Inkluze aneb hněv uštvaných zvířátek

Jiří Karen

Někteří učitelé se staví k inkluzi odmítavě. Stát by měl prokázat, že se zajímá také o pracovní podmínky pedagogů a skutečně začít jejich situaci zlepšovat.

Nedávný sociologický výzkum Eduin ukázal, že postoje české veřejnosti ke společnému vzdělávání — takzvané inkluzi — nejsou zdaleka tak jednoznačné, jak by se mohlo zdát z reakcí na sociálních sítích. Více než třiapadesát procent lidí inkluzi neodmítá, pokud jsou splněny jisté podmínky.

Z výzkumu nadále vyplývá, že největší obavy se týkají nedostatečné přípravy inkluzivní reformy s tím, že nejistotu ohledně praktické realizace společného vzdělávání na školách sdílejí i příznivci společného vzdělávání. Jak vypadá tedy inkluze v praxi?

Rozsáhlý výzkum uskutečnila také Asociace speciálních pedagogů v rámci své kampaně zaměřené proti inkluzi. Na základě šetření a výpovědi více než dvou stovek ředitelů základních škol dochází Asociace k závěru, že nastavený průběh realizace společného vzdělávání nenaplňuje proklamovaná očekávání a přináší nepřiměřenou administrativní a personální zátěž v rámci slibovaného zkvalitnění vzdělávání na všech typech škol v České republice.

Zpráva dále konstatuje, že problém představuje fakt, že problémoví žáci narušují závažným způsobem proces výuky. Echo24 na základě výzkumu dochází k „senzačnímu“ odhalení, že v českých školách dochází dokonce k paralýze výuky, kteréžto slouží jako vhodná propagandistická zbraň pravicovému tažení proti „neomarxistickému sociálnímu inženýrství“ na různých extremistických webech.

Ostatně odkazy na články Václava Klause ml. na stránkách Asociace naznačují, k jakým myšlenkovým východiskům se autoři studie hlásí. Je tudíž správné tento výzkum (založený na poměrně stručném a sporném dotazníku) odmítnout s poukazem na jeho ideologickou a politickou zatíženost? Mám za to, že nikoliv.

Přestože objektivnost pohledu na průběh výuky je sporná, výzkum dokumentuje jiný závažný problém — postoj ředitelů škol a pedagogických pracovníků k inkluzi. Z vlastní praxe můžu potvrdit, že vztah učitelů vůči inkluzi je drtivě a skoro konsenzuálně negativní. Proč tomu tak je?

Zájem o pedagogy

Myslím si, že za to z velké části může fenomén, který by se snad dal s trochou nadsázky nazvat „panická bezmoc uštvaného zvířátka“. Učitel je v současné době „lovná zvěř bez jakýchkoliv pravomocí“ — ze všech stran odstřelovaná (média, rodiče, ministerstvo, vedení, inspekce, žáci), nepřiměřeně přetěžovaná (učitelé jsou nejčastější obětí syndromu vyhoření, přičemž časové snímky ukazují, že učitelé pracují až deset hodin denně) a bídně placená.

Zatímco právní odpovědnost učitele dosahuje až absurdních rovin (učitel doběhne na dozor o minutu později, zfetovaný žák skočí z okna, plně trestně odpovědný je učitel), jeho práva jsou minimální a není žádným způsobem chráněn. Vystaven tlaku ze všech stran učitel instinktivně odmítá další zátěž v podobě reforem ministerstva na základě svých dlouholetých negativních zkušeností.

Lze se divit, že učitelova obranná reakce na požadavky inkluze je záporná, když mu lektoři ministerstva lhostejně sdělují, že „holt si musí dělat na jednu hodinu pět příprav pro různé skupiny inkludovaných, splnit očekávané výstupy, být speciálním pedagogem a dokázat sám zvládnout problémové žáky s AHDH a poruchami osobnosti, i když na to nemá vzdělání jednoduše proto, protože se jedná o jeho pracovní náplň“?

V Polsku například učitel na základní škole odučí osmnáct hodin týdně, zatímco český učitel na základní škole musí zvládnout celých dvaadvacet. Foto rd.com
Diskuse