V posledních týdnech se otevřela vyostřená debata ohledně možností společného vzdělávání všech žáků. Nebude náhodou, že se vede právě v době projednávání novely školského zákona a v době sporů o § 16a odst. 5, který hrozí zneužitím v neprospěch žáků.

Souvisejících témat je mnoho, dovolím si rozvinout jeden moment, který mne zaujal v článku Inkluze nebo inkluzivismus? prof. Štecha — co je vlastně jím zmiňovanou zkratkou k cíli. Domnívám se, že zkratkou nejsou „ideologičtí bojovníci za inkluzi“, ale právě navržené ustanovení v novele. Jeden z výkladů nejasné formulace může vést k tomu, že děti bez mentálního postižení tento status přesto získají — jakoby „zkratkou“.

Možná nebude od věci přiblížit, v jakém kontextu by opatření platilo. Jak známo, v ČR máme vysoce selektivní vzdělávací systém, děti třídíme do různých typů škol od co možná nejnižšího věku. Rodičům se to povětšinou líbí, tvůrci vzdělávacích politik nevysvětlují, proč je to špatně, politici logicky vychází vstříc požadavkům občanů — ať již jsou to rodiče školáků či voliči žádající jednoduchá řešení složitých problémů.

Školská realita se děje na mnoha úrovních, mezi klíčové ovšem patří politika zřizovatelů a provázanost s jejich dalšími rozhodnutími v lokální politice. Vzdělávací politika měst se nutně skloubí s politikou sociální — nelze dost dobře usilovat o inkluzivní školství ve městě, které neřeší své chudinské enklávy. I kdyby se dařilo děti společně vzdělávat v různých školách po městě, budou se odpoledne vracet do své segregované reality, což dlouhodobou úspěšnost inkluzivních snah silně podlomí.

Odvrácenou stranou shovívavosti municipalit k vyloučeným lokalitám a ubytovnám je snaha vypořádat se s problémovými dětmi, které v těchto místech vyrůstají. Tyto děti si s sebou logicky nesou zátěž plynoucí ze zadluženosti a nevzdělanosti rodičů a nejrůznějších patologických jevů. Netřeba rozepisovat, jakkoliv nelze ani paušalizovat.

Nasnadě je řešení, kdy takovým zvláštním dětem nabídneme samostatné, třeba zvláštní, školy. A dlouhá léta to tak bylo, do doby, než na takové praktiky začali upozorňovat lidé, které by prof. Štech označil nejspíše za magické realisty.

↗

Opakovaně zaznívají povzdechy nad tím, že nevíme, co se selhávajícími dětmi. V běžných školách prý zdržují ostatní děti, do základních škol praktických nemohou, protože nejsou mentálně postižené. Foto HeraldPost, Flickr

V civilizovaném světě se tomu říká ochrana dětských práv. A přišly mezinárodní rozsudky a zahraniční tlak a politici museli reagovat. Na národní a mezinárodní úrovni mluvíme o inkluzi, na lokální se toho ovšem tolik nemění. Čímž se vracíme zpět k rizikům pátého odstavce zmiňovaného paragrafu.

Města, alespoň ta větší, si nadále vydržují své zvláštní školy — školy, do nichž jsou odsouváni nepohodlní žáci. A nemyslím doslovně bývalé zvláštní školy, mám na mysli školy „se špatnou pověstí“ — prostě školy, o nichž všichni obyvatelé města vědí, že své dítě by tam nedali.

A tyto školy často doplácí na špatnou politiku svých zřizovatelů: není-li zájem řešit chudobné ghetto na okraji města, nebude nejspíš zájem ani na řízení lokální vzdělávací politiky tak, aby edukační břímě neleželo na jediné škole, z níž se zákonitě musí stát škola vyloučená, běžnou populací nechtěná. Čest výjimkám z řad politiků a školám, které nerezignují a snaží se o pozitivní změnu.

Tolik ve shrnutí běžný obrázek současného vzdělávání velké části dětí, které nazýváme jako sociálně znevýhodněné. A v tomto kontextu je do návrhu zákona vložena snaha zohledňovat při posouzení mentálního postižení dítěte jeho rozumové a adaptivní schopnosti v souvislostech jeho vývoje a jeho sociálního a kulturního prostředí. Snaha na první pohled chvályhodná — všichni se brání určovat budoucnost dítěte na základě krátkého vyšetření a stanovení jednoho čísla IQ.

Ovšem toto se děje v situaci, kdy se dle statistik „vyléčila“ z mentálního postižení v posledních letech třetina dětí, kdy jsou velké rozdíly v procentuálním zastoupení této diagnózy mezi kraji (a není překvapující, že nejvyšší procent dětí je v krajích s velkými vyloučenými lokalitami), kdy navrhovatel ustanovení argumentuje psychiatrickým manuálem, což sami psychiatři považují za skandální.

A jsme u „hesla dne“, které zmínil prof. Štech. Obávám se, že heslo dne v běžném „lokálním“ životě voličů a politiků je zbavit se problémových dětí. Jakkoliv se navenek ČR tváří — a musí — že podporuje inkluzi, v realitě je inkluze přijatelná jen u některých druhů postižení. Obavy až odpor vyvolává zejména začleňování dětí „zlobivých“ a dětí ze základních škol praktických, tj. dětí s lehkým mentálním postižením.

Nedávná praxe, kdy tyto dvě skupiny splývaly a do zvláštních škol se nejednou „uklízely“ i dlouhodobě selhávající děti na hraně diagnózy, je omezována, školy se vyprazdňují a různě transformují na „běžné“ školy. Dobrý trik — tváříme se jako běžná škola, ale učíme hlavně podle kurikula pro žáky s mentálním postižením.

Neexistuje jasný přehled o tom, kolik takových škol máme. Rodiče těchto dětí se v tom nemají šanci orientovat a podepíší „informovaný souhlas“ de facto s čímkoli. V lokální politice však tyto školy plní pořád ten samý úkol — stahují děti, které v ostatních školách nejsou žádané.

Obavy zůstávají

Mluví se o zrušení přílohy pro žáky s lehkým mentálním postižením. Objevují se zprávy o transformaci základních škol praktických na školy pro žáky s potřebou podpůrných opatření — skvělý způsob, jak zneužít celou novelu, jejímž leitmotivem je skrze podpůrná opatření maximálně umožnit individuální začleňování dětí do běžných škol. 

Opakovaně zaznívají povzdechy nad tím, že nevíme, co se selhávajícími dětmi. V běžných školách prý zdržují ostatní děti, do základních škol praktických nemohou, protože nejsou mentálně postižené. Volání po školách pro „zlobivce a selhávající děti (nevyřčeně navíc pro cigánské děti)“ rezonuje éterem, jakkoliv v psaných koncepcích to pochopitelně nenajdeme.

Přímo se tak nabízí výklad navrženého ustanovení, že nálepku mentálního postižení získá i dítě s IQ nad 70, které má nedostatečně rozvinuté adaptivní schopnosti nebo málo podpůrné rodinné zázemí. Sice nevíme, jak to měřit, ale odkazujeme se na americký psychiatrický manuál DSM 5, v ČR neplatný.

Pokud se to někomu zdá příliš paranoidní, tak faktem je, že za ty měsíce, co na toto riziko upozorňujeme, nikdo nevyvrátil, že se to nemůže stát.

Jaká ideologická zkratka je tedy ve snaze odstranit navržené ustanovení ze zákona? Příměr prof. Štecha o dělnických přípravkách z doby tuhé komunistické totality je opravdu mimo. Skutečně pro utopický cíl neignorujeme mezikroky. Je to přesně naopak — pragmaticky bez ideologického nánosu zdůvodňujeme, proč v současném českém školství může být takovéto ustanovení nebezpečím pro děti, se kterými si dnes systém neví rady.

Zkratkou tedy nejsou ideologičtí inkluzivisté, zkratkou je jednoznačně zmíněný odstavec v novele, která bude dnes projednávána v Parlamentu. A doufejme, že § 16a odst. 5 bude dnes nadobro odstraněn.

Na závěr ještě malou poznámku k relativně méně závažné, ale v praxi zneužitelné poznámce prof. Štecha, která se týkala zapojení pracovníků Člověka v tísni v projektu Systémová podpora inkluzivního vzdělávání (SPIV) řešeného na Univerzitě Palackého.

Problematice vzdělávání dětí se sociálním znevýhodněním se organizace věnuje přes patnáct let, a to jak vzděláváním pedagogů a přímou prací s dětmi, tak spoluprací se školami všech stupňů a dalšími aktéry ve vzdělávání. Člověk v tísni na tomto poli pracuje v padesáti čtyřech městech a je legitimní, že v projektu SPIV jako partnerská organizace garantuje právě oblast sociálního znevýhodnění.

K této spolupráci se po celou dobu projektu transparentně hlásíme. A z tohoto titulu a díky zkušenosti s více než třinácti tisíci rodinami, které s námi spolupracují, takřka půl roku upozorňujeme na nebezpečí nejasné formulace zmíněného ustanovení. Jsme si jisti, že poskytujeme velmi pragmatickou konkrétní pomoc školám na cestě k zlepšování vzdělávání v ČR. Nejsme posedlí žádným „ismem“.