Souvislosti novely školského zákona aneb co je skutečnou zkratkou k cíli?
Tomáš HabartPoslanecká sněmovna dnes projednává novelu školského zákona. Její součástí je i ustanovení, které představuje nemalé riziko. Hrozí, že nálepku mentálního postižení získá mnohem větší počet dětí než doposud.
V posledních týdnech se otevřela vyostřená debata ohledně možností společného vzdělávání všech žáků. Nebude náhodou, že se vede právě v době projednávání novely školského zákona a v době sporů o § 16a odst. 5, který hrozí zneužitím v neprospěch žáků.
Souvisejících témat je mnoho, dovolím si rozvinout jeden moment, který mne zaujal v článku Inkluze nebo inkluzivismus? prof. Štecha — co je vlastně jím zmiňovanou zkratkou k cíli. Domnívám se, že zkratkou nejsou „ideologičtí bojovníci za inkluzi“, ale právě navržené ustanovení v novele. Jeden z výkladů nejasné formulace může vést k tomu, že děti bez mentálního postižení tento status přesto získají — jakoby „zkratkou“.
Možná nebude od věci přiblížit, v jakém kontextu by opatření platilo. Jak známo, v ČR máme vysoce selektivní vzdělávací systém, děti třídíme do různých typů škol od co možná nejnižšího věku. Rodičům se to povětšinou líbí, tvůrci vzdělávacích politik nevysvětlují, proč je to špatně, politici logicky vychází vstříc požadavkům občanů — ať již jsou to rodiče školáků či voliči žádající jednoduchá řešení složitých problémů.
Školská realita se děje na mnoha úrovních, mezi klíčové ovšem patří politika zřizovatelů a provázanost s jejich dalšími rozhodnutími v lokální politice. Vzdělávací politika měst se nutně skloubí s politikou sociální — nelze dost dobře usilovat o inkluzivní školství ve městě, které neřeší své chudinské enklávy. I kdyby se dařilo děti společně vzdělávat v různých školách po městě, budou se odpoledne vracet do své segregované reality, což dlouhodobou úspěšnost inkluzivních snah silně podlomí.
Odvrácenou stranou shovívavosti municipalit k vyloučeným lokalitám a ubytovnám je snaha vypořádat se s problémovými dětmi, které v těchto místech vyrůstají. Tyto děti si s sebou logicky nesou zátěž plynoucí ze zadluženosti a nevzdělanosti rodičů a nejrůznějších patologických jevů. Netřeba rozepisovat, jakkoliv nelze ani paušalizovat.
Nasnadě je řešení, kdy takovým zvláštním dětem nabídneme samostatné, třeba zvláštní, školy. A dlouhá léta to tak bylo, do doby, než na takové praktiky začali upozorňovat lidé, které by prof. Štech označil nejspíše za magické realisty.