Snad největším z mýtů o učitelích a učitelkách, který dnes navzdory statistikám přežívá v městských legendách, je obecně rozšířené tvrzení, že mladí absolventi pedagogických fakult nechtějí učit. Ano, je pravdou, že velká část těch, kteří vystudují pedagogiku, ve školství neskončí. Hledání příčin vede však mnohé k hodně kuriózním závěrům...

Absolventi pedagogických fakult neučí v prvé řadě z toho důvodu, že učit nemohou, jelikož míst ve školství se nedostává. Výběrová řízení na pozici učitele se objevují spíše výjimečně, a to výhradně v oblastech s nízkou nezaměstnaností. Mladý pedagog na Bruntálsku či Mostecku si zkrátka neškrtne. Učitelé tak musí místa shánět výhradně po známosti, a i tak čelí stále rostoucímu trendu prekarizace a nejistoty krátkodobých úvazků.

Druhou poměrně pádnou příčinou narůstající armády pedagogické omladiny na úřadu práce je nadbytek pedagogů důchodového věku, kteří mladým zkrátka blokují místo. Ovšem není se čemu divit — důchodce je pro ředitele ideálním zaměstnancem. Má své jisté, nepožaduje vyšší mzdu ani bonusy, nemá potřebu odcházet za lepším. Obvykle zajetý systém nekritizuje, dělá, co se mu zadá. Na soukromých školách se navíc učitel-důchodce spokojí s mnohem menší mzdou, než člověk v produktivním věku, protože jeho měsíční příjem je společně s důchodem i tak relativně vysoký.

S tím souvisí i mýtus o obecné uplatnitelnosti pedagogických absolventů. Pokud mladý učitel nebo učitelka nesežene místo ve školském sektoru, při hledání jiného zaměstnání často naráží na bariéru nekvalifikovanosti. I když by rád začal jinde a od nuly, třeba ve stavebnictví či lesnictví, úřad práce mu rekvalifikaci neposkytne. Tu dá pouze příbuznému oboru, tedy jiné dělnické profesi. Pedagog tak končí na pochybných pozicích prekarizovaných manažerů, operátorů call center či brigádníků ve stánku rychlého občerstvení. Pochybuji, že právě toto jsou profese, které pedagogové před školstvím upřednostňují.

↗

Pokud mladý učitel nebo učitelka nesežene místo ve školském sektoru, při hledání jiného zaměstnání často naráží na bariéru nekvalifikovanosti. Foto impactor.com

Na druhou stranu — není ani pravdou, že by byli pedagogové nejhůře placení vysokoškoláci. Třeba takoví pracovníci knihoven či kulturních institucí se se svými platy dostávají až na samou hranici chudoby, přitom jde o profese, kde je vysokoškolský diplom samozřejmostí. Ostatně stačí se podívat na aktuální platové tabulky. Je rovněž nutné rozlišovat mezi školou soukromou a státní. Zatímco státní školy na tom platově nejsou úplně nejhůř a učitel se za dvacet let praxe může mnohdy i lehce přehoupnout přes průměrnou mzdu, soukromé školství je co do platů značně variabilní.

Na jedné straně jsou malé průmyslovky, které s učiteli uzavírají dohodu o provedení práce a na léto je propouštějí na pracovní úřad. Tady pedagogové v podstatě pracují zadarmo, protože mají zaplaceny jen odučené hodiny, zatímco přípravy či mimoškolní projekty dělají ve svém volném čase. Výsledkem je neadekvátně nízké finanční ohodnocení a nutnost hledat si další paralelní brigády. Opačným pólem soukromého školství jsou elitní gymnázia, jejichž zaměstnanci ze svých platů sice uživí rodinu, nicméně se jí stejně nemohou věnovat, protože školy z nich vyždímají veškerý volný čas. Zlatá střední cesta jakoby přitom ani neexistovala.

A evergreeny typu „učitelé jsou na oběd doma“ snad ani nemá cenu rozebírat. Z výše uvedeného je nadmíru jasné, že tento mýtus musel vzniknout v hlavě cynika.

Pokud tedy chceme vést opravdu rozumnou debatu, jak z marasmu současného školství ven, je třeba se nejdříve seznámit s realitou. Pakliže bude do debaty vstupovat veřejnost s předsudkem o líných učitelích, jimž se nechce pracovat, je zřejmé, že se nikam neposuneme.