K nahrávkám schůzek novináře Marka Přibila a Andreje Babiše se vyjádřili už prakticky všichni, kdo k nim měli co říct. Jednalo se o nich v Evropském parlamentu. Od vysokoškolských kateder mediálních studií a žurnalistiky k nám však stále doléhá jen ohlušující ticho. Jeden z největších tuzemských skandálů v oboru se líhní novinářů zřejmě nijak nedotýká.

Dnes již bývalý novinář Mladé fronty DNES Marek Přibil se scházel s majitelem listu a přinášel mu náměty na kauzy, které měly za cíl poškodit politickou konkurenci hnutí ANO. „S panem Babišem, jehož jsem vnímal jako svého šéfa, jsem se sešel třikrát,“ řekl sám. Vše se dle jeho slov dělo s pověřením nadřízených: tedy ředitele strategického rozvoje Mafry Františka Nachtigalla a šéfredaktora Jaroslav Plesla.

Přibil popírá, že by nahrávky schůzek opatřil sám. Jak a čí rukou vznikly, je opravdu důležitá otázka, která má být zodpovězena. Teď ale zůstaňme u toho, co víme — že se schůzky uskutečnily a majitel listu, politik aspirující na pozici příštího premiéra české vlády, na nich osnoval s vědomím vedení novin psaní proti své politické konkurenci.

Pro toho, kdo studoval obsah Babišových deníků dlouhodobě, nahrávky přinesly jen jednu překvapivou informaci: že se Babiš s novinářem scházel osobně, že se „objednávání politických témat“ nedělo přes vedení novin či nějaké prostředníky. Že slouží MF Dnes, ale i Lidové noviny propagandě hnutí ANO a účtování s těmi, kdo stojí Babišovi politicky v cestě, šlo jejich důkladnou analýzou zjistit i jinak.

Zasvětili jsme jí jednu z kapitol knihy o podnikání Andreje Babiše Žlutý baron a přečíst si ji můžete i zde. Docházíme v ní k závěru, že MF Dnes a Lidovky jsou de facto hybridní stranický tisk, užívaný jako politická zbraň, ale všemi prostředky předstírající, že se jedná o „normální“ svobodné noviny.

Občas někdo namítne, že zvláště v Lidovkách vycházejí stále výborné texty. Na to je však jednoduchá odpověď: jak jinak novinám, které nechtějí vypadat jako primitivní stranický tisk, a ztratit tak důvěryhodnost, zachovat reputaci?

Jméno Marka Přibila, coby jednoho z „Babišových agentů v MF Dnes“ jsme identifikovali už základní obsahovou analýzou obou Babišových deníků. Stejně tak jsme popsali Nachtigallovu roli člověka, který vedle obou šéfredaktorů střeží v Mafře Babišovy zájmy. Vypuštění nahrávek schůzek Přibila s Babišem jen stvrdilo již dříve publikované závěry naší analýzy.

Studenti — další z mnoha Babišových dotací

Mohou se z takových novin něčemu naučit budoucí novináři? Ano, mohou. Tak třeba pro účely kurzu o teorii propagandy si snad nelze přát lepšího studijního materiálu. Vždyť je to navíc realita, kterou žijeme a jejíž následky pociťujeme na vlastní kůži. Do metodologického kurzu o analyzování mediálního obsahu je to rovněž skvělý podklad. Měly by být také snad i ústředním tématem kurzu o politické ekonomii médií…

Jak ale vím od studentů brněnské a pražské žurnalistiky, vydavatelství Mafra se u nás žádnému speciálnímu kritickému zájmu netěší. V Brně na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity naopak MF Dnes platí za ideální místo, kde se vyškolit ve zpravodajských dovednostech.

Studenti brněnské žurnalistiky musí během bakalářského cyklu absolvovat povinnou tříměsíční stáž ve zpravodajské redakci. Redakce MF Dnes je jedním z těch míst, které garant praxí, sám bývalý redaktor brněnské MF Dnes Jaroslav Čuřík, schvaluje ochotně a rád. Jak dokládají studenti, kteří mají s jeho přístupem zkušenost z poslední doby, problematizaci střetu zájmů majitele Mafry se vyhýbá a vytáhne-li toto téma někdo iniciativně, zahrává je do outu.

„Někdo například vykládal o své zkušenosti, že v redakci MF DNES nesměl psát o jiné nadaci než o Nadaci Agrofertu. Jindy jsme vytáhli téma toho, že novinář Jan Macháček působí v Babišově think-tanku a současně píše do jeho novin. Čuřík na to pokaždé jen tak vágně řekl, že by se to samozřejmě nemělo dít, a šel od toho,“ vzpomíná jeden z bývalých studentů, dnes redaktor Deníku Referendum Radek Kubala, který sám měl s absolvováním praxe v Deníku Referndum vážné problémy a překážky do cesty brněnská katedra dodnes klade i dalším případným zájemcům.

Jsou samozřejmě vyučující, kteří problematiku Babišových novin řeší se studenty o poznání aktivněji. Pro vedení katedry to ale zásadní téma není. Napsali snad alespoň otevřený dopis Andreji Babišovi a Mafře? Přestali posílat studenty na praxe do Mafry? Ať už je příčinou bázeň, oportunismus či vědomá ignorance, je to jedno. Každá z variant je špatná.

„O politizaci médií nebo o redakční politice se tam nebavíme nikdy. Možná jen v případě Rudého práva, jinak ne,“ popisuje s ironickým smíchem pro změnu situaci na pražské žurnalistice tamní student, rovněž redaktor Deníku Referendum Jan Kuliš. S některými vyučujícími téma Babiše a Mladé fronty samozřejmě nakousnou, opět jde ale jen o okrajový jev. Studenti podle něj své praxe absolvují především v České televizi, v Českém rozhlase a ve vydavatelství Economie Zdeňka Bakaly.

Dvě nejdůležitější žurnalistické katedry se evidentně nechtějí nijak oficiálně politicky vyjadřovat a angažovat — ani pokud jde o záležitosti jejich oboru. Samozřejmě na nich působí již zmíněné individuální výjimky, jako je Jaromír Volek či jeho kolegyně na brněnské katedře Lenka Waschková Císařová, anebo Tomáš Němeček či Václav Moravec v Praze — ti, a možná i další, téma Babiše v médiích se svými studenty či veřejně problematizují.

Jako celek však „líhně žurnalistů“ selhávají. Zavádí tak samy sebe na okraj dění a ubírají si na již tak nízkém společenském významu. Chovají se již dnes s vypočítavostí? Kalkulují dopředu, že Andrej Babiš sestaví příští vládu a bude tuto zemi řídit jako svou firmu způsobem, kdy zúčtuje rychle s každým, kdo se mu dříve postavil?

↗

Třeba i katedrám žurnalistiky už tu někdo zalepil ústa. Repro DR

Zrušit — či alespoň dočasně pozastavit — praxe v Mafře je za tak závažné situace, jež vyvrcholila nahrávkami Přibila s Babišem, přece to nejmenší. Neudělat nic je mimochodem i ohromný signál pro všechny, kdo se o novinářské řemeslo zajímají a chtěli by mu zasvětit svou budoucnost. Říká se tím: vstupujete do světa cynismu, kde si lze pravdu jednoduše zaplatit. Na ideály rovnou zapomeňte.

Celá věc má však ještě jednu podstatnou rovinu — stálý přísun neplacené pracovní síly pro redakci není nic jiného než dotování soukromého subjektu veřejnou institucí. Což se ovšem týká i ostatních vydavatelů: Penty Křetínského, Bakaly… Prověřovat si případné budoucí zaměstnance po tři měsíce zdarma musí být přece snem každého kapitalisty, pardon, šéfredaktora. Ať už má se svými podřízenými záměry jakékoli.

Mediální katedry na univerzitách přece nejsou pro mediální provoz jen nějakými „montovnami“. Musíme od nich chtít více než produkci robotů schopných řadit písmenka v patřičném jazyce do sloupců či psát chytlavé titulky. Skloňovat spolu s pojmem média rovněž veřejný zájem je jedním ze základních kamenů demokratické společnosti. Jak vypadají katedry žurnalistiky je předobrazem toho, jak vypadají média. A jak vypadají média určitě hodně souvisí s tím, jak tady vypadá politika.