V dnešním vydání Práva se dočítáme o tom, co všichni, kdo se o inkluzi zajímají, vědí už dlouho. A to, že tlak na zrušení rámcového vzdělávacího programu pro lehce mentálně postižené (a tedy logicky pak i zrušení základních škol praktických, které žáky podle tohoto programu vzdělávají) není dán ani tak snahou zařadit žáky s lehkým mentálním deficitem do normálních tříd, ale zejména reakcí na kritiku za soustavnou diskriminaci romských dětí umisťovaných do těchto škol.

Diskriminace Romů, a to již od jejich útlého dětství, je v České republice v podstatě stejně samozřejmá jako Vánoce, a tak se jen málokdo pozastaví nad tím, proč jsou základní školy praktické plné romských dětí. Významná část společnosti to bere prostě jako „důkaz“ toho, že jde o jakési intelektuálně méněcenné podlidi.

Jenomže Romové žádní intelektuálně méněcenní podlidé nejsou, a pokud se jejich intelekt pohybuje výše než v pásmu lehké mentální retardace, nemají na základní praktické škole co dělat.

A toho názoru je velmi pochopitelně i Evropský soud pro lidská práva, který před více jak osmi lety rozhodl spor českého státu a osmnácti romských dětí nespokojených se zařazením do zvláštní školy ve prospěch těchto dětí.

Stát tehdy musel dětem zaplatit odškodné a zavázal se přijmout taková pravidla, která ukončí diskriminaci romských dětí, často neprávem směřujících do zvláštních škol s diagnózou lehkého mentálního postižení.

Ministerstvo školství se při řešení této rasistické nechutnosti vydalo poměrně zajímavou cestou, která o české společnosti vypovídá mnohé: když ve speciálních školách nemohou být Romové, tak proč bychom ty školy vůbec měli…

A tak se pod rouškou inkluze nyní ruší rámcové vzdělávací programy, podle nichž byli žáci v základních školách praktických vzděláváni.

Jenomže on je problém jinde. Lehce mentálně postižení žáci, kteří při výuce potřebují specifickou pomoc kvůli svému intelektovému handicapu, pochopitelně existují. Ale běžní učitelé nejsou na fakultách na práci s takovými žáky připravováni a běžné (zhruba třicetihlavé) třídy ani nejsou na práci s takovýmito žáky uzpůsobeny. Jen velmi, opravdu velmi pomalu, vlastně téměř neznatelně, do českých škol vplouvají takzvaní asistenti pedagoga, kteří by přímo ve třídách lehce mentálně postiženým žákům pomáhali.

Je jen velmi málo speciálních pedagogů, kteří by pomáhali například při sestavování individuálního vzdělávacího plánu pro tyto žáky. Lehce mentálně postižení žáci mají intelektový handicap, romské děti mají handicap kulturní, a to je setsakra velký rozdíl, ačkoli se oba handicapy mohou projevovat školní neúspěšností.

Problém byl a stále je zkrátka v tom, aby do základních praktických škol nebyly zařazovány děti, které tam nepatří a které by své schopnosti zcela pochopitelně mohly mnohem lépe rozvíjet v běžné základní škole, z níž by pak odcházely na střední školy.

K tomu, aby byl žák zařazen do základní školy praktické, je třeba, aby dítě prošlo odborným speciálně pedagogickým vyšetřením pedagogicko-psychologické poradny nebo speciálně pedagogického centra (to v jiných případech než v případě lehkého mentálního postižení). Tyto instituce pak shromáždí všechny podklady potřebné k rozhodnutí a navrhnou řediteli školy zařazení dítěte do příslušného typu školy.

A pokud jsou Romové odesíláni jaksi „podle ksichtu“ do základních škol praktických, je třeba, aby učitelé, vedení škol či psychologové absolvovali na svých vysokých školách (případně i ve svém zaměstnání) povinně kurzy romistiky, a to nejlépe vícesemestrální, tak aby byli na práci s Romy odborně připravení a nediskriminovali tyto žáky na základě předsudků a své vlastní nekompetentnosti a nedovzdělanosti.

V současné době jsou, pokud vůbec, kurzy romistiky na většině fakult maximálně jednosemestrální a nepovinné, což znamená, že je navštěvuje jen zlomek studentů. A jelikož jde o předmět většinou nepovinný, slouží zejména jako pomůcka při snadném sběru kreditů, nikoli skutečně k získávání velmi potřebných vědomostí a znalostí potřebných pro práci s romskými žáky.

Není možné, aby české školství systematicky ničilo, či aspoň ztěžovalo životy romským dětem, které mají zařazením do základní školy (nehledě na to, zda si to přejí jejich rodiče) značně ztížený start do samostatného života. Houkání ohledně toho, že „cikáni zneužívají dávky“ je skutečně směšné. A směšnější ještě o to, že zařazováním romských dětí do praktických škol je k tomu společnost prakticky odsuzuje.

Ministerstvo školství by mělo řešit problémy, které české školství (i českou společnost) skutečně trápí, a ne je obcházet, a to ještě cestou, která nyní problémy jen přidělá. Podle rámcových vzdělávacích programů pro lehce mentálně postižené se zkrátka mají vzdělávat děti lehce mentálně postižené, a ne Romové, jen proto, že jsou Romové.

Pokud odborníci na ministerstvu školství tento fakt nedokážou řešit, měli by odejít a přenechat svá místa lidem schopnějším.