obsadit tradiční pozici „cool alternativy pro letošní sezónu“, aniž by někomu překážela řada zmatených proputinovských konspirátorů na kandidátkách (jeden z nich je dokonce stranickým expertem na obranu) nebo to, že zásadově liberální stanovisko v azylové politice pro ně znamená hájit současný (hanebný!) stav.

Krize identity

Shrňme tedy vyhlídky: zázraky se v politice dějí jen výjimečně. I kdyby ale Zelení do sněmovny pronikli, čekají je nakonec podobné otázky, jako mimo ni — otázky po vlastní totožnosti. Po lednovém sjezdu jsem tvrdil, že pro Zelené dává smysl se orientovat před letošními volbami na bezprostřední konflikt mezi Babišem a jeho potenciálními spojenci a širokou frontou „nepříjemných spojenectví“ na ochranu pluralitní demokracie.