Chci přispět X

Blbci, kteří se na to ještě nevybodli

Naše zodpovědnost za třídu vyučujících je stále ještě větší, než naše ochota postavit se za radikální systémové změny v jejich oboru. Tlak, který je na středoškolské učitele a učitelky kladen, neodpovídá uznání, kterého se jim dostává.

Šel jsem si vyzvednout knihu Vítr, tma přítomnost od Václava Kahudy. Neodolal kombinaci žízně a zvědavosti a přímo na terase hospůdky v Denisových sadech jsem si objednal pivo a začetl se. Přisedl si ke mně mírně opilý, zřetelně unavený šedesátník. Ze všeho nejdřív začal předstírat, že knihu zná a dával mi všeobecná moudra typu „číst to je jedna věc, ale důležité je, co je pod tím, to je jiná věc“. Dal jsem se s ním do řeči…

Představil se jako Pepa. Ukázalo se, že je to učitel elektrotechniky na střední průmyslovce, který bere patnáct tisíc. Šestnáctiletí (převážně) kluci se prý nechtějí učit. A on neví, co s tím, je v tom sám a je na něj tlak, aby je k tomu nějak přiměl, přičemž na ně nesmí křičet.

Musí si k tomu přivydělávat skrze melouchy v oboru, ale práce se vzdát nechce, protože „chce ty kluky něčemu naučit“. Obdivuje Kateřinu Valachovou, ale cítí, že nic nezmůže, protože „je na to sama“. Bydlí ve vísce u Brna, odkud pocházejí Mrštíkové: „Maryša byla skutečná holka ze sousední dědiny, jen ten příběh si chlapci přikrášlili...“

Zná osobně profesora Kubáta, který mi kdysi jako ředitel pardubického gymplu osobně uděloval dvojku z chování za alkohol na lyžáku, i paní učitelku Šrollovou, která mi šest let sázela převážně trojky, čtyřky a pětky z matematiky. Obdivuje je a všechny, sebe nevyjímaje, označuje za „blbce, kteří se na to ještě nevybodli“…

Naše zodpovědnost za třídu vyučujících je zatím stále větší, než naše ochota postavit se za radikální systémové změny v jejich oboru. Tlak na ministryni Valachovou v absurdně problematizované otázce inkluze je trestuhodně větší, než tlak na komplexní politické kroky, které by z učitelství učinily společensky adekvátně respektovanou profesi – tedy nepoměrně respektovanější, než jakou je dnes.

Jako společnost selháváme v oceňování učitelů a učitelek. Rozpor mezi zodpovědností a uznáním vyučujících je jedním z nejzásadnějších, kterým dnes čelíme. Foto gsb.stanford.edu

Míra nátlaku, který je na středoškolské učitele a učitelky kladen, zkrátka vůbec neodpovídá míře společenského a finančního uznání, kterého se jim dostává. Problém netkví v samotném „nezodpovědném experimentu Marie Terezie“, která se rozhodla učinit všeobecné vzdělání univerzálně dostupným. Klíčové je dnes odhodlat se k tomu, abychom tento výdobytek podpořili i daleko patrnějšími prostředky, které jediné zajistí dostatek sil potřebných k takovému úkolu.

A ten úkol není z nejsnadnějších. Rozpor mezi iPhonovou realitou efemérních podnětů, a tvrdými stoličkami v monotónní setrvačnosti školních lavic je zásadnější, než byl dřív. Smysl vzdělání jako takového je navíc soustavně zpochybňován masovou medializací příběhů „těch, kteří se vzepřeli autoritě a instituci, a šli cestou bezvýhradné důvěry ve vlastní výjimečnost“.

Naše budoucnost ale určitě nebude stát na nekonečné explozi idejí veleúspěšných kreativců – to bude dřív budoucností montovny a zneuznaných umělců. Co potřebujeme, je rehabilitace vzdělání jako hodnoty o sobě.

Pan Pepa byl další z řady zapomínaných obětí globalizace, jejíž tempo český stát ani jeho instituce dosud nedokázaly zachytit. Jeho osud je dalším z těch, které jsou upozaděny vzletnými hesly o tom, jak zajistíme bezpečnost, zavřeme hranice, vyztužíme represivní složky, zkrátka jak se vypořádáme s migrací, která u nás neexistuje. Jeho příběh je dalším z těch, které zkrátka nezní tak úderně na billboardu nebo ve sloganu, jenž nám chce vsugerovat, čeho se vlastně máme bát a proti čemu svorně bojovat.

Příběh pana Pepy žije i nezanedbatelná část z těch, kteří dnes šmahem odsuzují z vlastizrady každého, kdo se vysloví proti xenofobii, přestože je často jedním z posledních, které jejich osud ještě zajímá.

Konflikt v naší společnosti je, zdá se, hlubší, než zářezy epochy, která kolem nás utíká. Ať si titulky bulvarizujících novin říkají, co chtějí, rozpor mezi zodpovědností a uznáním vyučujících je jedním z nejzásadnějších, kterým dnes čelíme.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Fotka_web_jpg

Petr Chaluš - konzultant ve vzdělávání

Ponížení nejsou jen učitelé, i rodiče a děti využívající veřejné školství Pátek, 9.Září 2016, 10:16:23

Ano, učitelé ve veřejném školství jsou špatně placení, jenže bohaté rodiny už dávno využívají soukromé školy (od školky až po gympl) a vysokou svým dětem zaplatí v zahraničí.

Martin Profant - Praha 7

Petrovi Chalušovi Jen tak pro zajímavost Pátek, 9.Září 2016, 14:20:48

Od kolika miliónů ročního přijmu považujete rodina za bohatou?

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.