Stává se v poslední době u nás módou — a přišlo to zřejmě z politiky — vést diskusi o věcných problémech způsobem, kterým už před lety proslul jeden z našich prezidentů. Autorita (nebo člověk za autoritu se považující) osočí druhého z lstivého úkladu a poté věnuje nezanedbatelný prostor svému (jak jinak než ušlechtilému) boji s daným neřádem.

Vyjádření Stanislava Štecha, VŠ profesora, psychologa a poradce premiéra v jedné osobě na stránkách Deníku Referendum ze dne 10. 2. tento model naplňuje téměř bezezbytku.

Je to škoda, v malé části svého prezenté, na něž dnes, a naposledy reaguji, přináší zajímavé argumenty, které by stály za polemiku. Bohužel míra hrubosti a ve vybraných segmentech užití difamačních útoků nehodných akademika, kterou se pisateli podařilo navršit, věcnou diskusi v podstatě vylučuje.

Ve svém příspěvku vytvořil tak složitou a rozsáhlou konstrukci podezírání, spiknutí, a útoků všech „neodborníků“, že rozebírat by ji, musel by člověk převzít stejný model uvažování. Možná o to i šlo, odvést pozornost od podstaty diskuse, jak byla vedena v oficiálních vyjádřeních na stránkách tohoto deníku.

Nevím a posuzovat to již nebudu. Tedy ne pro prof. Štecha, ale pro ostatní čtenáře, kteří na těchto stránkách hledají pravdu, diskusi, nebo „doušek vody čisté“ (děkuji v úctě Petru Uhlovi) ještě jednou, velmi stručně, k meritu věci.

Je jím vhodnost či přiměřenost použití sousloví „mentální postižení“ pro označení jedinců ze široké skupiny dětí a žáků v českém školství, které dosud nemohly být takto označeny.