Za šestatřicet let od roku 1989 se ve funkci ministra kultury vystřídalo jednadvacet ministrů. Průměrná doba setrvání ministra kultury ve funkci je tedy 1,7 roku. Po celou tu dobu byl a zůstává rezort výrazně podfinancovaný a kulturní témata jsou v rámci politického diskurzu marginalizovaná. V posledních letech je kultura vystavena dehonestaci a útokům dezinformační scény.

Z tohoto úhlu pohledu je zapotřebí jednoznačně říct, že čtyři roky ministrování Martina Baxy přinesly věcnost, odpovědnou a kontinuální práci. Martin Baxa opíral své kroky o diskusi s odbornou veřejností, řadu témat výrazně posunul a nastartoval některé procesy do budoucna.

Letošní rozpočet ministerstva kultury se oproti loňsku zvýšil o šestadvacet procent a dosahuje téměř kýženého jednoho procenta státního rozpočtu — byť je to díky zapojení financování z Národního plánu obnovy. Tato příležitost byla využita úspěšně a v řadě oblastí přinesla posun, například v kreativním vzdělávání, v rozvoji sítě kulturních prostorů a v oblasti mezinárodních projektů.

V rámci tohoto rozpočtu narostly prostředky na kulturní aktivity, tedy na oblast grantů pro veřejně nezřizovaný sektor. Tento pozitivní vývoj je však třeba vnímat v kontextu rostoucích nákladů a probíhající debaty o férovém odměňování, které představují faktory potenciálně ohrožující budoucí efektivitu čerpání prostředků.

Za výrazný úspěch považuji prosazení mediálního zákona a zákona o veřejných kulturních institucích (VKI), které představují klíčové kroky k posílení transparentnosti, odborného vedení a stabilního financování kulturního a mediálního sektoru.

Velká diskuse se vedla o Statusu umělce. Osobně považuji za důležité, že tento pojem byl zakotven do zákona, protože v daném okamžiku to představovalo maximum dosažitelného. Nečekám, že se situace změní mávnutím kouzelného proutku — první krok byl učiněn a vyústil ve spuštění registru a vypsání individuálních dotací.

Nyní je zapotřebí Status umělce dále rozvíjet. Týká se to především přesnější definice profesí — v tom byl zahájen dialog s odbornou veřejností, navazující na komunikaci během covidu. Dále je třeba reflektovat pracovní podmínky v kultuře, což vyžaduje mezirezortní spolupráci s ministerstvem práce a sociálních věcí.

Práce v kulturním sektoru má řadu specifik: je nárazová, s nepravidelnými příjmy a nestabilním prostředím, často kombinuje různé typy práce. Většina umělců a umělkyň současně působí jako OSVČ, mají zaměstnání či smlouvy o dílo. Z toho vyplývají atypické situace, se kterými stávající sociální systém neumí adekvátně pracovat.

S tématem souvisí také nutnost zvyšování honorářů v nezřizovaném sektoru a revize tabulkových platů ve zřizovaných organizacích. Zaměstnanci uvedení v Příloze 1 totiž pobírají platy na nejnižších stupních tabulek, často pod hranicí zaručené mzdy, což je stav, který je nutné změnit.

Za pozitivní považuji také vznik Státní kulturní politiky, která je v momentálně v připomínkovém řízení. Dokument obsahuje rozsáhlou analytickou část, jež realisticky popisuje stav kultury, a zároveň část návrhovou, která přináší konkrétní opatření. Vznik takovýchto strategických plánů považuji za naprostý základ a nedílnou součást politické kultury.

Na co v tomto volebním období nezbyl čas, je Zákon o kultuře. Současná ústavní vymezení nejsou doplněna obecnou zákonnou úpravou a není v nich jasně vyjádřeno, že stát kulturu aktivně podporuje. Naproti tomu v jiných oblastech veřejného zájmu existují srovnatelné zákony, například zákon o podpoře výzkumu a vývoje či zákon o podpoře sportu, stejně jako legislativa zaměřená na ochranu zdraví, vzdělávání, rodiny a rodičovství či životní prostředí.

Souhrnně si myslím, že uplynulé volební období bylo v oblasti kultury úspěšné a doufám, že vykonaná práce nepřijde vniveč. V současné geopolitické situaci musí naše země posilovat svou odolnost a budoucnost stavět na investicích do vzdělání, vědy a kultury.