Vcházím do třídy. Hluk, řev, létající PET lahve. Žáci můj příchod ignorují, musím vyvinout veškeré úsilí, abych je zklidnil. Už po první hodině se cítím jako po celodenní šichtě. Ještě mě čeká dalších pět. Nemám ale čas zoufat, musím běžet na dozor. Po cestě mě na chodbě přepadne rodič. „Prosím vás, pomozte mi, pane učiteli. Já už nevím, co mám s naší Terezkou dělat. Sociálka je u nás pořád, každý den mám šichty do šesti odpoledne.“

Snažím se soustředit a působit povzbudivě. Zároveň vši silou držím v hlavě čtyři administrativní úkony a pět třídnických povinností. Marně, polovinu zapomínám, budu z toho mít problémy. Dobíhám na dozor, zase zvoní. Nestihnu si okopírovat materiály, prudce se otáčím a utíkám opět učit.

Začíná školení ohledně inkluze: „Vy, jako učitelé, máte za povinnost komplexní výchovně-vzdělávací proces. Je to prostě vaše práce.“ „Ale vždyť je to absurdní. Jak můžeme stíhat všechno, co děláme, a ještě k tomu vytvářet celkové strategie pro školní inkluzi, na každou hodinu si dělat pět příprav, ke každému žákovi přistupovat individuálně ve třídě třiceti žáků s poruchami chování, zároveň splňovat očekáváné výstupy v ŠVP, do toho volit speciální strategie pro inkludované…“ „Podívejte se, v byznysu to taky takhle funguje. Je třeba vyrobit kvalitní jogurt. Nikoho nezajímá, jaké mají problémy zaměstnanci v té továrně.“

„Ale to je stejné, jako byste dali na stůl hrnec a požadovali, ať s ním dotyčný vyhraje závody Formule 1.“ „Nikoliv. Problém je u vás učitelů — spočívá v tom, že se nedokážete dostatečně namotivovat. Základ je změnit své myšlení a otevřít ho změně a novému.“

České školství je podle mě v hluboké krizi, která má řadu kořenů, řadu příčin a přehršel různých symptomů a důsledků. Základní problém vidím ve vnitřní chaotické rozpornosti: ma jedné straně se požaduje A, na straně druhé se deklaruje B, a na straně třetí se násilně prosazuje C.

Neschopnost zformulovat a uskutečnit jasnou a přehlednou vizi vzdělávacího systému se následně promítá ve vyhořelých učitelích a učitelkách a hluboce nevzdělaných žácích, jejichž základním životním cílem je hlavně nebýt ve škole. Tématem mého textu bude schizofrenie číslo jedna, kterou můžeme pracovně nazvat „Balvan inkluze na hřbetu přepracovaných učitelů“…

Učitel jako superman