V týdnu, kdy Amnesty International kritizovala diskriminaci Romů v českém vzdělávacím systému (a ministr školství se proti kritice vehementně ohradil), jsem shodou okolností navštívil školu, která děti přicházející z jiné kulturní či jazykové oblasti integruje do třídy mezi vrstevníky de facto během jednoho týdne. Škola leží v britském Leicesteru a jmenuje se Babington Community College.

Na slova „intergrace“ a „inkluze“ reagují mnozí již podrážděně, pro jiné se stala profesionální mantrou, pro jiné symbolem nekonečného snažení bez viditelnějších výsledků. Není zde mým cílem Amnesty International a ministra Chládka rozsoudit, ani nechci vstupovat do sporů o to, kolik jakých dětí chodí do jakých škol a s jakými výsledky. Představu o situaci romských dětí v českých školách mám spíše intuitivní a mlhavou, také proto, že romské dítě či student není v průměrné české škole (od základní po vysokou) běžný jev. Jako zastupitel a člen školské rady nyní naopak začínám dělat zkušenost se školou, do níž chodí romských dětí více.

Méně arbitrárnosti, více systému

Kolik je „více“ a co to znamená, přitom není žádný jednoznačný fakt. Není nic snazšího, než takovou školu označit eticky jednoznačně negativní nálepkou „segregační“, případně ji rovnou zrušit. Zapomíná se přitom poněkud na to, jak k danému složení žáků dochází, tedy na svobodnou volbu školy. Škola pak v tomto případě neodráží obyvatelskou skladbu bezprostředního okolí, ale daleko spíše vzdělávací či kariérní aspirace a postoje rodičů, aniž by za ně mohla mít jakoukoliv odpovědnost. Skutečnost, že rodiče nezapisují své děti do školy s vyšším podílem romských žáků, případně je z ní odhlašují, je jen druhou stranou přetlaku zájmu o „lepší“ základní školy, kde se na zápis stojí noční fronty, či o víceletá gymnázia, kam osudové přijímačky dělají deseti či jedenáctileté děti.

Sledování počtu romských žáků a rušení školy ve chvíli, kdy tento přesáhne nějakou (arbitrární) hranici, resp. administrativní opatření k rovnoměrnému zastoupení Romů ve školách, nejsou po mém soudu řešením, stejně jako jím není návrat k povinné spádovosti základních škol — triky s trvalým bydlištěm v případě boje o „lepší“ školy už dnes ukazují limity takového kroku. Svobodná volba školy je navíc pouze imaginární nejen pro rodiče, kteří vzdělávání přikládají jiný význam, než je většinová společenská shoda, ale také pro ty, kteří ve svém okolí jinou než jednu jedinou základní školu nemají.

Z hlediska zřizovatele musí škola plnit školní a rámcový vzdělávací program, což sleduje školní inspekce. Případná nenaplněnost tříd nemusí být pro obec problémem, rozhodne-li se, že škola má své opodstatnění, a bude proto na její provoz více přispívat (děje se tak u vesnických i jiných škol).

Problémem by (nejen) pro obec by mělo být nikoliv složení a velikost tříd, ale to, že děti nemají po absolvování školy stejné vzdělávací a potažmo i životní šance. To inspekce podchytí jen omezeně. Nechci popírat, že to v dnešním Česku může být případ právě škol s větším podílem romských žáků nebo žáků se specifickými vzdělávacími potřebami. U dětí z rodin, v nichž vzdělání, jak ho chápe společnost a předepisuje stát, nemá takovou váhu, a kde s ním není spojena životní realizace a sociální vzestup, koná škola nepoměrně větší „vyrovnávací“ práci a měla by pro ni nejprve dostat veškerou podporu.

↗

Babington Community College integruje děti přicházející z jiné kulturní či jazykové oblasti do třídy mezi vrstevníky de facto během jednoho týdne. Oficiální foto Babington Leicester

Podporu státní zakotvuje nedávná novela školského zákona, avšak její finální podoba bude teprve určena prováděcími vyhláškami. Zákonné možnosti jsou jistě důležité, inspirace z Babingtonu je však podle mě přenosná i do prostředí s jinou legislativou či tradicí. Zrovna v minulých dnech postoupila Babington Community College mezi osm škol nominovaných na britskou „secondary school“ roku. V té souvislosti zaujme informace, že pro přibližně pětašedesát procent jejích žáků není angličtina prvním jazykem; romských žáků je na škole kolem třinácti procent.

Jako z jiné planety

Zní tak trochu jako z jiného světa, že škola dokáže i žáka s minimálními znalostmi angličtiny v době jednoho či dvou týdnů začlenit do třídy. Prvotní intenzivní integraci se věnují speciální pedagogičtí pracovníci a i po přechodu do běžné třídy některé děti sleduje asistent, který ovládá jejich mateřštinu. Třídy jsou otevřené a vyučující vstřícní k návštěvám i hospitujícím. V případě romských rodin jsou asistenti důležití i pro kontakt školy s rodinou — dokáží dítě, kterému se do školy jen nechce, přeneseně „vytáhnout z postele a dostat ho do lavice“; v obecnější rovině přenášejí tito asistenti do rodin povědomí o významu vzdělání a dodržování školních pravidel.

Přesná pravidla soužití, vzájemný respekt a důraz na soudržnost a hrdost na školu jsou na Babingtonu druhou stranou cíleného individuálního přístupu k žákům. Samozřejmostí jsou školní shromáždění před začátkem výuky, systém odměn a postihů (žluté a červené karty), ale také školní uniformy (které mají v českých zemích stále nádech zestejňování). I samotná výuka je kombinací jasných rámcových požadavků a individuálních či skupinových cest k jejich dosažení — frontálního výkladu jsem v Babingtonu viděl málo, zato žáci běžně samostatně vyhledávali informace pro své projekty na internetu. Zároveň jsou vedeni k tomu, aby svůj postup reflektovali a popisovali, což vytváří nejen poznávací návyky, ale podporuje i abstraktní uvažování.

Po vyučování se zkušenější učitelé-mentoři scházejí se začínajícími učiteli a se studenty na praxi a absolvují cvičné minihodiny, které hned na to vzájemně hodnotí. Mentoring, supervizi a další vzdělávání pedagogů má i v Česku zakotvit nový kariérní řád, ovšem bez patřičného ohodnocení většiny učitelů. Je proto otázka, zda tato norma zasáhne do systému rekrutování a profesního postupu českých učitelů a učitelek tak, aby změnila jejich postavení a sebevědomí.

Učitelská kompetence, autorita a chuť se sebevzdělávat se jeví (necháme-li stranou právní rámec) pro úspěch Babingtonu jako jedny z klíčových faktorů. Místo systémového ocenění, odlehčení a podpory učitelů jsme v Česku zatím svědky spíše jejich zatěžování manažerskými a grantovými povinnostmi. Současně jsou jejich nejvlastnější pedagogické aktivity často „outsourcovány“, a jejich prostředky poskytovány nevládním organizacím, které do škol „expertně“ a mnohdy káravě vstupují zvenčí, odpovědnost za vzdělávání jako celek v jeho kontinuitě ale nepřejímají.

Česká želízka?

Klást proti sobě britský systém (respektive úspěch Babington Community College) na jedné a české školství na druhé straně je jistě zjednodušující. I v Česku nadto existují školy, které kombinaci vtažení rodiny a okolí žáků do vzdělávacího procesu s jeho jasnými pravidly a dílčími cíli praktikují.

Jednou ze tří základních škol zapojených do projektu mentorovaného právě Babingtonem je vedle Poběžovic a Trmic i „má“ škola v Grafické ulici na pražském Smíchově. Za poslední dva roky se jí myslím podařilo nepříznivé směřování k „romské škole s nízkými nároky“ otočit, byť vzdělávací práce je zde stále nepoměrně náročnější než ve školách s žáky ze vzdělanostně motivujícího prostředí. Kromě důrazu na jazykové kompetence a s tím související společenské uplatnění se Grafická snaží integrovat i žáky s postižením, a pokud mohu soudit z vlastní zkušenosti, pak se jí to i daří (byť jejich prospívání i změna celkové vzdělávací atmosféry ve škole, ale především v jejím okolí je běh na dlouhou trať).

Pokud bychom „romskou“ školu ve svatém rozhořčení zrušili coby „segregační“, sociální prostředí a vazby, z nichž do ní žáci přicházejí (neúplné rodiny, rodiny z ubytoven), hned tak nezrušíme. Lepší než tvářit se, že vzdělávací problém (což zdaleka není problém samotných žáků) vyřešíme jeho rozptýlením do neviditelnosti, je s žáky a jejich rodinami cíleně pracovat. To ostatně platí o vzdělávání obecně — není jenom výtahem ke kariéře či nalévárnou poznatků. Jeho hodnota spočívá mimo jiné v tom, o kolik dokáže všechny žáky v porovnání s jejich výchozí pozicí posunout.

Autorovu cestu do Leicesteru financoval Roma Education Support Trust v rámci programu Every child matters: High quality education for all.