Vedoucímu katedry environmentálních studií Masarykovy univerzity a našemu bývalému kolegovi Bohuslavu Binkovi Lidové noviny vydaly text o naší knize Žlutý baron. V knize, která se letos stala bestsellerem a zasáhla do předvolebních debat, dokládáme, že skutečným důvodem vstupu Andreje Babiše do politiky není snaha napravovat veřejné poměry, jak vypráví, ale snaha pomáhat vlastnímu podnikání. Podle Binky naše práce není věrohodná.

Svá tvrzení se snaží podpořit třemi „argumenty“. Prý ve své knize nahrazujeme fakta emocemi, prý jsme přespříliš v růžových barvách vylíčili Babišem zlikvidovaného zemědělce Bohumíra Radu, kterého on sám podává jako bezskrupulózního podnikatele bez morální integrity, a konečně prý překrucujeme počty lidí propuštěných ze Státního fondu životního prostředí za Babišova ministra Richarda Brabce. Ani jedna z námitek neobstojí v konfrontaci s realitou.

Nejzávažněji působí výhrady týkající se Bohumíra Rady. Naše kniha nijak neskrývá, že je to složitá postava. Binkovy námitky proti němu ale nejsou v ničem nové. Když jsme popsali nepřátelské převzetí Agra Jevišovice Andrejem Babišem, dostali jsme už před dvěma lety z Agrofertu dopis, v němž se snažili vylíčit Bohumíra Radu podobně jako Binka tak, „aby si od něj ani pes kůrku nevzal“. Vše jsme tehdy prověřili a zjistili jsme, že Agrofert v ničem nemluvil pravdu.

O způsobu Radova podnikání v roce 2008 píše Binka sám — ačkoliv nám to vyčítá — velmi emotivně. Rada nijak nepopírá, že se zápachem jeho bioplynové stanice byly v prvních letech jejího provozu vážné potíže, že obtěžoval obyvatele Velkého Karlova a že dostal vysoké pokuty. Nijak také neskrývá problémy své krokodýlí farmy, ani poničení stromů v přírodním parku Jevišovka.

Na rozdíl od Binky jsme ale novináři, které zajímá, jak se věci mají doopravdy. Takže jsme to zjistili. O problémech bioplynky v knize píšeme jen stručně na pár řádcích, protože zkrátka není jejím primárním tématem. Více jsme popsali zde v novinách. Informace, že Rada bioplynku provozoval bez posudku EIA a bez integrovaného povolení, načež byl inspekcí životního prostředí potrestán sedmimilionovou pokutou, mluví za vše. Dnes bioplynka funguje dobře a nepáchne víc než jiné obdobné provozy.

Odepsat člověka pro minulé přešlapy? Je Rada věrohodný zdroj? Takové otázky jsme si kladli. Vše, co nám řekl, máme ověřeno z dalších zdrojů, anebo to dokládáme dokumenty. Z naší zkušenosti vyplývá, že je jako zdroj spolehlivý.

Radova bioplynová stanice byla jednou z prvních u nás. Nikdy v ní nepoužíval jenom kukuřici či jiné rostliny pěstované za tím účelem, jak se to děje v řadě podobných provozů. Od začátku počítal s tím, že v ní bude zpracovávat i veškerý jinak nevyužitelný biologický odpad, původně i ze svých živočišných provozů. Tím byla jeho bioplynová stanice výjimečná — a současně problematická.

Bylo v ní mnohem náročnější dopracovat se k optimálním technologickým postupům. Vzalo si to čas, ale Rada to zvládl. Dnes provozuje bioplynovou stanici i v sousedním Rakousku.

Za pozornost stojí i další způsob, jakým se Rada poté, co ho Babiš připravil o Agro Jevišovice, stará o své dnešní živobytí. Jeho Agro Boskovštejn je výrobcem oleje ze semínek révy vinné, která také dříve končila jako „odpad“. Radův olej se dnes prodává v různých „bioobchodech“ po celé republice, vozí se i do světa.

Je to detail, o němž se zmiňujeme proto, že ukazuje určitý princip v Radově — sedláckém — myšlení. Snaží se uzavřít pěstební a chovatelský cyklus tak, aby nic nepřicházelo nazmar. Proto se trápil s provozem bioplynky, i když by mohl jít pohodlnější cestou a fermentovat v ní jen kukuřici, proto vymyslel, jak vydělávat na „odpadních“ semínkách. A proto také přivezl do svého podniku krokodýly: aby žrali uhynulá kuřata, která předtím vozil do kafilérky.

Také případ v roce 2003 ořezaných stromů u Jevišovky proti Radovi použil jako argument už Agrofert. Zabývali jsme se jím v Deníku Referendum a citovali jsme k tomu Radův výrok: „Agro Jevišovice hospodařilo na pozemcích, které na 160 kilometrech sousedily s lesy a břehovými porosty. Většina pozemků byla v chráněných územích. Evidence LPIS v podstatě vyžadovala každoroční ořez větví, kácení náletů, nemocných stromů nebo stromů, jenž omezovaly průjezd zemědělské techniky při polních pracích a senosečích. Tuto údržbu dělalo přes zimu asi pětadvacet traktoristů. Nenařizoval jsem osobně, co mají kácet. Od toho byli ve společnosti technici, manažeři, nebylo to v mých silách hlídat.“ Rada dodává, že vždy řešil problémy způsobené zaměstnanci tak, že vzal celou věc na sebe.

S Bohumírem Radou mnohem více času než my strávili při práci na svém dokumentárním filmu Selský rozum naši kolegové, filmaři Vít Janeček a Zuzana Piussi. Oba jsou pokládáni za prvotřídní profesionály. Bohumír Rada v jejich filmu tvoří hlavní kladnou postavu. Znamená to, že ani oni dva ho neprokoukli, také oni se nechali obalamutit?

Jistěže Bohumír Rada je rázovitá postava s rysy dobrodruha. Ale nebýt toho, asi by nikdy nevynikl mezi stovkami jiných, které Babiš zlikvidoval nebo likviduje podobně. S řadou takových jsme mluvili. Ale na rozdíl od Rady takřka všichni mlčí ve strachu, aby se jim nevedlo ještě hůř.

Přesvědčit Jana Bočka, aby promluvil o traumatizující zkušenosti se zničením Kosteleckých uzenin, nám trvalo roky. Rada nemlčí a pomáhá ozřejmovat, co je Babiš zač. Právě proto proti němu Agrofert dál vede očerňující kampaň, dál se ho snaží ekonomicky i existenčně likvidovat. Binkův text se stal této kampaně — ať už vědomě či bezděčně — součástí.

ODS také páchala škody. A v Americe tloukli černochy

S oběma dalšími Binkovými pokusy o argument se lze vypořádat mnohem snáz. Nejzásadnější kauzu, kterou v knize popisujeme v souvislosti se skandálním způsobem vedení ministerstva životního prostředí, tedy čistku na České inspekci životního prostředí a její následné zneužívání v ekonomický prospěch Agrofertu, Binka úplně zamlčí a údajnou manipulativnost naší práce se pokusí doložit na epizodní dějové lince: čistce ve Státním fondu životního prostředí.

S citací senátora Libora Michálka: „Týká se to asi 190 z 500 zaměstnanců: vyhazovy, změny platových podmínek, reorganizace,“ zachází tak, jako by hovořil o 190 vyhazovech. A posléze se pokouší dokázat, že sám Michálek lidí propustil ještě víc. Takto vypadá skutečná manipulace.

Brabcovu čistku v inspekci životního prostředí nadto nelze nijak relativizovat faktem, že také z popudu ministrů z ODS se děly na ministerstvu otřesné personální změny. To jsme nikdy nepopírali, ba naopak dokonce máme za to, že jsme pro diskreditaci ekologické politiky ODS udělali víc, než Bohuslav Binka či Lidové noviny.

Zkrátka, že „v Americe zase mlátili černochy“, nijak nesouvisí s tím, že Richard Brabec ochromil inspekci životního prostředí a že to udělal v zájmu Agrofertu. To jsme ukázali na příkladech kroměřížských podniků Kmotra a Navosu, a vedle nás Hospodářské noviny na příkladu přerovské Prechezy.

Ukazuje to, proč je vstup Agrofertu do veřejné správy ještě o řád nebezpečnější než v případě ODS. Agrofert na ministerstvu sám sobě odpouští pokuty, sám sobě umožňuje obcházení zákonů, sám sobě usnadňuje získávání dotací. A pak to ještě všechno bagatelizuje ve svých novinách.

Konečně poznámka k našemu stylu psaní. Výrazové prostředky ve svých reportážích jako autoři volíme tak, aby co nejvěrněji vystihly atmosféru, situaci, charakter postav, kontext. Jsme přesvědčeni, že se nám to podařilo, o čemž svědčí vřelé ohlasy, kterých se nám dostalo do čtenářů všech různých ideových profilací, a také od různých autorit novinářské profese, jejichž úsudku si máme důvody vážit vzhledem k jejich vlastním výkonům — od Lídy Rakušanové přes Alexandra Mitrofanova či Evu Hanákovou po Alenu Wagnerovou a několik bývalých šéfredaktorů Lidových novin.

Nejde tu ale jen, ba ani především, o nás. Způsob, jakým se pokouší Binka dehonestovat naši výpověď výroky vytrženými z kontextu, je především dehonestací mluvčích, kterým jsme dali prostor. Projevuje tím neúctu k reálným lidským osudům — ať už se jedná o bývalou dojičku v Hustopečích či tamějšího pětadevadesátiletého družstevníka, který nad Agrofertem zvítězil v dvanáct let se táhnoucím soudním sporu, nebo o řezníky-družstevníky, které Babiš připravil o Kostelecké uzeniny, nebo o špičkové profesionály vyhozené Brabcem právě pro jejich nepoddajnost z inspekce životního prostředí, anebo o vykořisťované dělníky ve Vodňanských drůbežárnách. Že takto smete ze stolu životní prožitky a sebepojetí skutečných lidí ze stolu člověk, titulující sebe sama slovem „etik“, je jednou z bedzděčných ironií jeho textu.

V Žlutém baronovi mimo jiné ukazujeme, jak Andrej Babiš ničí zdejší krajinu, půdu a životní prostředí. Získat pro odmítavý text o naší knize právě člověka, který se označuje jako „environmentální etik“, je nápad, na nějž by byl hrdý každý propagandista. Zvláště je-li to kniha o Andreji Babišovi, kritizovaná v novinách Andreje Babiše.

O rozsahu témat, která jsme pokryli, či o závažnosti našich odhalení se z jeho textu nelze dovědět nic. Špatnou recenzí vydanou na špatném místě nemá pražádný smysl se zabývat kvůli jejímu obsahu. Činíme tak z jiných vážných důvodů.

Součást kampaně proti novinářům

Žlutý baron obsahuje mimo jiné také kapitolu podrobné mediální analýzy, která ukazuje, jak deníky Mafra systematicky pracují pro Babiše a pro Agrofert. Ukazujeme metody, jimiž to dělají. Patří mezi ně tutlání nepříjemností, pootáčení věcí ve prospěch vydavatele a v neprospěch jeho protivníků či zintenzivněná pomoc Babišovi v předvolebním období. Dospíváme k závěru, že ani MF Dnes ani Lidové noviny nelze pokládat za nezávislá média, nýbrž za hybridní stranický tisk, střežící politické a obchodní zájmy vydavatele.

Píšeme, že spousta zaměstnanců Mafry vůbec nemusí pracovat pro Agrofert vědomě. O kýžený účinek se stará i autocenzura a editorská politika. V kapitole jmenujeme také několik konkrétních postav, které v Babišových denících propagandu osobně provádějí či prováděly — kromě Ondřeje Koutníka či Vojtěcha Srnky mimo jiné Marka Přibila. Zde je na místě poznamenat, že náš text vyšel ještě předtím, než se objevila nahrávka, která náš závěr potvrdila.

V nepříliš početném jmenném seznamu jsme ale „zapomněli“ na Petra Kamberského, který se před pár týdny stal vedoucím rubriky, v níž Binkův text vyšel. Neilustruje to, proč z novin musel před pár týdny odejít Josef Chuchma? Střežil intelektuálně založenou rubriku před přímou službou propagandě? Nevěříme, že by do ní pustil text tak žalostné úrovně a tak nicotného obsahu.

Když nám Agrofert napsal před dvěma lety diskreditační dopis o Bohumíru Radovi, balil ho do velmi zdvořilých slov. Po té, co jsme si dali pečlivou práci a odhalili pravou — jak se ukázalo lživou či manipulativní — podstatu jeho argumentů, snažil se nás ignorovat. Dařilo se mu to, než vyšel Žlutý baron. Knihu jsme chtěli napsat co nejpřístupnější formou, což se zřejmě povedlo. Čtou ji lidé všech sociálních vrstev i politických profilací a Babiše s ní konfrontují na jeho akcích.

V dané situaci Agrofert změnil taktiku a pokouší se ukázat, že naše práce není poctivým novinářstvím, ale propagandou sloužící jeho protivníkům. Podal na nás trestní oznámení a podání k úřadu pro dohled nad financováním politických stran. Kde může, tam na nás útočí, že se jedná o „kampaň“. Z popudu současných či bývalých redaktorů Mafry začaly vycházet texty pokoušející se diskreditovat financování Deníku Referendum.

A právě v této situaci se snaží náš bývalý kolega, učitel a přítel třemi chatrnými argumenty zpochybnit naši profesní kvalitu a čest. Agrofert podobně postupuje i proti jiným novinářům, kteří o některých tématech publikovali podobné materiály jako my v naší knize. Reportéry ČT například označil za „zkorumpovanou pakáž“. Ať už si to Bohuslav Binka uvědomuje nebo ne, stal se také součástí špinavé kampaně Agrofertu proti novinářům.

Snaha omluvit vlastní selhání

Proč to udělal? O tom se můžeme jen dohadovat. Faktem ale je, že dlouhodobě a opakovaně chválí ministerský výkon Richarda Brabce. A faktem také je, že katedře, kterou řídí, pokrývají skoro pětinu rozpočtu granty ministerstva životního prostředí.

V naší knize také popisujeme, jak důležitou součást marketingové strategie Agrofertu tvoří ochota politicky prospívat tam, kde se to nedotýká firemních zájmů. Tomu na vrub padají dílčí Brabcovy ústupky, například zákon o národních parcích. V úhrnu je to ale jeden z nejhorších ministrů, kteří kdy úřad řídili a který se dopouští řady věcí, k nimž ani jeho předchůdci z ODS neměli odvahu.

Jestliže se Binka v pění chvály na Brabce zaštiťuje některými osobnostmi, činí tak výběrově. Jaká síla ho nutí ignorovat i setrvalou Brabcovu snahu okleštit práva veřejnosti ve stavebních řízeních, či dokonce úvahy o spojení celého resortu s ministerstvem zemědělství?

Andrej Babiš patří mezi tisíc nejbohatších pozemšťanů. Za čtyři roky ve vládě podle magazínu Forbes zhodnotil svůj majetek ze čtyřiceti na osmaosmdesát miliard. Je to samozřejmě v nezanedbatelné míře důsledek způsobu, jakým je přisátý na veřejné rozpočty — v knize jeho extrakční, abnormálně ničivý, model podnikání analyzujeme. Odhalujeme to například v kapitole o politické ekonomii řepky.

Osmačtyřicet miliard za čtyři roky... To je miliarda měsíčně. Bavíme se přitom jen o nárůstu osobního jmění. Podle Forbes tedy každý den ve vládě, když se Babiš večer vracel z práce domů, byl o pětačtyřicet milionů — skoro o jednu dotaci na Čapí hnízdo — bohatší. To je systém, jehož udržení Babišovi, Agrofertu i jeho zástupcům ve vládě už samozřejmě stojí za to, aby různým lidem, ochotným ke kolaboraci, tam či onde utrousili nějaké ty drobky: zvlášť, když ani to vesměs nemusí dělat z vlastního.

Zde bychom mohli skončit, ale je tu ještě jeden, pro nás zvláště bolestný aspekt celé situace. Bohuslav Binka dnes řídí instituci, kterou založila legenda zdejšího k přírodě citlivého myšlení, profesorka Hana Librová, která nám oběma vedla diplomové práce a kterou oba pokládáme osobně i profesně za jeden ze svých největších životních vzorů.

Domníváme se, že by katedra obdařená takovou autoritou neměla dopustit, aby její jméno bylo zneužíváno k nečestné propagandě způsobem, jakým se toho dopustil Bohuslav Binka v Lidových novinách. Žasneme, že se něco takového mohlo stát.

JAKUB PATOČKA, ZUZANA VLASATÁ