V týdnu, kdy Amnesty International kritizovala diskriminaci Romů v českém vzdělávacím systému (a ministr školství se proti kritice vehementně ohradil), jsem shodou okolností navštívil školu, která děti přicházející z jiné kulturní či jazykové oblasti integruje do třídy mezi vrstevníky de facto během jednoho týdne. Škola leží v britském Leicesteru a jmenuje se Babington Community College.

Na slova „intergrace“ a „inkluze“ reagují mnozí již podrážděně, pro jiné se stala profesionální mantrou, pro jiné symbolem nekonečného snažení bez viditelnějších výsledků. Není zde mým cílem Amnesty International a ministra Chládka rozsoudit, ani nechci vstupovat do sporů o to, kolik jakých dětí chodí do jakých škol a s jakými výsledky. Představu o situaci romských dětí v českých školách mám spíše intuitivní a mlhavou, také proto, že romské dítě či student není v průměrné české škole (od základní po vysokou) běžný jev. Jako zastupitel a člen školské rady nyní naopak začínám dělat zkušenost se školou, do níž chodí romských dětí více.

Méně arbitrárnosti, více systému

Kolik je „více“ a co to znamená, přitom není žádný jednoznačný fakt. Není nic snazšího, než takovou školu označit eticky jednoznačně negativní nálepkou „segregační“, případně ji rovnou zrušit. Zapomíná se přitom poněkud na to, jak k danému složení žáků dochází, tedy na svobodnou volbu školy. Škola pak v tomto případě neodráží obyvatelskou skladbu bezprostředního okolí, ale daleko spíše vzdělávací či kariérní aspirace a postoje rodičů, aniž by za ně mohla mít jakoukoliv odpovědnost. Skutečnost, že rodiče nezapisují své děti do školy s vyšším podílem romských žáků, případně je z ní odhlašují, je jen druhou stranou přetlaku zájmu o „lepší“ základní školy, kde se na zápis stojí noční fronty, či o víceletá gymnázia, kam osudové přijímačky dělají deseti či jedenáctileté děti.

Sledování počtu romských žáků a rušení školy ve chvíli, kdy tento přesáhne nějakou (arbitrární) hranici, resp. administrativní opatření k rovnoměrnému zastoupení Romů ve školách, nejsou po mém soudu řešením, stejně jako jím není návrat k povinné spádovosti základních škol — triky s trvalým bydlištěm v případě boje o „lepší“ školy už dnes ukazují limity takového kroku. Svobodná volba školy je navíc pouze imaginární nejen pro rodiče, kteří vzdělávání přikládají jiný význam, než je většinová společenská shoda, ale také pro ty, kteří ve svém okolí jinou než jednu jedinou základní školu nemají.