Odmyslíme-li si folklórní poznámky o přemíře kulturních antropologů nebo přetahovanou o jmenování profesorů, vzbuzovaly české vysoké školy větší zájem veřejnosti naposledy začátkem roku 2012, kdy studující a akademici hlasitě protestovali proti omezování univerzitní autonomie a plánům Josefa Dobeše na zavedení školného. Mnohaleté pokusy několika ministrů o reformu dotáhla do konce až Kateřina Valachová: sněmovna ve středu 27. ledna schválila novelu vysokoškolského zákona.

Je to skutečně reforma? A potřebuje vůbec české vysoké školství zásadní změnu? Lze dosažený kompromis, vstřícný hned k několika různým aktérům, považovat za uspokojivý?

Opatrný úspěch v přešlapování

Měřeno požadavky protestujících studentů z roku 2012, je novela úspěch: po školném v ní není památky (to slovo nezaznělo dokonce ani během jejího projednávání!), pravomoci správních rad složených z představitelů veřejné a ekonomické sféry jsou v ní omezeny a podřízeny pravomocem orgánů volených akademiky…

Další změny je třeba zařadit do obecnějších souvislostí. Norma vychází vstříc volání po možnosti odebírat akademické tituly, zastavuje se však před profesurami - jmenování profesorů ponechává v rukou prezidenta, tedy mimo dosah škol. Na druhou stranu si ale exekutiva (přesněji ministr školství) nově vyhradila právo vracet návrhy na jmenování profesorů vědeckým radám pro „nedodržení postupu“.

Reprezentanti vysokých škol, kteří trvají na jmenování profesorů prezidentem (a vymáhají ho hned ve třech případech nejnověji žalobou) mají, co chtěli, když do své veřejnoprávní autonomie vpustili politiky. Paradoxní je, že proti tomuto konzervativnímu přání většiny akademiků vystoupil se svým (neúspěšným) pozměňovacím návrhem i předseda ODS a bývalý rektor Petr Fiala.

Odpor vysokoškolských reprezentací se zvedl i proti pozměňovacímu návrhu, který hájil další brněnský exrektor, poslanec za ANO Jiří Zlatuška. Ten chtěl víceúvazky vyučujících podmínit souhlasem jejich zaměstnavatelů. V situaci, kdy začínající odborný asistent pobírá plat okolo sedmnácti tisíc čistého a kdy víceúvazky učitelů-právníků v advokátních kancelářích nebo učitelů-lékařů na klinikách nikdo omezovat nechce, je protest proti pokusu ztížit přivýdělek pochopitelný. Tím spíše dotýkal-li by se podfinancovaného středního akademického personálu.