Pustil jsem si Duel Seznamu zpráv, v němž se utkali Jan Veleba, předseda Strany práv občanů, a Matěj Stropnický, předseda Strany zelených. Sloveso „utkali“ skutečně odpovídá povaze jejich debaty, která představovala dva různé pohledy na všechna témata, která moderátorka pořadu do debaty vnesla. Zejména na inkluzi ve školství a ekologii dopravy.

Jan Veleba se ztotožňuje s názorem mnohých (možná i většiny) učitelů (a rodičů), že takzvaná inkluze sice může být dobře míněná, ale při našem podfinancovaném školství, kdy učitelé patří k nejhůře placené skupině vysokoškolsky vzdělaných lidí, jeho úroveň ještě zhoršuje. Takzvané praktické školy stejně zůstat musí, protože ne všechny děti mohou v inkluzivním vzdělávání běžných ZŠ obstát, zvláště když nejsou peníze na dostatečné zajištění asistenty. Veleba po Martinu Stropnickému, který inkluzi prosazuje, chtěl vědět, kolik nás, daňové poplatníky, to bude stát, a kde hodlá ve státním rozpočtu tyto nemalé peníze vzít, tedy komu je ubere či kde je získá.

Matěj Stropnický uvedl argument, který mě nenapadl: Ušetří se to na sociálních dávkách, je to investice do naší budoucnosti. Inkluzivní vzdělávání povede k možnosti získat vyšší kvalifikaci, k větší činorodosti, a tím i k většímu zapojení dětí do společnosti, do jejích tvůrčích a dělných snah. Tuto perspektivu absolventi takzvaných praktických škol nemají, jejich uplatnění (až na výjimky) je pouze na jakémsi společenském a ekonomickém chvostu. Mají malou motivaci něčeho dosáhnout, chybí jim vzory. Často pak upadají do skupiny takzvaných nepřizpůsobivých občanů a případnou sociální podporu vnímají pouze jako kompenzaci jejich neradostného údělu, případně vyčlenění.