Odmyslíme-li si folklórní poznámky o přemíře kulturních antropologů nebo přetahovanou o jmenování profesorů, vzbuzovaly české vysoké školy větší zájem veřejnosti naposledy začátkem roku 2012, kdy studující a akademici hlasitě protestovali proti omezování univerzitní autonomie a plánům Josefa Dobeše na zavedení školného. Mnohaleté pokusy několika ministrů o reformu dotáhla do konce až Kateřina Valachová: sněmovna ve středu 27. ledna schválila novelu vysokoškolského zákona.

Je to skutečně reforma? A potřebuje vůbec české vysoké školství zásadní změnu? Lze dosažený kompromis, vstřícný hned k několika různým aktérům, považovat za uspokojivý?

Opatrný úspěch v přešlapování

Měřeno požadavky protestujících studentů z roku 2012, je novela úspěch: po školném v ní není památky (to slovo nezaznělo dokonce ani během jejího projednávání!), pravomoci správních rad složených z představitelů veřejné a ekonomické sféry jsou v ní omezeny a podřízeny pravomocem orgánů volených akademiky…

Další změny je třeba zařadit do obecnějších souvislostí. Norma vychází vstříc volání po možnosti odebírat akademické tituly, zastavuje se však před profesurami - jmenování profesorů ponechává v rukou prezidenta, tedy mimo dosah škol. Na druhou stranu si ale exekutiva (přesněji ministr školství) nově vyhradila právo vracet návrhy na jmenování profesorů vědeckým radám pro „nedodržení postupu“.

Reprezentanti vysokých škol, kteří trvají na jmenování profesorů prezidentem (a vymáhají ho hned ve třech případech nejnověji žalobou) mají, co chtěli, když do své veřejnoprávní autonomie vpustili politiky. Paradoxní je, že proti tomuto konzervativnímu přání většiny akademiků vystoupil se svým (neúspěšným) pozměňovacím návrhem i předseda ODS a bývalý rektor Petr Fiala.

Odpor vysokoškolských reprezentací se zvedl i proti pozměňovacímu návrhu, který hájil další brněnský exrektor, poslanec za ANO Jiří Zlatuška. Ten chtěl víceúvazky vyučujících podmínit souhlasem jejich zaměstnavatelů. V situaci, kdy začínající odborný asistent pobírá plat okolo sedmnácti tisíc čistého a kdy víceúvazky učitelů-právníků v advokátních kancelářích nebo učitelů-lékařů na klinikách nikdo omezovat nechce, je protest proti pokusu ztížit přivýdělek pochopitelný. Tím spíše dotýkal-li by se podfinancovaného středního akademického personálu.

Kateřina Valachová: sněmovna ve středu 27. ledna schválila novelu vysokoškolského zákona. Repro DR

Docentské a profesorské platy také zdaleka nedosahují úrovně západních kolegů. Argumentovat však, že svými víceúvazky na různých vysokých školách či Akademii věd zajišťují onu „žádanou meziinstitucionální spolupráci“, nebo dokonce že nárok na celkový úvazek převyšující sto procent vyplývá z Listiny práv a svobod, je poněkud bizarní.

Jenomže od dob Bílé knihy terciárního vzdělávání Petra Matějů jsou funkční místa na univerzitách téměř sprostým slovem. Trvá tak v zahraničí jen těžko vysvětlitelný stav, kdy z docentury nebo profesury nevyplývá nárok na pracovní místo či smlouvu na konkrétní instituci.

Za významný, byť pro neakademickou veřejnost méně postřehnutelný posun se považuje takzvaná „institucionální akreditace“. Nový Národní akreditační úřad napříště nebude schvalovat a kontrolovat každý studijní obor (nově „program“), ale bude univerzitám propůjčovat oprávnění, aby tak činily samy.

O personální obsazení tohoto „superúřadu“ a jeho orgánů se dají očekávat boje. Vyjednávání o podobě oborů se přenese do silového pole univerzit. Zda ubude papírování, se teprve ukáže…

Valachová není Dobeš

Jaké nároky budou kladeny na jednotlivé oblasti vzdělávání, určí až podzákonné normy. Soudě podle přípravy některých z nich však nelze očekávat, že by mohly univerzitní výuku nějak výrazně posunout.

Spor se vedl rovněž o postavení fakult. Zatímco ve světě jsou vesměs neviditelnými organizačními jednotkami, v českých zemích mají děkani silné personální pravomoci. Návrhy na jejich omezení, respektive na to, aby si je každá škola stanovila sama, v této podobě neprošly.

V mnoha ohledech tedy novela spíše konzervuje současný stav. Často se tak děje na přání samotných akademiků. Jednou z mála výjimek je třeba současný brněnský rektor Bek. Opatrnost vysokoškolského prostředí ke změnám je zčásti dána kritickým, možná až podezřívavým postojem, zčásti zkušeností s některými dosavadními správci resortu.

Z perspektivy roku 2012 uhájili nicméně akademici a s nimi studenti svou autonomii a v zásadě rovný přístup k vysokoškolskému vzdělání. (Chtělo by se říct navzdory politikům, kteří nemají na univerzitách příliš dobrou pověst.)

Jenže Kateřina Valachová není Josef Dobeš. Zájmy politiků nejsou všechny odsouzeníhodné, stejně jako nejsou všechny zájmy akademiků ušlechtilé.

Co je ale hlavní, stále se bavíme o „autonomii chudých“: rozpočet na vzdělávací činnost vysokých škol klesl ve srovnání let 2016 a 2015 o 6,12 procenta. Argumentuje-li se klesajícím počtem studujících, odpovídá Rada vysokých škol tím, že tento počet stále ještě nedosáhl „dna“ z roku 2008, kdy byl rozpočet o čtyři miliardy vyšší (!).

Kontraktové víceleté financování bylo pro odpor Ministerstva financí v tichosti pohřbeno. Peníze tak do systému přitékají spíše zvnějšku, z evropských zdrojů nebo z podpory vědy.

Univerzity se v tomto ohledu neliší od nižších stupňů školství. Tarifní platy jsou nízké, přivydělat si lze dalšími úvazky, projekty, činnostmi. To sice vizuálně zlepší statistiky, vedlejším efektem je však ztráta plného soustředění na vzdělávání samotné.

Zda za této situace mohou kvalitu vysokých škol zlepšit organizační změny, je s otazníkem. Omezení působnosti docentů a profesorů na jednu vysokou školu by mohlo být takovým malým krokem. Stejně jako k omezení prezidentského majestátu k němu ale akademici zatím odvahu nenašli.