Pustil jsem si Duel Seznamu zpráv, v němž se utkali Jan Veleba, předseda Strany práv občanů, a Matěj Stropnický, předseda Strany zelených. Sloveso „utkali“ skutečně odpovídá povaze jejich debaty, která představovala dva různé pohledy na všechna témata, která moderátorka pořadu do debaty vnesla. Zejména na inkluzi ve školství a ekologii dopravy.

Jan Veleba se ztotožňuje s názorem mnohých (možná i většiny) učitelů (a rodičů), že takzvaná inkluze sice může být dobře míněná, ale při našem podfinancovaném školství, kdy učitelé patří k nejhůře placené skupině vysokoškolsky vzdělaných lidí, jeho úroveň ještě zhoršuje. Takzvané praktické školy stejně zůstat musí, protože ne všechny děti mohou v inkluzivním vzdělávání běžných ZŠ obstát, zvláště když nejsou peníze na dostatečné zajištění asistenty. Veleba po Martinu Stropnickému, který inkluzi prosazuje, chtěl vědět, kolik nás, daňové poplatníky, to bude stát, a kde hodlá ve státním rozpočtu tyto nemalé peníze vzít, tedy komu je ubere či kde je získá.

Matěj Stropnický uvedl argument, který mě nenapadl: Ušetří se to na sociálních dávkách, je to investice do naší budoucnosti. Inkluzivní vzdělávání povede k možnosti získat vyšší kvalifikaci, k větší činorodosti, a tím i k většímu zapojení dětí do společnosti, do jejích tvůrčích a dělných snah. Tuto perspektivu absolventi takzvaných praktických škol nemají, jejich uplatnění (až na výjimky) je pouze na jakémsi společenském a ekonomickém chvostu. Mají malou motivaci něčeho dosáhnout, chybí jim vzory. Často pak upadají do skupiny takzvaných nepřizpůsobivých občanů a případnou sociální podporu vnímají pouze jako kompenzaci jejich neradostného údělu, případně vyčlenění.

Víme, že to tak je, a mělo by nám jít o to, aby to tak nebylo. Abychom se jako společnost neustále snažili poskytovat rovné příležitosti všem, tedy aby i naše školství bylo co nejprostupnější. Podobně jako v křesťanském pojetí také nebeská brána má být co nejprůchodnější a podle Kristova příkladu a učení máme do poslední chvíle našeho dechu šanci nebýti zatraceni.

Inkluze tedy není otázka peněz, pane Velebo, ale ideje. Drsně řečeno jazykem technokratů: svůj hmotný odpad se snažíme recyklovat, a lidský budeme vytvářet, protože efektivněji využívat všech lidských zdrojů pro společnost se nám zdá být drahé?

Ostatně v tomto případě si myslím, že otázka „kde na to vzít“ je zástupná. Je to jakési pseudokorektní obejití pravého důvodu naší obecnější nechuti k inkluzi: Obáváme se problémů s romskými dětmi a strachu rodičů „bílých“ dětí z takového kolektivu. Na jedné straně klademe nárok, aby se Romové do naší společnosti integrovali, na druhé straně se toho „procesu integrace“ obáváme a možná jsme i rádi, že se to moc nedaří. Jako by většinová společnost sice na jedné straně nesouhlasila s tím, že mnozí Romové přijímají sociální dávky jako kompenzaci svého vyloučení, ale na druhé straně tento způsob koexistence nakonec přijala: odloučení Romů, jejich jakési odložení na společenskou skládku, jíž se vyhýbáme, se jeví nám (a do jisté míry i Romům) jako smírné řešení nesmírného problému.

Neochota investovat je průvodním jevem této doby. Zdá se, že k ničemu, co by mohlo směřovat k „lepším zítřkům“, nemáme důvěru. Nechceme vkládat peníze do ničeho, co nelze převést vyčísleným ziskem do ekonomické roviny. Nebo co překračuje volební období. K dlouhodobějším investicím do společnosti nemáme důvěru, nevěříme, že se dočkáme jejich zhodnocení. Budoucnost považujeme za problém budoucích pokolení, nikoli náš. Čím více je ve veřejných rozpočtech peněz, tím více sílí potřeba je okamžitě spotřebovat. Lakota, aby na nikoho nic už nezbylo.

Výjimkou jsou investice stavební. Budoucnost strojům, bagrům zajišťujeme podivně velkoryse. Příkladem je ražený tunel pod Chlumem u Plzně, jehož smyslem je zrychlit železniční dopravu z Prahy do Plzně a zpět asi o sedm minut. Zbytečná investice se nikdy nevrátí. Avšak proti „pochybným“ výsledkům inkluze bude temná díra zjevná a bude tu zet i za sto let.

Nákladní doprava na koleje

Druhou kontroverzí obou debatérů byla doprava. Na tom, že naše silnice jsou přetíženy kamiony, se shodneme všichni. Veleba vidí řešení v ekologické dopravě říční, počítá s vybudováním kanálu Dunaj — Odra — Labe. Matěj Stropnický upozornil, že tak nákladná stavba naopak představuje nesmyslnou ekologickou zátěž — zásahem do krajiny, do vodního hospodářství i technickou obtížností díla. K tomu dodávám, že to není budoucnost pro lidi, ale pro bagry a stroje, miliony kubíků zeminy a betonu. Ostatně proč se Veleba nepřesvědčil, že lodní nákladní doprava u nás naopak zaniká?

Matěj Stropnický vidí budoucnost nákladní dopravy na železnici, jejíž síť je v naší republice bohatá a povětšině i málo využívaná. Na to Veleba řekl, že ve vagonech se vozí vzduch. Prozradil tím, že o železnici toho mnoho neví, sám vlaky asi nejezdí, vždyť mnohé jsou docela nacpané. Jiné sice ne, ale nemohou ve stanici čekat, dokud se nenaplní, součástí veřejné dopravní obslužnosti je dodržování jízdního řádu, ale i dopravního taktu, jenž vlakové spojení nabízí i tehdy, když vagón není plný; velice užitečným je i jako poloprázdný, protože je zárukou spolehlivého dopravního spojení.

Když už někam koleje vedou a všechny ty dráty a semafory musí fungovat čtyřiadvacet hodin denně, proč železnici více nevyužívat? To si často říkám na vechtru poslouchaje v noci u naší jinak frekventované dvojkolejné a elektrifikované a optimalizované trati hluboké železniční ticho a marný zelený svit návěstidla: Přes noc jezdívá jenom jeden vlak. Tažený podivuhodnou lokomotivou. Odkud a kam jede a co veze, zůstává skryto pod rouškou noci.

Převést část kamionové dopravy na železnici je spíše věcí vládního rozhodnutí než mnohamiliardových investic do bagrů a betonu. Musela by se ovšem v železničních stanicích obnovit překladiště, výkladiště a nákladiště, rampy a vlečky. Ale ulevilo by se všem městům a obcím, jež protínají rušné komunikace, zejména našemu městečku. Přitom železniční doprava nikomu nevadí, ani mně na vechtru, naopak.

O tom, že Veleba a Stropnický mají téměř protichůdné názory na „příval imigrantů“, už netřeba psáti.