Jihlavský festival dokumentárních filmů se v letošním roce prezentuje nejen jako mimořádná událost filmová, ale i společenská. Vzácnou sbírku inspirativních hostů světového formátu tvoří dlouholetý vězeň na ecuadorské ambasádě v Londýně, zakladatel Wikileaks Julian Assange, členka ruské punkové kapely Pussy Riot Máša Aljochinová či syrský trenér Osama Mohsen, jehož obraz, jak se klátí k zemi po faulu maďarské xenofóbní kameramanky, se stal jednou z ikon letošní uprchlické krize.

I na základě své předcházející práce k tématu Deník Referendum získal exkluzivní prostor k rozhovoru s panem Mohsenem, díky němuž — a skvělé práci překladatele Adama Pospíšila — jej můžeme představit českému publiku důkladněji. Soudě na základě našeho rozhovoru, panu Mohsenovi se nedostalo mimořádného přijetí hvězdami Realu Madrid náhodou.

Jedná se o muže, který vyniká jemným smyslem pro humor a přemýšlí inspirativně o světě i o fotbale. Mimořádně smutnou zprávou o poměrech v českých zemích je skutečnost, že organizátoři nabízeli možnost pozdravit ho — po vzoru Realu Madrid — všem českým prvoligovým klubům. Ani jeden jí ale nevyužil.

Po skončení rozhovoru dostal fotograf DR Ondřej Mazura šťastný nápad půjčit na chvíli fotoaparát Zajdovi, sedmiletému synovi pana Mohsena, kterého držel v náručí i během svého světozmámého pádu v Röszke. Vznikla následující fotografie.

Snážím se připoutat pozornost k osudu své země. Foto Zajd Mohsen

Váš příběh známe od chvíle, kdy vás v Maďarsku podrazila kameramanka Petra László. Ale nevíme, co jste dělal před tím. Kde v Sýrii jste žili? Co dělala vaše rodina? Proč a kdy jste se rozhodli odejít?

Pocházím z města Dajr az-Zaur, které bylo jedním z prvních, kde propukla syrská válka. Často jsme tam zažívali bombardování, útoky. Vyjít na ulici bylo životu nebezpečné. Proto jsme se rozhodli v září roku 2012 ze Sýrie utéct. V říjnu jsme dorazili do Turecka, kde jsme se usadili ve městě Mersin.

Turecko je pěkná země, život tam ale pro syrské běžence není vůbec snadný. Syřané sice mohou v Turecku investovat, to se ale v praxi týká jen bohatých podnikatelů. Obyčejní řemeslníci, dělníci, zaměstnanci tam nenajdou žádné legální uplatnění. Možná v Istanbulu je to trochu lepší, ale všude jinde je to špatné.

Museli jsme samozřejmě platit nájem a vůbec z něčeho žít, což bylo stále těžší.

Kdy jste tedy Turecko opustili?

Někdy před třemi měsíci jsme se vydali na cestu přes Řecko do Evropy — nejprve v malém nafukovacím člunu na řecký ostrov Kos. Trvalo to asi čtyři hodiny.

Odešel jste ze Sýrie s celou rodinou?

Moje manželka a dvě děti — osmnáctiletý syn a třináctiletá dcera — zůstali v Turecku. Další syn, sedmnáctiletý Muhammad, odešel ještě devět měsíců před námi do Německa. Teď už je ale se mnou a tady malým Zajdem ve Španělsku. Zajdovi je sedm.

S tátou a bratrem jsou ve Španělsku. Na mámu a další dva sourozence se těší. Foto Ondřej Mazura, DR

Přijedou za vámi ostatní do Španělska?

Samozřejmě se snažíme, aby se k nám mohli připojit co nejdříve. Je potřeba to vyřídit administrativně, v čemž mi pomáhají kolegové ve Španělsku.

Víme o vás, že jste byl trenérem syrského prvoligového klubu Al Fotuwa. V kterých to bylo letech?

Bylo to v letech 1983 až 1989, 1992 až 1996, pak 1998 až 2000 a pak 2009 až 2011.

Co jste v dělal v době, kdy jste netrénoval?

Působil jsem jako funkcionář v syrském sportovním svazu, konkrétně v komisi pro fotbal. Od roku 2004 do roku 2007 jsem pak dělal v Abú Zabí trenéra mládeže v klubu Al Džazíra.

Nevypadáte, že byste měl věk na to, abyste už v roce 1983 trénoval první ligu.

Nebyl jsem samozřejmě po celou dobu trenérem prvního týmu. Začínal jsem s žactvem, pak přišel na řadu dorost. Po určitou dobu jsem byl šéftrenérem zodpovědným za všechno mužstva. Trenérem prvního týmu jsem byl ve dvou obdobích: v letech 1998 až 2000 a 2009 až 2011.

A sledujete situaci ve fotbale v Sýrii dnes? Velice nás překvapilo, že Sýrie vede svou kvalifikační skupinu na mistrovství světa 2018 v Rusku. Jak je to možné?

Pokud jde o syrskou ligu, na sedmdesáti procentech území se dnes nehraje. Jakž takž se fotbal dá hrát v Damašku a v Latákii.

Sportovci se o politiku typicky příliš nezajímají. Hrají proto, aby uspěli a mohli se prosadit. Vypadá to například tak, že hráči přijedou do Damašku, kde odehrají zápasy, a pak se vrátí do oblasti, kde se hrát nedá. Chtěl bych říct, že bez ohledu na politické okolnosti si samozřejmě přeji vidět syrský národní tým na nejvyšší úrovni.

Rádi bychom si upřesnili, jak funguje syrská fotbalová liga. Na Wikipedii se uvádí, že vloni i předloni se hrála i za účasti týmů z oblastí, které okupuje Islámský stát, z kurdských oblastí, z míst ovládaných rebely i z míst pod kontrolou režimu. Jak je to možné?

Dnes se hraje opravdu už jen v Damašku a Latákii, a i tam je to komplikované. Na některá utkání v Damašku přijde třeba jen sto, dvě stě lidí. U hráčů z jiných míst to není tak, že by třeba přijeli na zápas z Idlibu, kde se samozřejmě vůbec hrát nedá, odehráli ho a vrátili se. Musí utéct do Damašku a hrát tam.

Anebo třeba u nás v Dajr az-Zaur jsou dvě čtvrti dosud ovládané vládou, hráči tam mohou nasednout do letadla, odletět do Damašku, odehrát tam zápasy a vrátit se zpět. Ale týmy mezi nepřátelskými oblastmi samozřejmě nepřejíždějí.

Říká se, že sport má potenciál lidi spojovat. Myslíte, že to platí i v dnešní Sýrii?

Bohužel, domnívám se, že v případě dnešní Sýrie je to vyloučeno. Sport je v Sýrii z principu zpolitizovaný. Dovedu si to představit mezi dvěma národy. Když byly špatné vztahy mezi Sýrií a Irákem, myslím, že to bylo možné. Neumím si ale představit, že by sport mohl být prostředkem k překonání konfliktů v dnešní Sýrii.

Nyní jste získal práci v trenérské škole v Getafe. Zajímalo by nás, jestli tam můžete využít zkušenosti, které jste si přinesl ze Sýrie, anebo zda se musíte učit všechno nanovo?

Trenér je trenér kdekoli na světě. Ve Španělsku je velká výhoda v tom, že máte mnohem jednodušší přístup k novým informacím. Dobrý trenér musí být aktivní, vymýšlet nové způsoby trénování. Musí být tvůrčí. Nikdy nejde jen jednoduše aplikovat to, co už umíte. Klíč k úspěchu je vždy ve vymýšlení nových věcí.

Baví vás to?

Miluju trénování. Baví mě přicházet na nové věci. Objevovat nové myšlenky, doplňovat je, zkoušet je a hledat nové způsoby jak pracovat. Doufám, že se mi to bude dařit. Opravdu mě to hrozně baví.

Baví mě přicházet na nové věci. Objevovat nové myšlenky, doplňovat je, zkoušet je a hledat nové způsoby jak pracovat. Foto Ondřej Mazura, DR

To je dobře. A co vaši synové, Zajd a Muhammad, který za vámi přijel z Německa? Jak se daří ve Španělsku jim?

Mám za to, že děti by se měly hlavně věnovat studiu. Muhammad byl v Německu velmi úspěšný. Naučil se během čtyř měsíců jazyk a chodil do školy, kde měl výborný prospěch. Teď se učí španělsky, chodí na místní gymnázium a doufám, že bude ve studiu pokračovat.

A malý Zajd?

Zajd chodí taky do španělské školy. Nejdřív brečel ráno každý den, že tam nechce, pak si ale zvykl, a teď už si dokonce sám dělá domácí úkoly.

Rádi bychom se dotkli i události, díky níž se o vás dozvěděl celý svět. Když vás podkopla maďarská kameramanka Petra László, zkrátila tím paradoxně vaši cestu k zajímavé práci, současně to pro vás nejspíš byl otřesný zážitek. Jak jste ten okamžik prožíval vy osobně? Byl to jeden z mnoha podobných na cestě do Evropy? Anebo naopak vyčníval?

Pro mě ta událost má kladnou a zápornou stránku. Záporná spočívá v tom, že se to velmi nepříjemně dotklo mého syna Zajda, který byl v hrozném šoku. Tři dny po nehodě byl nemocný. V Rakousku jsme pak museli opakovaně navštívit lékaře. To pro mě byla velká rána.

Kladná stránka celé věci je v tom, že snad mohla podnítit Evropskou unii k nějakým opatřením, která by pomohla běžencům při jejich pouti přes evropské země. Nejde mi tedy ani tak o případ mě jako jednotlivce, ale o příběh celé masy uprchlíků a jejich utrpení.

Už když jsme byli v Turecku, říkal jsem si, že musíme něco dělat, aby lidé nepropadali letargii. Tak jsme se dali dohromady s pár hráči, utvořili malý tým a začali trénovat. Pak jsme ale viděli, že v Turecku žádnou budoucnost nemáme. Takže jsme si řekli, že bychom se společně pokusili dostat do Evropy a zkusili v tom nějak pokračovat.

Bohužel, jenom části z nás se podařilo do Evropy dostat. Zůstávám ale se všemi ve spojení a doufám, že se jim bude dařit dobře.

Petra László médiím před pár dny řekla, že vás bude chtít žalovat. Jak se na to díváte?

Tu zprávu jsem zaregistroval na sociálních sítích a opravdu moc nevím, o co jí jde. Ona mě napadla, kopla mě. Nevím tedy, co si od toho slibuje. Sám jsem se rozhodl, že ji žalovat nebudu, protože vím, že má děti. Takže by mi to přišlo nevhodné.

Vím, že kvůli tomu incidentu přišla o práci. Asi se chce bránit a něco z té situace vytěžit. Pokud se mě rozhodne žalovat, samozřejmě prohraje. Jaký to má tedy smysl?

↗

Zažil jste během útěku ze Sýrie něco horšího než incident s ní?

Ne, nic horšího se nám nestalo. I když celkově máme z Maďarska tři velmi špatné zkušenosti. Kromě incidentu s kameramankou Petrou László to byl okamžik, kdy nás autobusem dovezli na místo, které vypadalo opravdu jako vězení: stan a okolo ostnaté dráty. A třetí špatná zkušenost přišla, když nás odvezli na jakousi policejní stanici a tam nám dali na vybranou, buďto poskytnout otisky prstů, anebo jít za mříže. Co jsme si měli vybrat? Bylo to opravdu nepříjemné…

V rámci pomlouvačné kampaně vůči vám, kterou jsme vyvraceli i v našich novinách, se objevila informace, že jste spolupracoval s teroristickou organizací an-Nusrá a že jste se rovněž podílel na rozpoutání nepokojů v roce 2004 na stadionu v Kamišli při zápase mezi kluby Al Fatuwa a Al Džihád. Ptali se vás na to i ve Španělsku? Jak jste reagoval?

Opět jde o problém politizace a zneužití sportu k politickým tahanicím. Mezi oběma uvedenými týmy nepanuje žádná rivalita, naopak dokonce udržují přátelské vztahy. Velice dobře se znám s trenérem týmu Al Džihád, můžu vám na něj klidně dát kontakt. Potvrdil by vám, že nikdo z obou klubů neměl s oněmi nepokoji nic do činění.

Šlo spíš o potyčku mezi policií a kurdskými aktivisty, o zneužití utkání k politickým zájmům. Syrský režim to pak naopak dokázal zneužít k tomu, aby očernil mě… Ve Španělsku se mě na to přímo neptali, ale zajímalo to novináře švédských a francouzských novin.

Pokud jde o tu část s an-Nusrá, tak vás musím malinko opravit. Původní informace, která se proti mně objevila, zněla: Trenér Islámského státu jde do Španělska. To mě opravdu rozesmálo. O týden později ale Asadovi lidé psali, že patřím k Frontě an-Nusrá, což je trochu problém, protože tyto dvě skupiny spolu vedou válku. A osobně samozřejmě jsem proti oběma, protože zabíjejí syrské lidi.

Vím, že se tu ty zprávy objevily, ale doufám, že jim Evropané nevěří. Je to propaganda.

Trenéři fotbalu vyznávají buďto taktiku „dostat co nejméně gólů“, nebo „vstřelit jich víc než soupeř. Jaký trenér jste vy?

Rád bych řekl, že patřím k třetímu typu, kterých chce dostat co nejméně gólů a současně jich do nejvíce dát. Když už bych si ale měl vybrat, tak patřím k vyznavačům názoru, že nejlepší obrana je samozřejmě útok. Kdo se snaží útočit, přirozeně si drží i dobrou obranu, zatímco kdyby se snažil jen bránit, nedá góly.

Stýská se vám po Sýrii? Chtěl byste se vrátit?

Strašně. Opravdu strašně moc. Rád bych ale ještě něco dodal. Přál bych si, aby svět pomohl Syřanům čelit hroznému utrpení, které prožívají. Když takto hovořím s novináři a před kamerami, nejde mi o mou slávu, ale snažím se připoutat pozornost k osudu své země. Prosím o soucit se Sýrií a o pomoc.

JAKUB PATOČKA, ZUZANA VLASATÁ

Galerie (8)