Dnes vycházejí naposledy Lidové noviny. Je to konec média, které mělo velkou šanci stát se unikátním lídrem polistopadové veřejné debaty, ale nakonec se jím nestalo. Lidové noviny už dávno nejsou „novinami do každé rodiny“.

Jejich zánik je zprávou o stavu polistopadových elit vzešlých z bývalé opozice. Byly disidentským projektem, který začal s velkým nasazením a s velkou odvahou v ilegalitě na konci 80. let. Jenže po listopadu byli všichni oslněni vidinou ministerské nebo poslanecké role a nechápali, že mít noviny je politický nástroj par excellence. Nechali je svému osudu, nebili se dost o ně a o zachování jejich nezávislosti, nechali je lehkověrně prodat. A projekt teď končí škrtem miliardáře.

Výmluvná je skutečnost, že se dnes nikdo nemobilizuje na jejich záchranu, jejich skon není vnímán jako tragédie. Ve svém původním směřování ovšem přestaly existovat už před lety, přinejmenším ve chvíli, kdy si je koupil pro svou potřebu Andrej Babiš.

Disidentský projekt včetně vězení

Předválečný titul listu vzkřísila koncem 80. let skupina chartistů v čele s Jiřím Rumlem (na popud mimo jiné Václava Havla). Začala ho vydávat jako samizdat dělaný víceméně na koleně v počtu 350 kusů. Na rozdíl od dříve existujících samizdatových Informací o Chartě (Infoch mezi zasvěcenými) nebo Sportu ale zkusili jinou strategii a požádali o oficiální registraci.

Místo ní režim Jiřího Rumla a jeho zástupce v říjnu 1989 zavřel. Přišel ale listopad a list začal vycházet dvakrát týdně a od dubna 1990 jako deník. Stal se referencí pro všechny, kdo viděli v polistopadové atmosféře naději.

Spolu s týdeníkem Respekt, který dělali lidé nejméně o generaci mladší a také radikálnější, to bylo počátkem 90. let jediné médium, které nebylo zatížené předlistopadovou žurnalistikou. Vzniklo na zelené louce jako nový list s disidentskými kořeny, často z lidí odstavených za Husáka od novinařiny.