Článek Petra Chaluše připomíná zásadní aspekt našeho školství. Jednou větou: „Existuje u nás stále více soukromých základních škol.“ Takový trend lze však interpretovat různými způsoby. Selhávají pouze veřejné školy, jak vlastně tvrdí autor? Nebo tady selhává něco jiného?

„Největší paradox je, že soukromé školy prodávají rodičům slušné chování k nim, humanistický přístupu k dítěti, demokratičnost atmosféry školy, pozitivní myšlení a podporu talentu dítěte. Jak to, že stát jim není schopen právě v takových směrech konkurovat?“ ptá se Chaluš.

Opravdu můžeme s čistým svědomím říci, že žádná veřejná škola nenabízí slušné chování a humanistický přístup k dětem? A naopak, můžeme s čistým svědomím říci, že všechny soukromé školy všechno tohle skutečně nejen nabízí, ale i prakticky činí? Není za tím slušným chováním a humanistickým přístupen jen podlézavost soukromé školy vůči dobře platícím zákazníků?

„Soukromé základní školy jsou živeny mnohem větší energií než soukromé vysoké školy. Jsou živeny láskou rodičů k dětem, která se projevuje nejen jejich penězi, ale i jejich celkovou podporou. A začínají ty veřejné svou kvalitou válcovat,“ píše dále Chaluš.

Je to opravdu jen láska k dětem, co vede rodiče k přesunu dětí do soukromých škol? Nebo je to cynický snobismus boháčů? Nemůžeme jednoduše dokázat, co z toho je víc pravda. Ale fedrovat jen jeden pohled je příiš jednostranné a krátkozraké. Soukromé školy válcují ty veřejné především penězi, které vytvářejí nesrovnatelné podmínky. Je otázkou, zda je to vůbec férová soutěž.

↗

Opravdu můžeme s čistým svědomím říci, že žádná veřejná škola nenabízí slušné chování a humanistický přístup k dětem? Archiv DR

„Řešení není zavírat soukromé školy, zakazovat je bohatým rodičům. Je jediné dobré řešení: začít soukromým školám aktivně konkurovat. Poučit se u nich, zavést některé jejich hodnoty a postupy do veřejných škol,“ pokračuje Chaluš.

Většina webů soukromých škol, na které jsem kdy kliknul, neinzeruje slušné chování nebo humanistický přístup, ale především menší počet žáků ve třídách (navzdory všem teoretikům a výzkumníkům, kteří tvrdí, že počet žáků kvalitu vzdělávání neovlivňuje). Jak se v tomto mohou veřejné školy poučit? Jak v tomto mohou veřejné školy začít soukromým aktivně konkurovat?

„Nárůst počtu placených soukromých základních škol je především zprávou o tom, že s veřejnými základními školami něco není v pořádku,“ uvažuje konečně Chaluš.

Ano, ale to je jen jeden úhel pohledu. Nepopírám, že veřejné školství má své neduhy. Není však nárůst počtu placených soukromých základních škol především zprávou o tom, že není něco v pořádku se stavem naší společnosti? Není to zpráva o tom, jak se od sebe vzdalují světy bohatých a chudých?

Nejde o „tu chudší polovinu rodičů“. Jde o chudší většinu.