Osobnost roku vyhlašujeme v Deníku Referendum od roku 2012; pro rok 2015 tedy počtvrté. Text vychází v rubrice Štěstí z šesti, vybíráme tedy vždy půltucet osobností, které svým působením ve veřejném prostoru z našeho pohledu pomáhají měnit české země k lepšímu.

Ač se jedná o přehlídku osobností, rekapitulace uplynulých ročníků napoví, že výslednou sestavu spoluurčují záležitosti, jimiž společnost v daném roce žila. Málokdy se totiž stane, že někdo sám dokáže téma nastolit a strhnout k němu takovou pozornost, aby se stalo osou diskusí politické veřejnosti.

Tak to bylo do určité míry poprvé, v roce 2012, kdy jsme Osobností roku vyhlásili Martina Marka, který připoutal pozornost k podvodům na plzeňských právech a vedl v Plzni úspěšnou kampaň za obecní referendum. Předloňské vítězství Ivanky Mariposy Čonkové odráželo atmosféru nenávistných protiromských kampaní. A minule se pro nás osobností roku stal Vít Rakušan jako ztělesnění příznivých tendencí, které se odrazily do výsledků komunálních voleb v roce 2014: oceňovali jsme nejen monumentální povahu jeho vítězství v Kolíně, ale především způsob, jakým ho jím vedená kandidátka dosáhla.

Ještě ani jednou se ale určující téma roku nepromítlo do našeho výběru v takové míře jako tentokrát uprchlická krize. Přitom dominantním tématem české veřejné debaty se stala vcelku paradoxně, protože žádná uprchlická krize tu nenastala a ani nehrozila. Fascinující vášnivost, s níž mnozí téma prožívají, napovídá, že se jedná o téma zástupné, maskující hluboké a kumulující se frustrace, jež českou společnost prostupují.

Téma uprchlické krize, či přesněji způsob, jakým jsme s ním zacházeli, tak spíše vypovědělo o úpadku naší schopnosti vést veřejnou debatu založenou na věcných argumentech, selhávala v tom většina médií i velká většina politické reprezentace. Ukázala se křehkost demokracie, jejíž instituce se tu nepodařilo po roce 1989 pevně zabudovat. Na tématu ztrácely vážnost mnohé dřívější autority, mezi případy nejkřiklavějších selhání se vyjímají postavy Jana Kellera či Václava Cílka.  

Nepodařilo se vysvětlit vcelku prosté skutečnosti, že uprchlíků nepřicházejí nijak nezvladatelné počty, a to ani na území Evropské unie, že muslimy prchající z Blízkého východu nelze spojovat s militantním islamismem, ani to, že cílené a systematické porušování práv migrantů, jehož se české země dopouštějí, je také porušováním základních východisek, na nichž se česká demokracie po roce 1989 obnovovala. Naopak populistická mobilizace založená na eskalaci nenávisti tu v roce 2015 dostala tolik prostoru jako snad nikdy po roce 1989.

A to se nekonaly žádné volby. I tím byl rok 2015 mimořádný. Pokud se nepřihodí žádná událost, jež by narušila stávající volební rytmus, příští rok, v němž se nebudou konat žádné volby, ponese letopočet 2027. V přehlídce osobností pro rok 2015 máme každopádně pouze ty, které zůstaly vůči vlně populismu a xenofobie imunní, přičemž zvláště oceňujeme ty, které jí aktivně čelily.

6.Josef Středula

Distribucí majetku a příjmů česká společnost — tak jako velká většina západních zemí — čím dál více připomíná společnost aristokratickou, a ne demokratickou. A jednou ze základních příčin  je — vedle systémového zvýhodnění korporací oproti živnostníkům — také systémové znevýhodnění zaměstnanců oproti zaměstnavatelům.

A zajisté rovněž celkově malá schopnost kolektivní sociální akce. Vinou směsi historických i novějších ideologických důvodů ve společnosti přetrvává spousta předsudků vůči odborářům. Dodnes není výjimkou potkat vcelku rozumného sociálně nijak zvlášť dobře situovaného člověka, který se holedbá tím, že do odborů by za nic na světě nevstoupil. Je jedním z paradoxních důsledků vlády komunistů, že se tu lidé běžně pyšní svou ochotou nechat se vykořisťovat.

Málokdo si přitom uvědomuje, jak podstatná je pro celkové klima ve společnosti sociální soudržnost: jak souvisí s podhoubím pro nenávistnou politiku i se schopností společnosti věcně řešit problémy, jež před ní vyvstávají. České odbory mají štěstí, že v Josefu Středulovi stojí v jejich čele osobnost, která si je takového širšího kontextu působení odborů dobře vědoma.

Středula se nebojí konfliktů a konfrontace, nevstupuje do nich ale zbytečně, sleduje své kolegy po světě a snaží se od nich přiučit, pomáhá společnost vzdělávat o neblahých dopadech nárůstu politického vlivu korporací a o potřebě posilovat sociální práva. Odbory pod jeho vedením vystupují proti zamýšlené, katastroficky špatné generální obchodní smlouvě mezi Evropskou unií a Spojenými státy, známé jako TTIP, a vedou důležitou kampaň za zvýšení minimální mzdy.  

Středula se nenechal strhnout k populismu vůči uprchlíkům, naopak se proti vlně vášní ohradil. Jedinou vadou na kráse jeho působení je tak nedostatek citlivosti pro ekologická témata, kterou osvícenější z jeho západních kolegů dnes již vcelku běžně projevují. Na druhou stranu faktem je, že české ekologické hnutí má vůči odborářům a sociálním tématům dluhy snad i násobně vyšší.

5.Kateřina Valachová

Přestože současná česká vláda představuje nepochybné zlepšení proti svým předchůdkyním, není snadné hledat osobnosti, na kterých bychom to mohli ilustrovat. Lepší vládnutí je spíše měřítkem upadlosti režimu ODS nežli kvalit vlády současné. Vláda napravuje nejhorší excesy svých předchůdkyň, jinak provádí ale hlavně údržbu. Nekoná kroky, které by poměry systémově proměňovaly k lepšímu či příznivě pročišťovaly společenskou atmosféru.

Zklamáním jsou ministři KDU-ČSL, antikomunista Herman i Babišův příručí Jurečka, předvídatelným zklamáním jsou prakticky všichni ministři ANO a za očekáváním, jež s nimi bylo možno spojovat, zůstává i většina ministrů ČSSD. Bylo by možno argumentovat, že nejpříznivější postavou vlády je její předseda: tlumil vášně, zastal se — byť po dlouhých okolcích — uprchlíků, pevně se ohrazoval proti zlomyslným výpadům z Hradu, pevně držel pozice Evropské unie. Možná vůbec nejlepším jeho krokem byla ale výměna nepodařeného ministra školství Chládka za Kateřinu Valachovou.

Ta na ministerstvo přišla jako energická náměstkyně Jiřího Dienstbiera, u nějž se zase ocitla jako akvizice z úřadu ombudsmanky, kde bývala pravou rukou Anny Šabatové. Jako Dienstbier i Šabatová, kteří se v naší přehlídce umísťovali v předchozích letech, se Kateřina Valachová nebojí konfrontace s většinovým míněním či s povrchními předsudky neoliberálních salónů.

Zatímco někteří z ministrů ČSSD, od nichž si bylo možno mnoho slibovat na základě jejich dřívějšího vystupování, jako by se zalekli protivenství médií a provozují ustrašenou politiku prakticky bez ambicí, Kateřina Valachová zatím v čele instituce, která měla na své ministry po Janu Sokolovi už jen strašnou smůlu, se zatím prezentuje energickou snahou provozovat moderní levicovou politiku.

Jak dobré jsou její úmysly, pozná se podle toho, že Petr Kamberský mluví v souvislosti s plánem platit dětem obědy o „totálním komunismu“ a Lenky Zlámalové se zmocňuje hysterie: „Stát chce ublížit vašim dětem.“ hlásal palcový titulek jejího článku v Echu. Abychom byli přesní: kritika pravicových ideologů ještě sama o sobě není dokladem správnosti politiky, ale je osvědčením ochoty ke konfrontaci na programovém základě, kterou u tolika kolegů Kateřiny Valachové postrádáme.

Ministerstvo školství je klíčový úřad. Vzhledem ke stavu společnosti spolu s ministerstvy kultury a životního prostředí asi úplně nejdůležitější. Je evidentní, že Kateřina Valachová se snaží do hloubky pohnout s co nejvíce věcmi tak, aby po ní zůstaly dlouhodobé příznivé změny.

Je předčasné mluvit o tom, zda se jí to podaří. Jisté ale je, že dnes představuje nový a v loňském roce asi nejvýraznější příklad na půdě ČSSD trvající možnosti provozovat politiku s ambicemi systémově měnit poměry k lepšímu; nejen odstraňovat nejhorší chyby předchůdců a dobře administrovat provoz státu, ale snažit se vytvářet předpoklady k tomu, aby se zde dalo žít podstatně lépe.

4.Leopold König

Jednou z příčin — i projevů — nepříznivého stavu české společnosti je malá ochota vrcholových sportovců, což je skupina lidí díky svým výkonům právem požívající respekt většiny společnosti, jít příkladem v kulturně-politických otázkách. A často je tomu, tak jako v případě monackých daňových úniků Petry Kvitové a dalších českých tenistů, dokonce naopak.

Zvláště markantní je to v krizích, v nichž západní protějšky nabízejí českým sportovcům nepříjemný kontrast. Když se během minulého roku západoevropské fotbalové kluby i jejich fanoušci předháněli v projevech solidarity vůči uprchlíkům, vyvěšovali fanoušci Viktorie Plzeň i některých dalších klubů nenávistné transparenty.

Skutečně nebylo možné očekávat, že by se v takové chvíli ozval například kapitán fotbalové reprezentace Petr Čech, který v Arsenalu nastupuje s německým muslimem, potomkem imigrantů Mesutem Özilem? A jak by zapůsobilo na klima ve společnosti, kdyby k solidaritě s uprchlíky vyzvala většina našich reprezentantů, lidí, kteří se v pohybují v kosmopolitním prostředí a navzdory běžnému povýšeneckému pohledu mnoha intelektuálů díky své životní zkušenosti i sebevědomí obvykle uvažují o světě s nadhledem?

Když se díky výtečnému nápadu organizátorů jihlavského festivalu dokumentárních filmů objevil mezi hosty syrský fotbalový trenér Osama Mohsen, jemuž dala práci trenérská škola v Getafe a kterému se dostalo velkorysého přijetí v Realu Madrid, nenašel se jeden jediný český či moravský prvoligový fotbalový klub, který by vyslal na festival svého zástupce. Přestože organizátoři festivalu všechny oslovili.

Finští hokejoví reprezentanti vyzvali odpůrce přijímání uprchlíků, aby nedemonstrovali v dresech reprezentace, hlavní politickou událostí v českém hokeji se stala korupce bývalého reprezentačního trenéra Růžičky. Jakýkoli projev solidarity s uprchlíky od hvězd obou nejpopulárnějších tuzemských sportů jsme čekali marně.

A tak to na sebe vzal, pro mnohé asi zcela překvapivě, jeden z nejlepších současných českých cyklistů Leopold König. V rozhovoru pro Mladou frontu Dnes s odzbrojující otevřeností a přímostí popsal zdejší dění slovy: „Do lidí tu pumpují lži a nenávist.“

Poučný je i jeho stručný a v podstatě přesný popis stavu české společnosti v odpovědi na otázku, zda by se měli sportovci takto vyjadřovat: „Setkal jsem se i s názory typu: Drž hubu a jezdi na kole. To jsou ale slova lidí, které pohltila xenofobie. Herci se moc nevyjadřují, bojí se o práci. Politici se vyjadřují populisticky, podnikatelé jsou opatrní. Já se mohu vyjádřit, jak chci. Nikdo mě neovlivňuje.“ Škoda, že tak nesmýšlí více sportovců, každopádně Königův obdivuhodný příklad by mohl přitáhnout následovníky.

3.David Macek

Bývalý místopředseda KDU-ČSL byl oproti Königovi v radikálně odlišné situaci. Když na protest proti způsobu politické mobilizace KDU-ČSL opustil její řady, musel počítat s existenčními následky: politika pro něj je hlavním zdrojem příjmů.

Na jeho činu je přitažlivý způsob, jakým odmítá hru na realismus přespříliš mnoha představitelů současné české křesťanské politiky, kterou demaskuje jako soudobé farizejství. Macek prostě odmítá přistoupit na to, že slova papeže Františka jsou jen nepraktickým morálním eskamotérstvím. Naopak soudí, že křesťanská politika hodná toho jména se musí papežovým vystupováním řídit jako základní orientačním bodem politické praxe.

Je bolestným paradoxem vypovídajícím o žalostném současném stavu české politiky, že jedním z nejvýraznějších činů v ní se v uplynulém roce stalo vystoupení bývalého místopředsedy KDU-ČSL ze strany. Gesta samo o sobě by ale nemělo takovou váhu, kdyby nebylo podloženo dalšími činy. Macek se aktivně zapojoval do občanského aktivismu, do akci solidarity s uprchlíky, jako by po letech manévrování v kuloárech radostně objevil živný pramen jakékoli smysluplné demokratické politiky, který spočívá v spontánní činorodosti lidí zdola.

To všechno se mu může ale ještě hodit. Někdy je právě kroku, jaký provedl, zapotřebí, aby člověk nepodlehl rutinám, nepřijal plytkost za jedinou možnou realitu a uchoval si síly k důležitějším životní vystoupením. Fakt, že Macek zvládá i technickou stránku politiky — a jistě na ni nezanevřel — mu tak za příznivého vývoje okolností může časem dovolit veliký návrat. Každopádně právě díky kroku, k němuž se odvážil, je v něm dnes možno vidět zakopanou hřivnu současné české křesťanské politiky.

Křesťanská demokracie je přitom proudem, jak by právě mohlo napovídat i působení papeže Františka, který by v příznivých proměnách české společnosti mohl sehrát mnohem podstatnější úlohu, než jakou mu běžně mají občanští aktivisté všeho druhu sklon přičítat. Půjdou-li zde věci příznivým směrem, David Macek se tu možná ještě jednoho dne stane politickou veličinou.

2.Martin Rozumek

Někdy se člověk ani nesnaží nějak zvlášť své téma prosadit do ohniska veřejné pozornosti. Ale doba ho dostihne. Zakladatel a dlouholetý ředitel Organizace pro pomoc uprchlíkům Martin Rozumek zřejmě sám nestačil žasnout, v jakém víru se během loňského roku ocitl. Obstál přitom jako málokdo zde.

Mezi všemi osobnostmi, které se zabývají uprchlickou tématikou, je Rozumek u nás dlouhodobě nejvýraznější postavou. Neupadl do pasti, nastražené tím, že státní instituce, které jsou pro organizaci jeho typu základním zdrojem příjmů, jsou současně těmi, které si pro své nepřijatelné počínání zasluhují drsnou kritiku. Podobně principiální přístup, jakého se Rozumek vůči ministerstvu vnitra držel, je dnes bohužel spíše vzácný. A jeho OPU má soustavné existenční potíže.

Rozumek přitom nesplňuje představy o vášnivém aktivistovi: tuto úlohu v migrační problematice ostatně obstarávají jiní. A nebývá úplnou vzácností setkat se mezi nimi i s kritikou Rozumkovy, ať už domnělé či skutečné, umírněnosti.

Rozumek je vzděláním právník, což mu jeho úlohu nepochybně usnadňuje. V mimořádně zmatečné a toxickými emocemi přetížené zdejší debatě, vždy všude klidně a důsledně hájil přednost lidských práv, samozřejmě včetně lidských práv migrantů, a našich mezinárodních závazků dodržovat je, před zkratkovitými nápady, politickým kutilstvím a populistickými manévry různých postav české politiky.

Je škodou a hanbou, ale také příznačnou výpovědí o současné kvalitě veřejné politiky v České republiky, že tu přístup státu vůči migraci koncipuje xenofobní a systematické a soustavné porušování zákonů přehlížející Tomáš Haišman, zatímco expert s evropským rozhledem, odvahou a schopností uvážlivě spojovat všechny možné — i bezpečnostní — aspekty problému migrace, jakým je Martin Rozumek, tu musí zůstávat v institucionální opozici.

1.Dobrovolnice z pražského hlavního nádraží

Osobností roku 2015 se pro nás stala postava dobrovolnice z pražského hlavního nádraží. Jejich spontánně zorganizovaná iniciativa tu poskytovala pomoc procházejícím běžencům. V očích mnoha z uprchlíků nepochybně napravila reputaci zlovolně destruovanou českým ministerstvem vnitra a před zraky evropské humanitně-demokratické veřejnosti pomohla uchovat čest České republiky.

Motivace aktivistů byla jistě v mnohém podobná dřívějším disidentům: ve všeobecném marasmu a nenávistném třeštění udělat aspoň něco prospěšného, nesporně kladného, viditelně pomáhajícího; a nemuset se před sebou stydět. Akce dobrovolníků na pražském hlavním nádraží je nesporně nejsilnějším výkonem české občanské společnosti v uplynulém roce, který staví na nejlepších tradicích českého demokratického aktivismu a v aktuálních poměrech je rozvíjí.

Rozhodli jsme se nevyzdvihovat žádné konkrétní jméno. Přestože některá výrazná jsou s danou iniciativou spojená, nelze nikoho označit za tak dominantní postavu. Už jednou v minulosti jsme do přehlídky osobností roku zařadili „imaginární“ osobnost: studenta či studentku z protestů proti ministru Dobešovi. Tentokrát jsme se rozhodli navíc dát postavě rovnou ženský rod: dobrovolníci, jistě rovněž hojní, budou muset protentokrát prominout.

V ženském rodě je naše dobrovolnice proto, že iniciativa na pražském hlavním nádraží je aktivitou se zcela zřetelnou převahou ženského elementu. Ženy akci rozpoutaly, vesměs ji organizují a tvoří rozhodnou většinu dobrovolnického sboru, který zde ve směnách pomáhal procházejícím uprchlíkům.

Napsali jsme už dříve, že vztah k uprchlíkům se formuje na střetu dvou archetypálních emocí: strachu z neznámého a vůle pomoci člověku v nouzi. Můžeme to v parafrázi jednoduchého sloganu, který vstoupil ve všeobecnou známost v roce 1989, kdy se jevil jako vážně míněný program, jemuž jsme skoro všichni věřili, popsat jako střet lásky — k bližním v nouzi — a pravdy — o jejich situaci — s nenávistí — proti neznámým příchozím z odlišných kultur — a lží — o jejich situaci.

Lež a nenávist mají jednu věc společnou: čím více jí rozdáváte, tím více se vám ji dostane. Těžko říct, zda právě toto odvěké poznání souvisí se skutečností, že dominantním živlem dobrovolnické iniciativy na pražském hlavním nádraží jsou právě ženy.

Každopádně jejich počínání je vedeno láskou k bližním v nouzi. A je také moudré: chovají se k běžencům tak, jak se v jiných zemích obvykle chovali k lidem, kteří v méně příznivých údobích našich dějin museli prchat odsud; a jak bychom chtěli doufat, že se k nám zachovají, pokud bychom odsud jednoho dne — třebas vinou nesnesitelně přemnožené nenávisti — znovu prchat museli.