Dnes vycházejí naposledy Lidové noviny. Je to konec média, které mělo velkou šanci stát se unikátním lídrem polistopadové veřejné debaty, ale nakonec se jím nestalo. Lidové noviny už dávno nejsou „novinami do každé rodiny“.

Jejich zánik je zprávou o stavu polistopadových elit vzešlých z bývalé opozice. Byly disidentským projektem, který začal s velkým nasazením a s velkou odvahou v ilegalitě na konci 80. let. Jenže po listopadu byli všichni oslněni vidinou ministerské nebo poslanecké role a nechápali, že mít noviny je politický nástroj par excellence. Nechali je svému osudu, nebili se dost o ně a o zachování jejich nezávislosti, nechali je lehkověrně prodat. A projekt teď končí škrtem miliardáře.

Výmluvná je skutečnost, že se dnes nikdo nemobilizuje na jejich záchranu, jejich skon není vnímán jako tragédie. Ve svém původním směřování ovšem přestaly existovat už před lety, přinejmenším ve chvíli, kdy si je koupil pro svou potřebu Andrej Babiš.

Disidentský projekt včetně vězení

Předválečný titul listu vzkřísila koncem 80. let skupina chartistů v čele s Jiřím Rumlem (na popud mimo jiné Václava Havla). Začala ho vydávat jako samizdat dělaný víceméně na koleně v počtu 350 kusů. Na rozdíl od dříve existujících samizdatových Informací o Chartě (Infoch mezi zasvěcenými) nebo Sportu ale zkusili jinou strategii a požádali o oficiální registraci.

Místo ní režim Jiřího Rumla a jeho zástupce v říjnu 1989 zavřel. Přišel ale listopad a list začal vycházet dvakrát týdně a od dubna 1990 jako deník. Stal se referencí pro všechny, kdo viděli v polistopadové atmosféře naději.

Spolu s týdeníkem Respekt, který dělali lidé nejméně o generaci mladší a také radikálnější, to bylo počátkem 90. let jediné médium, které nebylo zatížené předlistopadovou žurnalistikou. Vzniklo na zelené louce jako nový list s disidentskými kořeny, často z lidí odstavených za Husáka od novinařiny.

Jeho geneze byla obdobná polskému deníku Gazeta Wyborcza. Ten také začal v ilegalitě jako protirežimní tiskovina okruhu Solidarity a po nabytí svobody se stal prvním nezávislým demokratickým médiem a přirozeným referenčním bodem v debatách o směřování společnosti.

Gazeta Wyborcza stále nezávislá a významná

Potom se ale jejich cesty podstatně liší. Gazeta si dodnes zachovala nezávislost a je stále jasným politickým projektem, v zemi má pořád významné slovo. Je pilířem veškerého proevropského, liberálního myšlení v Polsku a nejčtenějším elektronickým médiem. Její vedení (především zásluhou Heleny Łuczywo) dovedlo listu zajistit nezávislost a vybudovat ekonomické zázemí, které vlastní i rozhlasovou stanici, knižní vydavatelství, uděluje ceny a organizuje po celé zemi nejrůznější aktivity.

V čele listu stojí jedna z legend bývalé opozice, několikrát vězněný historik a novinář Adam Michnik, jehož jméno zaručuje politickou a světonázorovou kontinuitu od dob založení listu. Po pádu komunismu v Polsku se nedal zlákat žádnou rolí ve vládě, pochopil, že mít noviny je velká politická zbraň a díky tomu může třicet let ovlivňovat polské dění včetně kritiky demokratických vlád.

Za panování Jaroslawa Kaczyńského byla Gazeta baštou opozice proti PiS, který se ji snažil finančně a jinak zničit. Nebýt úpornosti a vytrvalosti toho listu by loňské volby, kdy PiS ztratil moc, možná dopadly jinak.

Z ruky do ruky až k Babišovi

Nic z toho nelze říci o Lidových novinách. Nikdo z hlavních osob disentu se nechopil jejich vedení, všichni šli do politiky. Největší chybou se mi dnes jeví, že list podlehl počátkem 90. let dobové privatizační mánii a v rámci hledání „strategického partnera“ se prodal.

Tím vlastním rozhodnutím rezignoval na nezávislost. Zpočátku, kdy byl v Evropě módní Václav Havel a český „samet“, mělo zájem vstoupit do vlastnické struktury několik renomovaných západních listů, jejich nabídky ale vedení Lidovek tehdy odbývalo.

Členové redakce si mezi sebe rozdělili určitý počet akcií a ty v jednu chvíli neuváženě prodali švýcarskému Ringierovi, který měl zkušenost pouze s vydáváním bulvárního Blicku. A potom přišly na řadu další změny vlastníka, jež neměly s nějakým politickým projektem nic společného.

Ringier prodal list rýnskému koncernu a ten je v roce 2013 spolu s Mladou frontou Dnes prodal miliardáři Andreji Babišovi, člověku se zcela opačným profilem, než byl disidentský, liberální étos jeho zakladatelů. Pro ně to musel být výsměch. A ani vláda tehdy neshledala nic divného na tom, že jeden z nejbohatších miliardářů země s politickými ambicemi bude vlastníkem dvou nejvlivnějších titulů.

Ty pochopitelně začaly psát v jeho zájmu, opustila je řada novinářů. A když byl Andrej Babiš jakožto politik zákonem donucen list pustit, prodal ho loni v jednom balíčku spolu s chemičkou Synthesia jinému miliardáři. Jako takový vnucený přívažek k fabrice.

Nový majitel nikdy žádné noviny nevydával a došel rychle k závěru, že prodělávající Lidovky bude nejlepší zavřít. Aniž by dal zřejmě šanci na jejich vzkříšení.

Nepochopení ze strany disidentských elit

Tak skončil projekt, který měl na začátku velkou šanci a velké ambice stát se lídrem ve veřejné debatě a v kvalitním informování. Sám jsem v něm dva roky pracoval, v té době jsme říkali, že jsme českým Le Mondem, a zapojovali se do různých evropských žurnalistických sítí.

List měl ve svých začátcích přístup ke všem vrcholným politikům, apriorní důvěru většiny čtenářů a výborné jméno v zahraničí. Musel přitom čelit konkurenci do té doby zavedených titulů, které si „zprivatizovalo“ několik jejich zaměstnanců včetně materiálního vybavení a budov.

Byl také líhní mnoha novinářů, kteří jsou teď známými jmény v nejrůznějších médiích, začínal tam i Člověk v tísni. Politická trajektorie Lidovek měla různý vývoj, nejdřív byly politicky blízké Občanskému hnutí, později Klausově ODS.

Babišova koupě tehdy vyvolala dosud nebývalý redakční exodus a založení několika nových titulů včetně internetových. Žádný z nich ale nemá sílu ani dostatečné čtenářstvo k tomu být větším centrem liberálního myšlení a kultivovat je, mediální scéna je rozdrobená.

Lidové noviny teď končí rozhodnutím firmy, která nikdy noviny nevydávala. Končí mimo jiné proto, že nikdo z lidí, kteří se po listopadu 1989 ocitli na špici dění a měli v rukou moc, na rozdíl od polského Michnika, neseznal, že udržet velké politické médium je pro demokratickou debatu významnější než pár let ministrování nebo poslancování. A svým způsobem i ohromná zodpovědnost vůči společnosti.

Místo aby byly aktérem politického života, stanou se Lidovky nejspíš předmětem diplomových prací a v nejlepším případě budou k vidění v muzejní vitríně.

Autor pracoval v Lidových novinách dva roky jako zástupce šéfredaktora. Na privatizaci listu se nijak nepodílel.