Jak jste se dostala k odbornému studiu vylučování romských dětí z hlavního vzdělávacího proudu?

Když jsem ještě žila v Rusku, věnovala jsem se umísťování dětí z ústavní péče do rodin. V Rusku je nadprůměrný počet dětí v ústavním systému, zajímalo mě proto, jak k tomuto stavu dochází a co je s tím možné dělat. Jakmile jsme se přestěhovali do Česka, začala jsem studovat zdejší situaci. Zjistila jsem, že i tady je počet dětí v institucionální péči hodně vysoký — hlavně u romských dětí a dětí s postižením.

Proměnila se mi ale perspektiva: příčiny současného stavu jsem začala hledat v minulosti. I odborníci totiž opakují chyby, které již v minulosti někdo udělal. Je důležité znát vývoj péče o romské děti za socialismu, abychom pochopili, že současný systém má specifika daná právě svým vývojem.

Pokládám si neustále otázku, na kterou nemám odpověď. Do jakého systému se snažíme romské dítě integrovat? Není romské dítě připravené pro běžný vzdělávací systém, nebo systém není připraven pro romské dítě?

Čím se tedy liší romské dítě od českého, v čem je jiné, pokud jde o chování ve škole?

Neřekla bych, že romské dítě má nějaký specifický profil. Za socialismu se popisovalo, jak jsou romské děti méně inteligentní, že nemají abstraktní myšlení, protože romština nemá abstraktní pojmy. Ničeho takového jsem si nikdy nevšimla. Každé dítě má svůj příběh, jak se něčemu naučí a je otázkou odborníka, jak k němu najde cestu.

Nejde tedy o vlastnosti romského dítěte, ale o způsob jak s dítětem komunikujete, jakým prismatem se na ně díváte. Často se snažíme vysvětlovat specifikum romského dítěte tak, že je chudé. Chudoba ale podle mě není vysvětlujícím faktorem. Jde spíš o to, že dítě, které ji zažilo, má jiné strategie zvládání situací, jinak se vztahuje ke světu. Musíme to respektovat, je to jeho zkušenost. Respektovat znamená uplatňovat individuální přístup.

Romské děti také mívají více sourozenců. Všímám si, že se dokáží mnohem více vcítit do situace jiného, jsou dospělejší. Někdy bych si přála, aby byly sobečtější. Pro romské děti je potom kolektiv školy daleko větší výzvou. Nejde ale o romskou vlastnost, spíše o vlastnost prostředí — kde jsou sourozenci, se dítě musí zkrátka naučit být jako rodič. Má to své výhody, ale je v tom i problém: dítě si nemůže vybudovat svůj vlastní prostor.

Další rozdíl bývá u dětí, které doma mluví spíše romsky. Zažívají totiž situace, v nichž se jejich jazyk hodnotí jinak než v rodině. Dítě se naučí testovat prostředí a přepínat mezi různými kontexty. Takové přepínání je v dětství velká výzva. Na jednu stranu může být opět výhodou ve smyslu sociální kompetence, na druhou je časté vystavování těmto situacím pro děti velice náročné. Být romským dítětem v českém prostředí je z mého hlediska vůbec velká výzva.

Tu otázku jste položila sama již na začátku: jak je hlavní vzdělávací proud připraven na romské děti? Mnoho z nich totiž končí v segregovaných, čistě romských, školách…