Po Martinu Markovi, Ivance Maripose Čonkové, Vítu Rakušanovi, dobrovolnících pomáhajících uprchlíkům na pražském hlavním nádraží, Petru Pithartovi, Lucii Myslíkové, Petru Fischerovi a Petru Doubravském, vyhlašujeme v devátém vydání přehlídky Deníku Referendum osobností roku pro rok 2020 profesora Marka Petřivalského. Jako každý rok se v redakčním výběru odráží náš pohled na svět: do přehlídky zařazujeme osobnosti, které se podle nás v uplynulém roce nejvíce podílely na tom, aby české země byly co nejpříznivějším místem k životu.

Ale jaký to byl rok, že? Po třech desetiletích plouživého vývoje světa i českých zemí, který měl sice své peripetie, ale v zásadě směřoval lineárně od desíti k pěti, najednou propukla akutní celosvětová krize, která ač je primárně zdravotní povahy, obnáší potenciál proměnit svět od základu. První poučení z loňského roku: veškeré dlouhodobé prognózy mají daleko větší smysl jako výpověď o době, v níž vznikají, než jako nástroj k poznání budoucnosti.

Má-li současná krize potenciál změnit nakonec prakticky vše, je tomu tak ovšem proto, že stávající uspořádání světa, globalizovaný kapitalismus, samo o sobě už není udržitelné. Příznaky toho se množily dlouhodobě; v zásadě celé směřování světa od konce studené války bylo principiálně chybné: prohlubovaly se sociální rozdíly uvnitř jednotlivých zemí i mezi nimi, navzdory mnoha květnatým řečem dramaticky narůstalo plenění přírody, až na pár vzácných výjimek se prakticky všude snižovala kvalita demokracie, což úzce souvisí se zanedbáváním jejích sociálních a kulturních předpokladů.

České země byly oněch globálních trendů pokřiveným zrcadlem. Odrážely se v něm mnohdy umocněné v karikaturu — stačí se podívat na Pražský hrad a do Strakovy akademie. A v loňském roce zmatené putování české společnosti jednadvacátým stoletím prozatím vyvrcholilo.

Ne vše bylo zlé. Ukázalo se, že naše společnost je pořád schopna vzájemnosti, solidarity, svépomoci a vzepětí, charakteristických pro zakladatelskou ideu Československa. To se projevilo, když se během jara rozmohla vlna šití roušek a všemožného dobrovolnického pomáhání potřebným. Ukázalo se, že tu stále působí dost špičkových talentů, lidí schopných pronikat včas a bystře k podstatě věci, improvizovat, tvořit.

Bohužel nabídka srdcí na dlani zůstala z velké části nevyužita, protože pandemie koronaviru nás zastihla s vůbec nejhorším premiérem v třicetiletých dějinách České republiky a s vládou, která je jako celek patrně ještě horší než kalamitní kabinet Petra Nečase. A tak některé prvky z jara, které mohly být předpokladem zvládnout další vlny pandemie jen s nejnutnějšími ztrátami, zůstaly promarněny.

Od podzimu tu umírají tisíce lidí, kteří při lepší organizační práci vlády mohli žít, kapacity zdravotnictví visí na vlásku, národní hospodářství dostává strašnou ránu, jejíž plný rozměr se vyjeví až během následujících let. Během nich na nás přitom ostatní krize, již dávno zde přítomné, jen odbývané a bagatelizované, udeří se stupňující se silou: zejména krize planetárního ekosystému, krize sociální a krize demokracie.

Příznivá lekce z pandemie tkví ale v tom, že nyní už si najednou umíme představit rázné zásahy do každodenního provozu. A také si všimněme, jak je za pandemie najednou každý socialistou: nikdo nechce organizaci reakcí na epidemie jako celek privatizovat — o tom, že různí příživníci krouží jako vždy kolem, není sporu.

Do našeho výběru se tak jako každý rok samozřejmě promítají události uplynulého roku, ale současně jím prostupuje právě i vědomí mnohem hlubších krizí, do nichž ta akutní epidemická vloni vstoupila, a to až po obecný děs z jarního sucha. Odtud začneme.

6. Jiří Malík

Ač se v našich redakčních výběrech z velké většiny ocitají lidé, s nimiž se osobně v redakci neznáme, anebo přinejmenším ne blízce, v daném případě se jedná o výjimku. S Jiřím Malíkem mne pojí silné přátelství z let, kdy jsme spolu tvořili součást Rady Hnutí Duha v jejím bohatýrském období v 90. letech minulého století. Právě proto jsme si ostatně pohrávali s myšlenkou, že bychom do osobnosti roku zahrnuli namísto něj jelena, který v jižních Čechách odzbrojil myslivce a úspěšně pláchl s jeho puškou v paroží. Jsme si jisti, že Jiří Malík by byl všemi deseti pro, už proto, abychom tu mohli citovat roztomilé naříkání nimrodů z mysliveckých fór.

Ne všichni by pro to ale měli takové pochopení jako Jirka — a tak je tu namísto jelena on. Když jsme se poznali, přijal prostřední jméno „Ozon“ a v podstatě vlastnoručně a střelhbitě zařídil konec používání freonů v České republice.

Je to živel. Jestliže si nyní vzal za svůj cíl obnovit schopnost české krajiny zadržovat vodu, tkví v tom pro nás všechny veliká naděje. Jiří Malík je člověk, který nerozumí slovům „nelze“, „nemožné“, „nerealizovatelné“. Jeho cílevědomost by se mohla vystavovat v Kuksu.

V loňském roce na sebe upozornil zejména odborníky oceňovaným „modelem Zdoňov“, který je pilotním příkladem toho, jak lze v krajině zadržovat vodu bez megalomanské výstavby, způsobem, který prospívá i celou řadou dalších vedlejších účinků. Na projekt Živá krajina se mu podařilo získat nadační a státní podporu, takže jeho organizace dnes má sedmdesát lokálních koordinátorů, které školí v tom, jak obnovovat zaniklé mokřady a tůně a zakládat nové.

Hydrobiolog Jindřich Duras k jeho projektu v článku Model Zdoňov — projekt malý rozsahem a velký významem napsal: „Jiří Malík po podrobném prostudování místních poměrů buduje mokřady, tůně, malé rybníky, likviduje systematické drenáže, dělí pozemky a revitalizuje vodní toky. Jedině tak mají opatření smysl. Jiří je vizionář, který kromě mluvení dělá praktické kroky a sbírá zkušenosti. Vizionáři ukazují cestu. Skeptikům tím jde Jirka logicky na nervy. Ale má i příjemně mnoho následovníků, kterým dává smysl se do obnovy naší krajiny aktivně zapojit.“

Ke komplexnosti vnímání ekologických zpětných vazeb a souvislostí patří i to, že Jiří Malík je jedním z nejrezolutnějších obhájců návratu vlků do české přírody. Srozumitelně vysvětluje jejich nezastupitelnou roli v obnově přirozené druhové skladby a s ní spjaté síly a odolnosti českých lesů.

V článku Proč vlci útočí na ovce? Důvod je prostý napsal: „Je neuvěřitelné, jak stálým křikem o škodách a masáží lží a fám několik jedinců z Broumovska naprosto okrajový problém nafoukne zejména kvůli neobjektivním médiím (Seznam Zprávy například) do kauzy národních rozměrů jen proto, že si chovatelé nejsou ochotni chránit dostatečně — a někteří dodnes dokonce vůbec — svá stáda. A je neuvěřitelné, že myslivost, která za to všechno nedodržením svého vlastního zákona de facto může (včetně návrhu prohlášení vlka za přemnoženou divokou zvěř), prakticky žádné kritice nepodléhá! Že by to bylo tím, že myslivecká lobby je prorostlá všude, včetně obou komor sněmovny a částečně ovládá i Ministerstvo zemědělství?“

Jeho popularizační práce zahrnovala i několik rozhovorů — mezi nimi dva vyloženě výtečné: s Pavlou Palaščákovou pro E15 (většina bohužel za paywallem) a s Tomášem Brolíkem pro Respekt. V něm se objevuje tahle půvabná pasáž: „‚Vyškolíme šedesát lidí. Každý z nich může vyškolit šedesát lidí. Když každý z těchhle lidí udělá svůj Model Zdoňov, republika je pokrytá. Velmi jednoduché,‘ shrnuje v nadsázce Malík.“ Omyl. Kolega Brolík prostě nepochopil, že Jiří Malík slovo „nadsázka“ vůbec nezná. Je prostě odhodlaný to uskutečnit a chce-li mu stát v cestě nějaká realita, tím hůře pro ni.

Jeho víra, že svět lze změnit odhodlanou organizační prací zdola, je nakažlivá. Jeho radikalismus pověstný. Je to člověk z generace aktivistů, kteří vzali vážně příslib revoluce roku 1989, jíž se ve svém prostředí aktivně účastnil. Věří, že jsme díky ní svobodní a rozhodl se svou svobodu využít pro nápravu vztahu společnosti k přírodě.

Nikdy přitom nepodlehl šalbě řečí o dosahování kompromisů takzvaným rozumným vyjednáváním. Chce změnit svět a chce ho změnit rychle. Ví, že postupující rozvrat klimatu nám už žádný čas nedává. Podobně jako jiní veteráni Jaromír Bláha, Miroslav Patrik či Jan Piňos se i Malík se svým přístupem k aktivismu ocitl vinou nešťastného vývoje české společnosti i zdejšího ekologického hnutí na určitou dobu na okraji, ale vytrval.

Skutečnost mu dala za pravdu a přišla mu vstříc. Nastupující nejmladší generace aktivistů v něm tak má vzácného souputníka a on v ní stvrzení smyslu vlastní smělé cesty. Je to vzor.

5. Petra Pecková

Pandemie nepandemie, stále platí, že v demokracii lze měnit poměry jen volbami, občanským aktivismem anebo — v mezních případech — revolucí. Ač mezi uvedenými metodami mohou panovat různé preference, volby zůstávají zásadním prostředkem k nápravě poměrů. Loňské, souběžně konané senátní a krajské volby, lze vystavovat jako příklad, že tomu tak je. Výsledky obou přinesly reálnou naději na konec Babišovy éry.

Ve velké většině krajů skončilo ANO v opozici a spoluprací s ním zdiskreditované levicové strany se mnohde do zastupitelstev vůbec nedostaly. Zosobněním příznivých změn v krajích se stala Petra Pecková, novinářka a starostka obce Mnichovice — nová hejtmanka nejlidnatějšího kraje v českých zemích: Středočeského.

Je už sedmou postavou v čele kraje, ale teprve první, která se funkce ujímala s obecně příznivými očekáváními. O tom, jak těžce byl její kraj v minulosti zkoušen, výmluvně vypovídá fakt, že Petr Bendl je jeho až třetím nejhorším hejtmanem.

Hejtmanka Petra Pecková, kandidující za politické hnutí STAN, by jistě souhlasila s tím, že podstatná část jejího úspěchu padá na účet předsedy jejího hnutí — a naší osobnosti roku 2014 — Víta Rakušana, který tu vedl úspěšnou kandidátku před čtyřmi lety a který do vysoké politiky vstoupil jako fenomenálně úspěšný starosta Kolína.

Základ jejich společného úspěchu je prostý: vyzařuje z nich, že v politice nejsou kvůli osobnímu prospěchu, ale ve veřejném zájmu. Je to přístup, který může narážet na limity v momentě zásadnějších koncepčních rozhodnutí, vyžadujících hlubší ukotvení v ideologii, ale v danou chvíli je osvěžující jako voda v oáze po dlouhé strastiplné pouti pouští prospěchářské politiky, ať už v jejím starším vydání podle šablon ODS či ČSSD anebo v její ještě obludnější nové podobě Babišova politického podniku.

Mnohým z nás nyní stačí, když se politik chová civilně, slušně, lidsky. To Petra Pecková za čtvrt roku od voleb naplňuje ze všech nových postav v hejtmanských rolích zřejmě nejpřesvědčivěji. Je ale mnohem víc než „slušná“.