Nedávný sociologický výzkum Eduin ukázal, že postoje české veřejnosti ke společnému vzdělávání — takzvané inkluzi — nejsou zdaleka tak jednoznačné, jak by se mohlo zdát z reakcí na sociálních sítích. Více než třiapadesát procent lidí inkluzi neodmítá, pokud jsou splněny jisté podmínky.

Z výzkumu nadále vyplývá, že největší obavy se týkají nedostatečné přípravy inkluzivní reformy s tím, že nejistotu ohledně praktické realizace společného vzdělávání na školách sdílejí i příznivci společného vzdělávání. Jak vypadá tedy inkluze v praxi?

Rozsáhlý výzkum uskutečnila také Asociace speciálních pedagogů v rámci své kampaně zaměřené proti inkluzi. Na základě šetření a výpovědi více než dvou stovek ředitelů základních škol dochází Asociace k závěru, že nastavený průběh realizace společného vzdělávání nenaplňuje proklamovaná očekávání a přináší nepřiměřenou administrativní a personální zátěž v rámci slibovaného zkvalitnění vzdělávání na všech typech škol v České republice.

Zpráva dále konstatuje, že problém představuje fakt, že problémoví žáci narušují závažným způsobem proces výuky. Echo24 na základě výzkumu dochází k „senzačnímu“ odhalení, že v českých školách dochází dokonce k paralýze výuky, kteréžto slouží jako vhodná propagandistická zbraň pravicovému tažení proti „neomarxistickému sociálnímu inženýrství“ na různých extremistických webech.

Ostatně odkazy na články Václava Klause ml. na stránkách Asociace naznačují, k jakým myšlenkovým východiskům se autoři studie hlásí. Je tudíž správné tento výzkum (založený na poměrně stručném a sporném dotazníku) odmítnout s poukazem na jeho ideologickou a politickou zatíženost? Mám za to, že nikoliv.

Přestože objektivnost pohledu na průběh výuky je sporná, výzkum dokumentuje jiný závažný problém — postoj ředitelů škol a pedagogických pracovníků k inkluzi. Z vlastní praxe můžu potvrdit, že vztah učitelů vůči inkluzi je drtivě a skoro konsenzuálně negativní. Proč tomu tak je?