Tolik diskutovaný „diagnostický“ odstavec 5 paragrafu 16a byl minulý týden vypuštěn z novely školského zákona. Již první reakce v médiích potvrdily moje obavy, že pro stoupence inkluze jde o „vítězství“, které tradičně nazýváme jako Pyrrhovo. V deníku MF DNES i v Lidových novinách byl tento krok komentován výstižně: již nikdo nebude děti testovat, aby je třídil a připravoval na odsunutí z hlavního proudu vzdělávání (!).

Učitelé tedy budou se všemi dětmi pracovat a po zjištění případných potíží se obrátí na školské poradenské zařízení, které bude postupovat buď jako dosud (tedy evropskými institucemi kritizovaným způsobem), nebo zváží, zda se jim zachce řídit se metodickým pokynem, který pro ně nebude závazný. Ale hlavně navrhnou některý z pěti stupňů podpůrných opatření.

Jak to povede ke snížení počtu dětí v praktických školách, není zřejmé. Hlavně však není jasné, jak to bez kvalitní psychologické podpory prolínající diagnostiku s intervencí pomůže dětem a učitelům.

O problému s diagnostikou rozumových schopností a dalších předpokladů dětí se vzdělávacími potížemi však nyní diskutovat nechci.

Jedná se v případě zavedení domácího vyučování o anti-inkluzivní krok, který je ve svém důsledku segregační? Foto en.wikipedia.org

Co mě velice udivuje na snahách inkluzivistů (pozor: stále je odlišuji od stoupenců inkluze), je jejich selektivní přístup k prosazování společného vzdělávání všech dětí. Ve stejný den při projednávání téže novely zákona byla otázka zkvalitnění diagnostiky sociokulturně znevýhodněných dětí zcela zastíněna ostrou diskusí o normalizaci individuálního vzdělávání na druhém stupni základní školy.

Očekával jsem tedy, že se stoupenci integrace a inkluze i experti kritizující selektivnost a vícekolejnost našeho vzdělávacího systému ozvou. A podpoří návrh z dílny ministra Chládka. Vždyť ze snahy poslanců prosadit v této podobě domácí vzdělávání je zcela zřejmé, že jde o anti-inkluzivní krok par excellence.

Na jedné straně děláme všechno možné, aby se co nejrychleji — a to již od předškolního věku — odstranilo vícekolejné vzdělávání, které děti příliš brzy rozděluje. Na druhé straně jsou tu snahy vyjít vstříc posílení segregace. Výjimkou, kterou dostatečně ošetřuje už zákon z roku 2004, jsou děti pobývající v zahraničí, děti zdravotně postižené nebo žijící v odloučených lokalitách se špatnou dostupností školy apod.

Ponechám-li stranou tyto případy, jde i tak samozřejmě o statisticky zanedbatelný počet rodin. Legalizace této podoby plnění povinné „školní docházky“ jako formy autopsychoterapie zlomku příslušníků střední třídy by tedy nemusela být masivním problémem.

Symbolicky, a nejen pro inkluzivní politiku, je to však problém jako vrata — najednou nám nevadí, že děti, které mají rodiče vzdělané, kulturně a vysoce pravděpodobně i materiálně dobře zajištěné, budou vzdělávány separovaně?

Co nám vadí při vstupu do vzdělávání (jde převážně o sociokulturní a často i materiální chudobu) nám nevadí u těch „bohatších“? A jak to ladí s kritikou, že jsme mezi několika málo zeměmi, kde jsou vzdělávací výsledky tak silně závislé na rodině? A že škola u nás neplní jednu ze svých klíčových funkcí vyrovnávání sociálních rozdílů?

Nu což, aspoň, že ten pilotní provoz prokázal, že domácí vzdělávání jeho žákům neškodí (jak by proboha mohl neprokázat, když případné negativní následky se u části dětí projevují až po dvaceti či více letech, jak o tom hovoří svědectví některých jeho absolventů v USA). A je již připraven průzkum, jak uškodí pohledu veřejnosti na školu a učitele? Nebo je to už ve stereotypním mediálním diskursu o té strašné české škole stejně jedno?