Po Martinu Markovi, Ivance Maripose Čonkové, Vítu Rakušanovi, dobrovolnících pomáhajících uprchlíkům na pražském hlavním nádraží, Petru Pithartovi, Lucii Myslíkové, Petru Fischerovi a Petru Doubravském, vyhlašujeme v devátém vydání přehlídky Deníku Referendum osobností roku pro rok 2020 profesora Marka Petřivalského. Jako každý rok se v redakčním výběru odráží náš pohled na svět: do přehlídky zařazujeme osobnosti, které se podle nás v uplynulém roce nejvíce podílely na tom, aby české země byly co nejpříznivějším místem k životu.

Ale jaký to byl rok, že? Po třech desetiletích plouživého vývoje světa i českých zemí, který měl sice své peripetie, ale v zásadě směřoval lineárně od desíti k pěti, najednou propukla akutní celosvětová krize, která ač je primárně zdravotní povahy, obnáší potenciál proměnit svět od základu. První poučení z loňského roku: veškeré dlouhodobé prognózy mají daleko větší smysl jako výpověď o době, v níž vznikají, než jako nástroj k poznání budoucnosti.

Má-li současná krize potenciál změnit nakonec prakticky vše, je tomu tak ovšem proto, že stávající uspořádání světa, globalizovaný kapitalismus, samo o sobě už není udržitelné. Příznaky toho se množily dlouhodobě; v zásadě celé směřování světa od konce studené války bylo principiálně chybné: prohlubovaly se sociální rozdíly uvnitř jednotlivých zemí i mezi nimi, navzdory mnoha květnatým řečem dramaticky narůstalo plenění přírody, až na pár vzácných výjimek se prakticky všude snižovala kvalita demokracie, což úzce souvisí se zanedbáváním jejích sociálních a kulturních předpokladů.

České země byly oněch globálních trendů pokřiveným zrcadlem. Odrážely se v něm mnohdy umocněné v karikaturu — stačí se podívat na Pražský hrad a do Strakovy akademie. A v loňském roce zmatené putování české společnosti jednadvacátým stoletím prozatím vyvrcholilo.

Ne vše bylo zlé. Ukázalo se, že naše společnost je pořád schopna vzájemnosti, solidarity, svépomoci a vzepětí, charakteristických pro zakladatelskou ideu Československa. To se projevilo, když se během jara rozmohla vlna šití roušek a všemožného dobrovolnického pomáhání potřebným. Ukázalo se, že tu stále působí dost špičkových talentů, lidí schopných pronikat včas a bystře k podstatě věci, improvizovat, tvořit.

Bohužel nabídka srdcí na dlani zůstala z velké části nevyužita, protože pandemie koronaviru nás zastihla s vůbec nejhorším premiérem v třicetiletých dějinách České republiky a s vládou, která je jako celek patrně ještě horší než kalamitní kabinet Petra Nečase. A tak některé prvky z jara, které mohly být předpokladem zvládnout další vlny pandemie jen s nejnutnějšími ztrátami, zůstaly promarněny.

Od podzimu tu umírají tisíce lidí, kteří při lepší organizační práci vlády mohli žít, kapacity zdravotnictví visí na vlásku, národní hospodářství dostává strašnou ránu, jejíž plný rozměr se vyjeví až během následujících let. Během nich na nás přitom ostatní krize, již dávno zde přítomné, jen odbývané a bagatelizované, udeří se stupňující se silou: zejména krize planetárního ekosystému, krize sociální a krize demokracie.

Příznivá lekce z pandemie tkví ale v tom, že nyní už si najednou umíme představit rázné zásahy do každodenního provozu. A také si všimněme, jak je za pandemie najednou každý socialistou: nikdo nechce organizaci reakcí na epidemie jako celek privatizovat — o tom, že různí příživníci krouží jako vždy kolem, není sporu.

Do našeho výběru se tak jako každý rok samozřejmě promítají události uplynulého roku, ale současně jím prostupuje právě i vědomí mnohem hlubších krizí, do nichž ta akutní epidemická vloni vstoupila, a to až po obecný děs z jarního sucha. Odtud začneme.

6. Jiří Malík

Ač se v našich redakčních výběrech z velké většiny ocitají lidé, s nimiž se osobně v redakci neznáme, anebo přinejmenším ne blízce, v daném případě se jedná o výjimku. S Jiřím Malíkem mne pojí silné přátelství z let, kdy jsme spolu tvořili součást Rady Hnutí Duha v jejím bohatýrském období v 90. letech minulého století. Právě proto jsme si ostatně pohrávali s myšlenkou, že bychom do osobnosti roku zahrnuli namísto něj jelena, který v jižních Čechách odzbrojil myslivce a úspěšně pláchl s jeho puškou v paroží. Jsme si jisti, že Jiří Malík by byl všemi deseti pro, už proto, abychom tu mohli citovat roztomilé naříkání nimrodů z mysliveckých fór.

Ne všichni by pro to ale měli takové pochopení jako Jirka — a tak je tu namísto jelena on. Když jsme se poznali, přijal prostřední jméno „Ozon“ a v podstatě vlastnoručně a střelhbitě zařídil konec používání freonů v České republice.

Je to živel. Jestliže si nyní vzal za svůj cíl obnovit schopnost české krajiny zadržovat vodu, tkví v tom pro nás všechny veliká naděje. Jiří Malík je člověk, který nerozumí slovům „nelze“, „nemožné“, „nerealizovatelné“. Jeho cílevědomost by se mohla vystavovat v Kuksu.

V loňském roce na sebe upozornil zejména odborníky oceňovaným „modelem Zdoňov“, který je pilotním příkladem toho, jak lze v krajině zadržovat vodu bez megalomanské výstavby, způsobem, který prospívá i celou řadou dalších vedlejších účinků. Na projekt Živá krajina se mu podařilo získat nadační a státní podporu, takže jeho organizace dnes má sedmdesát lokálních koordinátorů, které školí v tom, jak obnovovat zaniklé mokřady a tůně a zakládat nové.

Hydrobiolog Jindřich Duras k jeho projektu v článku Model Zdoňov — projekt malý rozsahem a velký významem napsal: „Jiří Malík po podrobném prostudování místních poměrů buduje mokřady, tůně, malé rybníky, likviduje systematické drenáže, dělí pozemky a revitalizuje vodní toky. Jedině tak mají opatření smysl. Jiří je vizionář, který kromě mluvení dělá praktické kroky a sbírá zkušenosti. Vizionáři ukazují cestu. Skeptikům tím jde Jirka logicky na nervy. Ale má i příjemně mnoho následovníků, kterým dává smysl se do obnovy naší krajiny aktivně zapojit.“

Ke komplexnosti vnímání ekologických zpětných vazeb a souvislostí patří i to, že Jiří Malík je jedním z nejrezolutnějších obhájců návratu vlků do české přírody. Srozumitelně vysvětluje jejich nezastupitelnou roli v obnově přirozené druhové skladby a s ní spjaté síly a odolnosti českých lesů.

V článku Proč vlci útočí na ovce? Důvod je prostý napsal: „Je neuvěřitelné, jak stálým křikem o škodách a masáží lží a fám několik jedinců z Broumovska naprosto okrajový problém nafoukne zejména kvůli neobjektivním médiím (Seznam Zprávy například) do kauzy národních rozměrů jen proto, že si chovatelé nejsou ochotni chránit dostatečně — a někteří dodnes dokonce vůbec — svá stáda. A je neuvěřitelné, že myslivost, která za to všechno nedodržením svého vlastního zákona de facto může (včetně návrhu prohlášení vlka za přemnoženou divokou zvěř), prakticky žádné kritice nepodléhá! Že by to bylo tím, že myslivecká lobby je prorostlá všude, včetně obou komor sněmovny a částečně ovládá i Ministerstvo zemědělství?“

Jeho popularizační práce zahrnovala i několik rozhovorů — mezi nimi dva vyloženě výtečné: s Pavlou Palaščákovou pro E15 (většina bohužel za paywallem) a s Tomášem Brolíkem pro Respekt. V něm se objevuje tahle půvabná pasáž: „‚Vyškolíme šedesát lidí. Každý z nich může vyškolit šedesát lidí. Když každý z těchhle lidí udělá svůj Model Zdoňov, republika je pokrytá. Velmi jednoduché,‘ shrnuje v nadsázce Malík.“ Omyl. Kolega Brolík prostě nepochopil, že Jiří Malík slovo „nadsázka“ vůbec nezná. Je prostě odhodlaný to uskutečnit a chce-li mu stát v cestě nějaká realita, tím hůře pro ni.

Jeho víra, že svět lze změnit odhodlanou organizační prací zdola, je nakažlivá. Jeho radikalismus pověstný. Je to člověk z generace aktivistů, kteří vzali vážně příslib revoluce roku 1989, jíž se ve svém prostředí aktivně účastnil. Věří, že jsme díky ní svobodní a rozhodl se svou svobodu využít pro nápravu vztahu společnosti k přírodě.

Nikdy přitom nepodlehl šalbě řečí o dosahování kompromisů takzvaným rozumným vyjednáváním. Chce změnit svět a chce ho změnit rychle. Ví, že postupující rozvrat klimatu nám už žádný čas nedává. Podobně jako jiní veteráni Jaromír Bláha, Miroslav Patrik či Jan Piňos se i Malík se svým přístupem k aktivismu ocitl vinou nešťastného vývoje české společnosti i zdejšího ekologického hnutí na určitou dobu na okraji, ale vytrval.

Skutečnost mu dala za pravdu a přišla mu vstříc. Nastupující nejmladší generace aktivistů v něm tak má vzácného souputníka a on v ní stvrzení smyslu vlastní smělé cesty. Je to vzor.

5. Petra Pecková

Pandemie nepandemie, stále platí, že v demokracii lze měnit poměry jen volbami, občanským aktivismem anebo — v mezních případech — revolucí. Ač mezi uvedenými metodami mohou panovat různé preference, volby zůstávají zásadním prostředkem k nápravě poměrů. Loňské, souběžně konané senátní a krajské volby, lze vystavovat jako příklad, že tomu tak je. Výsledky obou přinesly reálnou naději na konec Babišovy éry.

Ve velké většině krajů skončilo ANO v opozici a spoluprací s ním zdiskreditované levicové strany se mnohde do zastupitelstev vůbec nedostaly. Zosobněním příznivých změn v krajích se stala Petra Pecková, novinářka a starostka obce Mnichovice — nová hejtmanka nejlidnatějšího kraje v českých zemích: Středočeského.

Je už sedmou postavou v čele kraje, ale teprve první, která se funkce ujímala s obecně příznivými očekáváními. O tom, jak těžce byl její kraj v minulosti zkoušen, výmluvně vypovídá fakt, že Petr Bendl je jeho až třetím nejhorším hejtmanem.

Hejtmanka Petra Pecková, kandidující za politické hnutí STAN, by jistě souhlasila s tím, že podstatná část jejího úspěchu padá na účet předsedy jejího hnutí — a naší osobnosti roku 2014 — Víta Rakušana, který tu vedl úspěšnou kandidátku před čtyřmi lety a který do vysoké politiky vstoupil jako fenomenálně úspěšný starosta Kolína.

Základ jejich společného úspěchu je prostý: vyzařuje z nich, že v politice nejsou kvůli osobnímu prospěchu, ale ve veřejném zájmu. Je to přístup, který může narážet na limity v momentě zásadnějších koncepčních rozhodnutí, vyžadujících hlubší ukotvení v ideologii, ale v danou chvíli je osvěžující jako voda v oáze po dlouhé strastiplné pouti pouští prospěchářské politiky, ať už v jejím starším vydání podle šablon ODS či ČSSD anebo v její ještě obludnější nové podobě Babišova politického podniku.

Mnohým z nás nyní stačí, když se politik chová civilně, slušně, lidsky. To Petra Pecková za čtvrt roku od voleb naplňuje ze všech nových postav v hejtmanských rolích zřejmě nejpřesvědčivěji. Je ale mnohem víc než „slušná“.

Začalo to tím, že dva dny po volbách v reakci na obscénní rozhovor Miloše Zemana v MF Dnes oznámila, že ho bude propříště ignorovat. V rozhovoru se Světlanou Witowskou v ČT pak svůj postoj obhájila jednoduše: „Pokud ve svých vyjádřeních ponižuje některé profese, pokud není morální oporou v těžké době, mám na svůj názor právo.“

Její další účinkování v nové roli lze dobře ilustrovat novinovými titulky:

• Kraj se zbaví mocného úředníka, jehož zakázky prověřuje policie
• Jermanová se nakonec nebude ucházet o post šéfky kontrolního výboru. Odradila ji kritika koalice
• Platy u Jermanové zveřejněny. Ale záhada trvá: kdo bral 192 000 měsíčně?
• Inspirace od nové hejtmanky pro celý kraj: zelené střechy budov
• Budoucí hejtmanka Pecková: Jermanová byla symbolem, lidí se dotkly její manýry papalášství. Chceme to změnit
• Brát dva plné platy? Ani nápad, říká nová hejtmanka Pecková
• Vedení kraje se omluvilo záchranářce Brožové
• Koupi nového vozu jsem hned škrtla, podezřelé odměny i zakázky vyřeším, říká hejtmanka Pecková
• Na středočeském hejtmanství padly bariéry. Radní odmontovali turnikety
• Středočeští radní odvolali ředitele silničářů Dvořáka
• Středočeský kraj požádal o výjimku z povinnosti uzavřít muzea

Dala příležitost k ztrapnění Babišovy MF Dnes, kterou skvěle zachytil lokální tisk: „Řeč je o mediální manipulaci tisku Andreje Babiše z předávání moci nad Středočeským krajem, která měla zakrýt, doufejme poslední společenský přešlap Jaroslavy Pokorné Jermanové. ‚Nová hejtmanka Středočeského kraje Petra Pecková přebírá funkci a kytici od své předchůdkyně Jaroslavy Pokorné Jermanové,‘ uvádí se u fotografie MAFRY spadající do holdingu AGROFERT premiéra Andreje Babiše. Na fotografii ale ve skutečnosti předává kytici Petra Pecková Jaroslavě Jermanové.“ Pure class.

Ovšem definitivně své místo v přehlídce osobností roku 2020 Petra Pecková zpečetila okouzlujícím dopisem třineckému školákovi prvního stupně, který si na úřad napsal o informace o kraji. „Každý den chodím do práce na Krajský úřad Středočeského kraje, který sídlí v Praze — hned u řeky Vltavy, na kterou dokonce vidím ze své kanceláře. Kdybyste se někdy do Prahy chystali, ozvěte se dopředu a přijďte se na nás podívat. Rádi tě tu uvidíme!“ Politik či politička, která se chová jako milý člověk? Je to tak oblažující. A už jsme na to skoro zapomněli.

4. Václav Láska

Bude-li se vzpomínat na senátní volby 2020, jako první a nejvýraznější osobnost s nimi spojená bude zmiňována Adéla Šípová, pirátská raketa, která zbavila mandátu Jiřího Dienstbiera a v druhém kole smetla jako drobky ze stolu temnou legendu ODS Petra Bendla. Její úspěch je fascinující a skýtá bohatý studijní materiál k tomu, jak vést kampaně.

Leč vyhrát volby je jen jedna z politických disciplín, o dost obtížnější je vyhrát volby podruhé: to zpravidla nejde bez skvělého výkonu; ač na Pražském hradě právě trůní nejchmurnější ze všech výjimek stvrzujících dané pravidlo. A právě kvůli letošním výkonům i způsobu obhajoby jsme do letošní přehlídky vybrali zakladatele české pobočky Transparency International a hnutí Senátor 21 Václava Lásku.

Obhajobu měl velmi obtížnou a neplatil při ní za favorita. Jeho soupeři byli ředitel motolské nemocnice a bývalý ministr zdravotnictví Miloslav Ludvík a zejména ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský, kandidující s podporou ODS, TOP 09 a STAN. Před volbami Deník psal: „Favorité voleb v metropoli? Hlavně matadoři jako Němcová a Žantovský.“ To se potvrdilo, když Michael Žantovský v prvním kole senátních voleb dostal vůbec nejvíc hlasů ze všech kandidátů ve všech sedmadvaceti obvodech.

Václav Láska ale nezaostal o moc a mezi prvním a druhým kolem výsledek otočil. Společenská nálada v Praze mu přitom nijak zvlášť nepřála, jak výmluvně ilustruje výsledek jiného střetu kandidátů s podobnou politickou podporou: Miroslavy Němcové a Václava Hampla. Vítr v zádech měl rozhodně Michael Žantovský. Ale Láska je bojovník.

Kromě toho ho nepochybně v Senátu zachránilo to, že se mohl opřít o svou práci, kterou se před voliči vykázal. Svou roli hraje i jeho barvitá biografie, ale zejména soustavná nakažlivá aktivita.

Václav Láska vloni mimo jiné:

• Vystoupil proti advokátní komoře za její komiks, který „dělá z dětských dlužníků lotry“.
• V debatě o budoucím ombudsmanovi ostře vystoupil proti nominaci Stanislava Křečka, o němž prohlásil, že se „vyjadřuje jako puberťák“.
• Odsoudil Jana Hamáčka za jeho panáčkování před Číňany na počátku koronakrize: „Ano, jste blb,“ napsal mu, nezdvořile, ale trefně.
• Angažoval se na správné straně hned v několika zelených kauzách: proti plošnému trávení hrabošů, proti rozšiřování pražského letiště, pro zpřísnění postihů za týrání zvířat.
• Sepsal Návod proti telefonickým šmejdům, jehož podstatu stojí za to ocitovat v úplnosti:

„Návod na telefonické šmejdy je dnes už tedy zřejmý. Pokud po vás chce šmejd zaplatit neexistující pohledávku (vyhrožuje, vydírá, ale soudit se nechce), požádejte advokáta, ať mu napíše několik dopisů, aby obtěžování zanechal. A pak po šmejdovi žádejte, aby vám zaplatil náklady na advokáta podle advokátního tarifu.

Když tento návod vejde v povědomí široké veřejnosti, bude stačit k zastavení šmejda třeba jen taková výzva. V opačném případě podejte žalobu. V jejím rámci musí soud vyřešit otázku, zda vymáhaná pohledávka existuje a je po právu. Pokud ne, pak nastoupí soudem judikované právo. Tedy ten, kdo se za pomoci právníka brání vymáhání neexistující pohledávky, má nárok na to, aby mu náklady na advokáta údajný věřitel zaplatil. Vy budete mít v ruce rozsudek, že nic nedlužíte, a naopak šmejd dluží vám. A máte klid.“

• Dostal se do Lamperova Minulého týdne s následující epizodou: „Lidi, buďte trochu soudní, vzkazy, že mi rozbijete hubu, až mě potkáte, akceptuji, nicméně požadavek, abych za vámi přijel do Znojma, abyste mi mohli rozbít hubu, mi přijde už přes čáru — tak snad si uděláte čas a do tý jízdenky investujete, ne? odpověděl senátor Václav Láska na twitterovou výzvu ‚Ty zku*venej debile, přijeť prosím do Znojma, velice rád bych tě nakopal do rypáku‘, s jejíž pomocí chtěl znojemský občan Petr Danko dát jasně na srozuměnou, že nesouhlasí s Láskovým pokusem zažalovat prezidenta Miloše Zemana za setrvalé porušování ústavy a popohnat ho před Ústavní soud.“
• Angažoval se ve schválení zákona zaručujícího, že alimenty namísto neplatičů bude vyplácet stát.
• Pere se za práva oznamovatelů-whistleblowerů.
• Provozoval v rámci své advokátní kanceláře bezplatnou právní poradnu.

Co ale zřejmě nakonec rozhodlo: Láska systematicky bojuje s developery, zatímco Michaelu Žantovskému přispěli na kampaň. Tématu se ostatně týká i úplně nejčerstvější post na Láskově webu.

Podobně jako Petra Pecková i Václav Láska své místo v osobnosti roku stvrdil konkrétním textem. A to suverénním způsobem, jakým na svém facebooku vysvlékl do naha pozérství Petra Kellnera a jeho „Prchala“ Vladimíra Mlynáře, když jejich selfie v rouškách okomentoval v textu, kterého byla škoda pro útroby facebooku a který se zachoval díky Britským listům.

„Možná mají někteří v plánu využít současné krize, aby si vylepšili své image u veřejnosti. Ale některým by se to opravdu povést nemělo. Je hezké, že nejvyšší boss a nejbohatší Čech Petr Kellner nosí roušku jako každý ‚normální‘ člověk. Jak nám hezky pan Mlynář podává,“ nadechl se k velké jízdě, která končí slovy: „Pro dvoudenní zpoždění se splátkou tisíc korun u půjčených desíti tisíců korun, jste najednou dlužili čtvrt milionu. Rozpadla se vám rodina, někdo skončil jako bezdomovec a jiný si sáhnul na život. Tohle byl byznys Petra Kellnera a jeho HomeCreditu. Nikoli vydělávat na tom, že půjčujete lidem. Ale vydělávat na tom, že podvody a zneužíváním práva ničíte lidi a celé rodiny.“

3. Nora Fridrichová

Koho vybrat z osobností, které se staly symbolem nezištné pomoci a spontánní vzájemnosti v čase epidemie? Kdyby si nepřála zůstat v anonymitě, musela by na tomto místě v naší přehlídce stát vietnamská dáma, která rozjela jarní vlnu šití roušek.

Nora Fridrichová ale není žádná náhradnice, byla by tu tak jako tak. Její akce na pomoc rodinám samoživitelek a samoživitelů je impozantní. A pak je jednou z postav zosobňujících nesamozřejmou kvalitu České televize, která čelí stupňujícím se tlakům.

Nora Fridrichová je především novinářka a zřejmě tak by chtěla být posuzována především. Přehled ročního portfolia pořadu 168 hodin je v českých poměrech docela impozantní. Dostává se v něm občas prostoru skvělým, nesamozřejmým věcem — jako třeba reportáži o tádžické uprchlici, jejíž dokument byl nominován na Oscara. Nebo reportáži o pardubickém panu Nguyenovi, jehož prostředním jménem by mohlo být „Charita“. Či reportáži z uprchlického tábora Moria na Lesbu. Anebo opakovaně imponujícím příkladům romské emancipace a svépomoci.

Nora Fridrichová ale vyniká i tím, že se snaží své privilegované postavení obecně známé celebrity využívat ku pomoci lidem, kterým se z různých důvodů nevede dobře. Je to i aktivistka. Pořádá sbírky pro rodiny samoživitelů a samoživitelek, lidí, kterým vloni pomohla, ať už „strategickým nákupem“ nebo zprostředkováním daru notebooku pro distanční výuku, jsou tisíce.

Server Hate Free Culture o ní pod titulkem Moderátorka Fridrichová strhla lavinu pomoci samoživitelkám. Češi pro ně pořizují stovky nákupů potravin napsal: „Po narůstajícím zájmu veřejnosti se spojila s dobročinnou crowdfundingovou platformou Znesnáze 21, kde založila pro tyto účely veřejnou sbírku. Během pouhých čtyřiadvaceti hodin se v ní sešlo půl milionu korun a částka dál narůstá. Výběr žen, kterým podpora putuje, pak probíhá skrz facebookovou skupinu Klub svobodných matek, kde od počátku novinářka zveřejňuje výzvy, do nichž se mohou jednotlivé samoživitelky přihlásit. ‚Funguje to i tak, že se navzájem ty ženy navrhují, protože se znají a vědí, která tu pomoc potřebuje úplně nejvíc,‘ vysvětluje.“

V anketě časopisu Moje psychologie nad otázkou, zda patří fotografie dětí na sociální sítě, odpověděla mimo jiné: „Jsme tablet free domácnost a jen tak to měnit nebudeme. Mé děti rozhodně nejsou součástí mého mediálního obrazu — s jedinou výjimkou. Dcery zapojuji do svých dobročinných kampaní. Na pár vteřin se se mnou objevily ve videu na podporu matek samoživitelek, které jsem iniciovala loni v létě. Účastnily se i adventní charitativní knižní burzy na podporu dětí z neúplných rodin. Vždy jim vysvětluji, co a proč děláme, a vyprávím jim příběhy lidí, kterým tím pomůžeme. Chci, aby z nich vyrostly vnímavé a solidární ženy a beru to tak, že jim tato dětská angažmá můžou pomoct zformovat svou roli ve světě, do kterého se narodily.“

Vůbec se nebojí Babiše. Zesměšnila — a protože se o tom diskutovalo, poznamenejme, že zcela v souladu s novinářskou etikou, protože mic is always hot —, Janu Maláčovou. A na adresu Jana Hamáčka v závěru jedné reportáže řekla: „No, hurá. To tu dlouho nebylo. Tak ještě Chemtrails a Soros a jsme zase zpátky doma. Tak dobrou noc.“

Je jedním z hlavních terčů útoků na Českou televizi. Jak je patrně pozornějším čtenářům zřejmé, součástí mini-portrétu osobnosti zařazené do našeho seznamu je analýza jejího mediálního obrazu v uplynulém roce. Co jsme našli u Nory Fridrichové, je fascinující.

Nemyslíme, že kdokoli jiný z novinářů či novinářek je ve veřejném prostoru častován takovým množstvím zcela nezasloužené nenávisti jako Nora Fridrichová. Cokoli řekne či udělá, dává program zoufalcům v Parlamentních listech i na dalších podobně profilovaných webech, kteří ji okamžitě hnětou svými nečistými tlapami.

Přitom — a to stojí za pozornost — její práce by měla vzbuzovat soustavnou kritickou pozornost, kdyby společnost fungovala, jak má, progresivních i liberálních médií. Ale průběžná „hodnocení“ — lze-li to tak nazvat — její práce vycházejí dnes jen na dezinformační scéně.

Kdyby na věc přišlo, i my bychom měli na její práci co kritizovat. V některých ohledech trpí „pražskou“ perspektivou, reprodukuje některé předsudky, které se tu uhnízdily po roce 1989 prakticky všeobecně, často zjednodušuje víc, než by asi musela: o odsunu Němců, o minulém režimu. Ale současně: je principiálně poctivá, statečná a snaží se hájit veřejný zájem, jak mu rozumí, a dělá to, jak nejlépe umí.

V jednom z rozhovorů na otázku „Mají se koncesionáři České televize bát i o její svobodu?“ odpověděla: „Ano, protože svoboda slova není samozřejmá a je nutné o ni pečovat, můžeme ji rychle ztratit. Věci kolem České televize naznačují, že k posunu může dojít velmi rychle. Stačí odvolání jednoho ředitele a pak je to velmi jednoduché. Jde i ředitel zpravodajství, ještě někdo a je vymalováno. Je to de facto otázka výměny několika pár lidí. Nijak se toho ale nebojím. Je to jakási moje úmluva s televizí. Když bude něco nestandardní, musím jít, je to moje povinnost. Beru to jako součást své práce, že můžu skončit zítra, a jsem na to připravena.“

2. Zuzana Klusová

Loňský rok byl rokem Pirátů — a mezi jejich politiky bylo vskutku těžko vybrat jednoho, který ze všech nejvíce vynikl. Adéla Šípová by byla samozřejmou volbou. Co v senátních volbách předvedla, bylo ohromující, a v mnoha jiných letech by to postačovalo na titul naší osobnosti roku. Loňský rok byl ale mimořádný.

A tak mezi pirátskými politiky a političkami vybíráme tentokrát jiné jméno: ženu, která mezi politickými osobnostmi v naší zemi udělala patrně nejvíc pro to, aby nás epidemie nepostihla s takovou silou, jak se to nakonec stalo.

Zuzana Klusová, karvinská opoziční zastupitelka, je dokonalým spojením občanské aktivistky a političky čili kombinací, která je tu stejně tak vzácná jako potřebná. Její občanské sdružení S.O.S. Karviná bojovalo za jedno z nejzapomenutějších měst v České republice už před epidemií. V únoru o jejích aktivitách referoval Blesk pod titulkem Obyvatelé Darkova jsou zděšení: OKD chce dál těžit uhlí, ale jim praskají domy.

Její hvězdné chvíle ale přišly poté, co se epidemie covidu-19 začala šířit českými zeměmi a jedním z ohnisek nákazy se staly provozy OKD. Už v březnu velmi rozumně požadovala přerušení těžby. Vláda ji neposlechla a další kapitoly příběhu prožíváme doposud.

V květnu, když už se nákaza na dole Darkov šířila nekontrolovaně, napsala v textu v DR: „Stovky lidí spolu ve sprchách, šatnách, jídelně, namačkaných v kleci při cestě do dolu. Respirátor vadí i při chůzi, natož při těžké práci v horku a prachu, a to pomíjím společné pauzy na cigárko. V jednom se horníci shodují: na šachtě ani při nejlepší vůli zabránit šíření koronaviru nelze.“

V otevřeném dopise vládě v květnu jasnozřivě psala: „Situace na polské straně nám ukazuje, jak se nákaza může dále vyvíjet a že zde za pár dní či týdnů můžeme mít tisíce nakažených občanů. Vzhledem k tomu, že již neplatí nouzový stav a od 25. května přichází další vlna rozvolňování opatření, domníváme se, že Karvinsko je ve vážném ohrožení. Právě pro náš region by přitom masivní rozšíření nemoci covid-19 a případná izolace některých lokalit pravděpodobně měly fatální následky. V našem regionu je vyšší procento rizikových skupin (stárnoucí populace trpící plicními chorobami, onkologičtí pacienti apod.) a z pohledu ekonomiky jsme na tom takřka nejhůře v České repubilice.“

A v červnu, kdy se vládě zdálo, že krize skončila, napsala: „Celá situace je absurdní a už se v ní skoro nikdo nevyzná. Tak trochu to vypadá, že je jednou koronavirus nebezpečný více a jindy méně, podle toho, jak se to zrovna hodí. Považuji vývoj v posledních týdnech na Karvinsku a Těšínsku za důkaz toho, že vláda selhává, rozvolňování je chaotické, opatření nejasně zdůvodněná a lidé ztrácejí důvěru v to, že tam nahoře někdo skutečně ví, co dělá.“

V červenci si ji vzal do svých nevymáchaných úst Andrej Babiš: „Kde byla opozice, když tu byla první vlna? Byla zalezlá! Akorát něco vykládali o rouškách… V Moravskoslezském kraji je ještě jedna pirátka. Ta si to vzala jako kampaň do krajských voleb a vykládá nesmysly.“

A pak přišel srpen. Zuzana Klusová poskytla skvělý rozhovor Zuzaně Vlasaté, který obsahuje i následující skvostnou odpověď na otázku „Myslíte, že se vám podařilo získat si svým přístupem k dění v Karviné i horníky?“:

„Doufám, že ano. Bylo to ale těžké. Myslím, že mám mezi nimi i kamarády, ale s mým vstupem k Pirátům to trochu ochladlo. Příčinu vidím v tématu migrantů. S těmi jsme sice v Karviné nikdy neměli problém, ale bohužel se z toho stalo zásadní celospolečenské téma.

Jinak jsou ale horníci sice svérázní chlapi, ale z mé zkušenosti především milí a galantní, což tedy nemůžu říct o své zkušenosti s politiky. Ti se ke mně chovají často hrozně.

Mnozí horníci taky mají zajímavé koníčky. Jeden má doma japonskou zahradu, jiný hledá v dolech fosilie, chtěl dokonce udělat kroužek pro děti a výstavu. V Praze jsem potkala nedávno jednoho havíře a zjistila jsem, že hraje jako komparz v různých seriálech.

Oni rozhodně nemají jako koníček pouze pivo. Nejsou to nevzdělaní chudáci. Proto cílem transformace musí být to, že těm lidem nabídneme novou práci za stejnou odměnu. Horníci mají v Karviné nadstandardní příjmy, jsou to zruční chlapi. Nemůžeme čekat, že půjdou za poloviční mzdu do montovny.“

O transformaci regionu, která je pro ni základním politickým tématem, napsala svůj zatím poslední text pro DR: „Karvinsko čeká léčba šokem: OKD skončí už za rok. Proč to nikdo nepřizná?“ Ve volbách dovedla pirátskou kanididátku v Severomoravském kraji k zisku 11,86 % hlasů. V krajském zastupitelstvu, jak si už před volbami vytkla za cíl, nyní vede nejsilnější opoziční sílu.

Pokud vývoj půjde k dobrému, dříve či později se stane hejtmankou a povede spravedlivou transformaci uhelných oblastí svého kraje. Je pracovitá a odvážná — ví, že korporace jako OKD jsou pro politiky principálním protivníkem a chová se podle toho. 21. srpna na twitteru napsala: „OKD zveřejnilo výroční zprávu za ztrátový rok 2019. Průměrná měsíční mzda manažerů vychází na 485 tisíc měsíčně. Mzdy 11 manažerů činí celkem 64 milionů.“

1. Marek Petřivalský

Osobností roku 2020 je pro nás profesor Marek Petřivalský. Covid necovid, českou společnost v druhé půli roku uhranula jedna z největších ekologických katastrof v živé paměti: otrava řeky Bečvy, v níž uhynulo několik desítek tisíc ryb. Nemá smysl obcházet, že ač se naše noviny věnovaly i tématu koronakrize způsobem, za nějž se nemáme snad jako jedno z mála českých médií proč hanbit, právě téma otrávené Bečvy nám vloni dalo nejvýraznější profil.

Dobrodružství celého příběhu teprve zpracujeme, ale jedno můžeme prozradit už dnes. S největší pravděpodobností bychom nikdy v našich malých novinách nevyčlenili potřebné kapacity, díky nimž vznikly reportáže jednak vyvracející báchorky o tzv. rožnovském kanálu a jednak odhalující havárii v Babišově podniku, nebýt průlomových textů — tehdy ještě docenta, dnes již profesora — Marka Petřivalského, které zásadně prohloubily naše pochybnosti o oficiálním výkladu události.

Svou nezastupitelnou úlohu sehráli rybáři, mezi nimi zejména skvostný samorost z Choryně Lukáš Gerla. Mnohé by nevyšlo najevo nebýt odvážných bývalých i současných pracovníků Dehtových závodů čili Dezy, ale tím, kdo celý děj uvedl do chodu byl právě Marek Petřivalský. Poté, co jsme si přečetli jeho analýzy obnažující velké trhliny ve výkladu České inspekce životního prostředí, ministerstva a dalších institucí, rozhodli jsme se přijmout nabídku nechat si ukázat, proč je story s rožnovským kanálem nesmyslná. Bez Marka Petřivalského bychom k tématu nic podstatného nevydali.

O Marku Petřivalském se jinak vloni moc nepsalo, mimo kontext případu Bečva se objevuje v jediném textu — k tomu zanedlouho. Jeho role je tu však zcela unikátní. Obecně se mezi českými experty po roce 1989 začalo vcelku rychle pěstovat neonormalizační krédo — „nedělat si problémy“. Má to svou racionalitu. Víme, že mezi autory u nás publikovaných textů o Bečvě jsou lidé, kterým již státní instituce daly znát, že svou smělost pocítí.

V živé paměti máme, jak skandálně se na akademické půdě někteří chovají jen proto, aby si zachovali přízeň státní moci. Petřivalský naproti tomu je vzorem prosté občanské slušnosti a odvahy akademika, který své vzdělání bere jako statek, jenž se má využívat ve veřejném zájmu.

To je zásadní vklad, jejž dnes snad ani nelze přecenit. Kolik případů různých hanebností tu nevyšlo na světlo jen kvůli akademikům, kteří raději drželi jazyk za zuby, aby neměli problémy? I Petřivalský, podobně jako jeho generační souputník Jiří Malík, pro sebe a svět, jejž obývá, takto opatruje svobodu, kterou jsme si vydobyli v roce 1989.

V rámci toho se účastní i impozantního zápasu o uchování a prohloubení svobody své univerzity. Ve fascinujícím textu, který popisuje, o co se na jeho akademické půdě vede střet, mimo jiné píše: „Byl jsem označen — před etickou komisí Přírodovědecké fakulty, ale i v celostátních médiích — jedním z dříve nejcitovanějších českých chemiků za udavače. Beru to jako poklonu a přiznání viny současně — kdybych nebyl udavačem a neupozorňoval na věci, které opravdu nastaly, spadl bych do kategorie obyčejných pomlouvačů, které je možno popohánět před etické komise a podávat na ně trestní oznámení.“

Když jsme se setkali, zmínil se s určitým sardonickým pobavením o tom, že se ho občas někdo ptá, zda nemá strach. „Říkám: ‚Proč? Čeho bych se měl bát? Naposledy jsem se bál jako člen stávkového výboru na vysoké škole v roce 1989, když jsme se dověděli, že StB vozí pálit svazky z archivu do lesů u Kanic a jeli jsme jí v tom zabránit. Když jsme těm chlapům s ostře nabitými pistolemi bránili skartovat, tehdy jsem se naposledy bál. Od té doby už ne. Čeho?‘,“ řekl nám.

Nebát se a nekrást. Celý půltucet osobností roku 2020 nám připomíná i to, že kdybychom dnes v českých zemích objevili svůj sto let starý program, byl by to úžasný pokrok.