Velmi žhavým tématem, které patrně zasáhne i do krajských voleb, se pomalu stává inkluze — tedy společné vzdělávání i s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami. Učitelé možná vyhlásí stávku. Zjevně se nedaří rozptylovat jejich obavy. Co dělá ministerstvo konkrétně pro to, aby se učitelé změn nebáli?

Už od okamžiku, kdy jsem nastoupila do funkce, jsem si uvědomovala, že téma společného vzdělávání bude naprosto klíčové. Rok 2016 je pro mě nejdůležitější z hlediska komunikace s učiteli, nikoli pouze v souvislosti se společným vzděláváním.

Vedle toho probíhá od května 2015 proškolování učitelů, speciálních pedagogů a dalších pracovníků školských poradenských zařízení v oblasti nových diagnostických nástrojů. Do konce roku 2016 by měli být všichni proškoleni.

Od září vyjíždím do regionů přímo za učiteli a řediteli škol. Vedle toho máme porady s řediteli v oblasti společného vzdělávání. V této chvíli jsme tak v polovině krajů a do desátého února je dokončíme. Ty porady jsou velmi navštěvované. Myslím, že je to platforma, která má smysl.

Přesto lidé z praxe, učitelé, ředitelé škol i rodiče kritizují, že jste nepředstavila jasný plán. Mluví se třeba o tom, že se budou rušit plošně praktické a speciální školy. Kde je možné zjistit, jak přesně ta reforma bude vypadat? Kde se dozvědí, co konkrétně se stane nového, a to pro děti, rodiče, učitele, ředitele a zřizovatele škol?

Na webových stránkách ministerstva máme komunikační platformu, kde je možné pokládat otázky a ptát se na všechno, nejen na společné vzdělávání. Odpovědi zpracováváme a zveřejňujeme.

Reagujeme také operativně na náměty a kritické poznámky a upozornění z terénu v oblasti legislativy. Diskutovali jsme mohutně prováděcí vyhlášku ke společnému vzdělávání a ty poznatky promítáme i do konečné podoby vyhlášky ke školským poradenským zařízením. Vyhláška ke společnému vzdělávání je hotová, čeká se na její spuštění.

V těchto dnech zveřejňujeme i rukověť ředitele školy — průvodce společným vzděláváním. Stejně tak dokončíme otázky a odpovědi rodičům, které se týkají zápisů. Z mého pohledu děláme maximum pro to, abychom komunikovali.

Narážíte při tom na nějaké problémy?

Stav legislativních příprav ohledně společného vzdělávání nebyl ve chvíli mého nástupu dobrý, vlastně nebyl žádný a tento deficit se nám v tuto chvíli už podařilo napravit. Už v září jsem řekla, že jsem nepříjemně překvapená, že učitelé a ředitelé škol nemají informace o tom, co chystá ministerstvo. A to nejen ohledně společného vzdělávání, ale i v kariérním řádu nebo změnách financování regionálního školství. Snažím se komunikaci zlepšit, posíláme do škol zpravodaje, máme mailing list. Diskutujeme i s odbornými asociacemi. Snažíme se obnovit komunikaci, která vázne už mnoho let, aby ministerstvo fungovalo jako podpora učitelů a dětí, nikoli naopak.

Blíží se krajské volby. Obáváte se, že by do nich společné vzdělávání mohlo nějak zasáhnout? Že by se proti němu mohli vymezovat kandidáti na hejtmana, což by mohlo mít vliv na náladu v nových krajských reprezentacích?

Všímám si, že některé kraje k tomu zaujaly spíše politické pozice. Jsou legitimní, jedná se o těleso, které projevuje politickou vůli, ale domnívám se, že je to předčasné z pohledu skutečných zájmů, které by měli všichni ve školství a vzdělávání sledovat. Protože — a za tím si stojím —, tato novela přináší peníze. Je pro mě překvapivé, že si toho málokdo všímá. Školství je podfinancované a toto je konečně okamžik, kdy bychom tyto věci mohli začít narovnávat.

↗

Námitky učitelů jsou oprávněné, jen nesouvisí s novelou školského zákona, ale s dlouhodobým zoufalým podfinancováním vzdělávacího systému. Foto Saša Uhlová

Námitky a obavy, které se ozývají, že to školy nezvládnou, že nemají podmínky na to, aby integrovaly různé děti se specifickými vzdělávacími potřebami, tedy nejsou oprávněné?

To, čeho se učitelé obávají, je z drtivé většiny pravda. Ale nesouvisí to s novelou školského zákona. Je to dlouhodobý stav podfinancování vzdělávací soustavy. Souvisí s nerespektováním vzdělávacích potřeb dětí z hlediska kvality vzdělávání, nezajištěním finančních prostředků, nerespektováním odměňování učitelů, nerespektováním jejich zákonných nároků, nedostatkem školních psychologů a nedostatkem kvalifikovaných pracovníků školských pedagogických zařízení. Toto všechno je pravda. Jenom to nijak nesouvisí s novelou školského zákona, která má být uvedena do praxe. Jinými slovy toto všechno je problém, který musíme každopádně vyřešit bez ohledu na to, zda ta novela bude, nebo nebude.

V současnosti vytváříme harmonogram uvádění společného vzdělávání do praxe, při čemž jsem si uvědomila, že hodně té nedůvěry je spojeno s negativními zkušenostmi, které učitelé a ředitelé škol po dlouhé desítky let s ministerstvem školství mají. V minulosti změny nastaly velmi často jakoby z ničeho nic. A jelikož se nyní snažím, aby ministerstvo komunikovalo otevřeně, obrací se to v duchu hesla „kdo se moc ptá, moc se dozví“ paradoxně proti mně.

Nástupní platu učitele je 21 530 hrubého, což je sedmnáct až osmnáct čistého. Pro člověka, který zakládá rodinu a potřebuje platit nájem, je to plat, ze kterého se nedá vyjít. To je vážný problém. Budete s tím něco dělat?

Domnívám se, že jsme pro učitele z tohoto hlediska v posledních měsících určitě neudělali dost a zaslouží si víc. Ale nějaké kroky jsme uskutečnili, a to jednak směrem k tarifům a jednak směrem k takzvaným nadvýkonům, protože ty nebyly dlouhodobě zohledňovány, což vedlo k tomu, že se chybějící peníze braly z kapes učitelů.

Oproti ostatním státním zaměstnancům učitelé nemají osobní příplatky, což je skandální. Na sklonku roku jsme dosáhli toho, že se nám podařilo zvýšit platy dlouhosloužících učitelů a v letošním roce budu usilovat o to, aby byli podpořeni začínající učitelé.

Je pro mě rovněž nepřijatelné, aby nadále pokračovala praxe, kdy se učitelé vzdávají takzvaně dobrovolně svých osobních příplatků. Jedná se přitom o praxi, která je nejvyšším soudem minimálně deset let judikována jako nezákonná. Jsem v šoku z toho, že je u státních zaměstnanců něco takového vůbec možné a učitelé v tomto ohledu mají moji absolutní podporu. Školy ovšem mají právní subjektivitu a já nemám přímé nástroje, jak této praxi zabránit. Je to ale praxe nezákonná, nepřijatelná a já udělám všechno proto, aby nepokračovala. Komunikuji o tom se školskými odbory.

O kolik se tedy učitelům zvedne plat?

Co se týká tarifů, tedy platu bez odměn, obvykle se jedná o tisíc korun. To se nám podařilo teď u dlouhosloužících učitelů. Od padesáti let neměli žádnou šanci na navýšení platu.

A co ti nově příchozí a ti, kteří neučí tak dlouho?

Od studentů pedagogických oborů i učitelů a rodičů vím, že vnímají odchody skvělých učitelů ze školství kvůli tomu, že nedokážou materiálně zabezpečit své rodiny, velmi špatně.

V následujících letech by mělo do vzdělávání z hlediska jeho dlouhodobého podfinancování plynout mnohem, mnohem více prostředků, než odpovídá aktuálnímu střednědobému výhledu. Nejedná se jen o náklady, ale i o investici, která se mnohonásobně zúročí v budoucnosti. Nemůžeme se přeci bavit o konkurenceschopnosti a hospodářském růstu a pokrytecky se tvářit, že nemáme žádné dluhy ve vzdělávací soustavě. To je nepřijatelné. Konkrétní plán financování do budoucnosti zveřejním v únoru.

Hodně stížností se váže nejen k finančnímu ohodnocení, ale také k počtům žáků ve třídách. Co s tím budete dělat?

Toto téma také souvisí se způsobem financování regionální školství. Pořád je klíčovým kritériem počet dětí, problém je ale složitější. Dlouhodobě jsme tady regionální školství — a to jde za minulými vládami — podfinancovávali. Žádným způsobem se tu nezohledňovalo to, že ačkoli máme financování na žáka, procházíme demografickou vlnou, což samozřejmě znamená další náklady na zajištění prostor, investic do oprav a rekonstrukcí. Tím vznikl dlouhodobý deficit. My jsme nyní udělali první krok k nápravě tohoto stavu.

Co se týká počtu dětí, začít musíme u mateřských škol, kde máme až osmadvacet dětí na jednu paní učitelku. Připravujeme navýšení počtu těchto pedagogů. Financování máme zajištěno kombinací státních a evropských prostředků. Evropské dotace by měly pomoct překonat tu dočasnou demografickou vlnu. Jako rodiče ale víme, jak se předchozí vlády stavěly k tomu, že je tady více dětí. Ty samozřejmě postupují ve vzdělávací soustavě, ale vždy tady nastane velké překvapení, že jich je najednou tolik a že pro ně nejsou místa nejprve ve školkách a pak ve školách.

Ta demografická vlna se nyní začíná přesouvat do základních škol, je tedy potřeba zajistit finance pro dostatek učitelů, kteří odučí dané hodiny. Já budu respektovat realitu z hlediska počtu dětí a hodin, které mají být odučeny. Ale i když se nám podaří zajistit peníze na učitele, pořád nebudeme mít centrální investiční program na rekonstrukce základních škol tak, aby třeba mohly mít víc tříd. I na tom ale pracujeme.

Z hlediska dlouhodobého, tedy systémového řešení je to otázka změny financování regionálního školství. Vedle toho, že už jsem školám nějaké peníze poslala, současně vyjednávám o rozpočtu. Máme také připravenou změnu financování regionálního školství. V tuto chvíli probíhají jednání se zástupci asociace krajů, sdružení místních samospráv, svazu měst a obcí. Školy už nebudou nuceny nabírat do tříd co největší počet žáků a také se vyrovnají rozdíly, které teď mezi školami jsou. Toto je systémové řešení pomocí financování do budoucna.

Neplynou obavy učitelů třeba i z toho, že dokud se reálně nezmění počty dětí ve třídách, bude pro ně hodně obtížné realizovat společné vzdělávání?

To ale právě přináší ta novela. V situaci, kdy se ve třídě objeví dítě se speciálními vzdělávacími potřebami, bude počet dětí nižší. Bude-li těch dětí víc, spadne to tak na sedmnáct, dvacet dětí ve třídě. Zatím zde není dostatečné porozumění v tom, jakým způsobem se budou uvádět do praxe změny a do jaké míry vlastně vůbec mluvíme o změnách.

Předkládaná novela školského zákona v paragrafovém znění neobsahuje právní nárok na předškolní zařízení. Proč?

Na úrovni vlády byly nároky na vzdělávání dětí od tří a od čtyř let do zákona vloženy. Po celou dobu jsem vyjednávala uvedení tohoto opatření do praxe. Těsně před vánoci jsem konečně dosáhla shody. Mimo jiné jsem musela připravit investiční program v koordinaci s dalšími ministerstvy, která pomohou školkám navýšit kapacity. Ten zákonný nárok bude součástí zákona, bude součástí pozměňovacího návrhu. Nejprve jsem totiž musela najít shodu se všemi partnery tak, aby to školky mohly skutečně naplnit. Pokud přistupujeme k jakýmkoli změnám, je pro mě důležité, aby na tom byl konsenzus a bychom měli finační zajištění. Proto jsem půl roku vyjednávala s různými aktéry. Nakonec jsem toho dosáhla a doufám, že to všechny strany budou respektovat v legislativním procesu.

Zpět k finančnímu ohodnocení. Jakou přesně bude mít podobu? Stále jste přesně nevysvětlila, jak se zvýší platy.

Od prvního ledna jsme poslali peníze na platy. Vedle toho — aby se neubíralo z příplatků — jsme poslali víc než jednu miliardu na takzvané nadvýkony, což souvisí s tím, že čím víc dětí vzděláváme, tím víc nás to stojí. Kromě toho jsme vyčlenili ještě šest set sedmdesát milionů korun na asistenty pedagogů. Tyto peníze ale nesouvisí se společným vzděláváním. Systém financování školství si dlouhodobě lže do kapsy a my se to snažíme postupnými kroky narovnat. Reálnou změnu školy pocítí nejdřív v březnu. Doufám, že když si sáhnou na konkrétní peníze, napomůže to tomu, že nám začnou více věřit.

Problém totiž je, že nikdo ničemu nevěří. Učitelé jsou zvyklí, že v rozporu se zákoníkem práce přicházejí o své osobní příplatky, takže i když něco novela zákona zaručuje, nejsou klidní. Získat si jejich důvěru nelze ze dne na den.

O co se tedy teď aktuálně navýší příjmy učitelů a dalších pracovníků ve školství? Kromě navýšení platů dlouhosloužícím učitelům zůstávají tabulkové platy stejné.

Ano, ale přidanou hodnotou novely školského zákona je, že spojuje dítě, jeho vzdělávací potřebu, podpůrné opatření a peníze na to. V tuto chvíli sice hypoteticky existují práva, ale nedodržují se.

Současná praxe je následující: Dítě je přijato do školy. Zjistí se, že má vzdělávací potřeby. Ředitel v rozpočtu nenajde peníze. Rodiče v tom zůstanou sami, požádají si o asistenta pedagoga. Krajský úřad vydá rozhodnutí, že dítě na něj má právo, ale doplní kouzelnou větu, že nebude zaručovat jeho plné financování. Ředitel obdrží vyjádření a musí začít hledat prostředky, které nemá. Najde je v platových položkách svého pedagogického sboru, což samozřejmě „zlepšuje“ atmosféru na školách. A v závěru ještě dochází k tomu, že část nákladů hradí rodiče. To je v systému bezplatného vzdělávání strašlivé pokrytectví a je to neuvěřitelné i z pohledu právního. Školství je nyní na hranici, kdy se musí něco stát, jinak se začne hroutit. Nespravedlnosti se musí začít narovnávat.

Touto odpovědí tedy říkáte, že peníze, které počátkem roku z ministerstva odešly a přijdou do škol v březnu, mají sloužit vlastně pouze k tomu, aby se neubíralo z platů učitelů? Aby se teprve teď začala dodržovat jejich práva?

Ano, to je první krok, kterým musíme začít, abychom začali situaci narovnávat. Stojíme na hranici. Chápu to jako jeden ze svých hlavních úkolů v roce 2016: společensky posunout tu debatu, aby učitelé byli respektováni, aby se zlepšily jejich materiální, ale i pracovní podmínky. Protože nejde jen o peníze. Jde i o to, co musí plnit navíc, kolik byrokracie je s jejich prací spojeno, jak nemají podporu v tom, že vidí, že děti mají nějaké potřeby, ale jejich možnosti jsou omezené a často na to zůstávají úplně sami. Takže tohle je hlavní úkol. A tuto debatu chci vést na celospolečenské úrovni i jako debatu politickou.

SAŠA UHLOVÁ