Ve čtvrtek 22. ledna 2026 byla mezi odbory, zaměstnavateli a vládou vyjednána dohoda o nárůstu platů ve veřejném sektoru. Pro zaměstnance v kultuře je zásadní valorizace platových tarifů o devět procent od 1. dubna 2026, u zaměstnanců státních institucí bude navíc oněch devět procent navýšeno o jednoprocentní nadtarifní složku platu.

Česká republika na kulturu nedává ani jedno procento

Příloha č. 1 Nařízení vlády č. 341/2017 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, jíž se týká valorizace platových tarifů o devět procent, běžně označovaná jako první platová tarifní tabulka, je dlouhodobě mizerně navyšovaná. Přitom jsou v ní zařazeni zaměstnanci pomocných a dělnických profesí, ony často zmiňované kuchařky či uklízečky, ale také všichni zaměstnanci kultury, včetně vysoce odborných pozic.

Společnost si zvykla na falešnou představu, že pod pojmem „zaměstnanec v kultuře“ se skrývá buď nějaká celebrita, nebo prostě „ti lidé hrající ve fracích na pódiu“, kteří přece „nemohou“ brát odměnu určenou platovým tarifem na hranici třiceti tisíc korun, případně ještě méně. Bohužel nejen mohou — ono se to často skutečně děje.

Jako národ se honosíme tím, že máme bohatou a proti jiným zemím vyspělou kulturu, od literatury přes hudbu až po významné malíře a světově známé památky. Díla českých skladatelů se hrají po celém světě a čeští spisovatelé se překládají do desítek jazyků. Nějak se ale zapomíná, že za udržováním těchto hodnot, národní identity a bohatství stojí tisíce pracujících lidí, kteří zajišťují veřejnou službu společnosti, ať jde o knihovníky, správce sbírek, kurátory, hudebníky, herce, restaurátory a další.

Ne, tady opravdu nejde o celebrity, ale o obyčejné, povětšinou neznámé osobnosti, které proto, aby mohly zůstat ve své profesi a pro národ takovou veřejnou službu vykonávat, musí už dnes mít zcela běžně další zaměstnání. Dnes není výjimkou, že členové předních symfonických a divadelních orchestrů docházejí mezi zkouškami a koncerty učit na ZUŠ nebo že kurátor pečující o národní sbírky musí pobírat sociální příspěvky na bydlení.

Lidé pracující v kultuře nebyli nikdy moc dobře ohodnoceni. Politici se naučili rozhodovat o odměňování těchto lidí s přezíravým postojem, že vše ostatní je přece důležitější. A protože lidé v kultuře — podobně jako pracovníci v sociálních službách — jsou přece srdcaři, můžeme jim dát jen to, co zbude. Dlouhodobé statistiky odměňování v kultuře jsou tohoto důkazem.

A tak se především za vlády Petra Fialy nominálně platy v kultuře zvedaly zcela minimálně, bez ohledu na robustní propad reálných příjmů těchto zaměstnanců. Nepomohly žádosti ani společná stanoviska nejen odborů, ale i zaměstnavatelů, dokonce samotných zástupců měst a krajů.

Přes dvě třetiny všech tarifů v první tarifní platové tabulce se tak dostalo pod úroveň minimální mzdy a zaručeného platu. Bývalý ministr kultury Martin Baxa v tomto neudělal nic viditelného a vláda Petra Fialy úplně rezignovala na svůj závazek přibližovat se k jednomu procentu výdajů státu na kulturu. Ano, Česká republika na kulturu nedává ani jedno procento svých výdajů! Co hůř, tento poměr se ještě zhoršuje. A pokud nebyla situace valná ani za minulých vlád, nyní je opravdu tristní.

Nynější ohlášené navýšení platů je nutné vnímat jako nezbytnou korekci kritického stavu zmíněné Přílohy č. 1 Nařízení vlády „o platech“, kde ale i tak stále zůstává řada tarifů pod úrovní minimální mzdy a zaručeným platem. Ani devítiprocentní navýšení zdaleka nedorovnává hluboký propad reálné mzdy za poslední roky — zvlášť pokud se dnes dočteme, že například nájmy se ve čtvrtém čtvrtletí roku 2025 zvýšily o šestnáct procent!

Nynější valorizace platů v kultuře je zásadní i pro naplnění požadavku odborů na sloučení Přílohy č. 1 a Přílohy č. 2. Zcela správně a oprávněně byli například zmínění zaměstnanci sociálních služeb již dříve přesunuti do vyšší platové tarifní tabulky. Pouze zrušení, respektive posunutí zaměstnanců první tarifní platové tabulky do nynější druhé tabulky dává logiku, protože principy platových stupňů v nynější první tabulce dorovnáváním do minimální mzdy a zaručeného platu přestaly dávat smysl.

V rámci řešení neutěšeného stavu odměňování v kultuře současně stále platí záměr zástupců zaměstnanců a zaměstnavatelů na přeřazení odborných zaměstnanců kultury do Přílohy č. 4 k pedagogickým zaměstnancům ve školství. Je paradoxní, že školství a kultura jsou poměrně úzce provázané obory, přesto se úroveň odměňování v obou absolutně liší.

Právě ono srovnání platových tarifů s pedagogickými zaměstnanci je logickým a spravedlivým požadavkem. K tomuto jsou ovšem nutné legislativní změny ve smyslu zákonného ukotvení popisu odbornosti prací v kultuře. Obdobně je tento výčet součástí například zákona o pedagogických pracovnících. Tento záměr se budeme snažit prosadit v následujících letech. Jako určitý mezistupeň je k tomuto nutné právě sloučení první a druhé tarifní platové tabulky, a to v co nejkratším čase.

Za kulturou jen do Prahy?

Systém platových tarifů a jeho nutné dorovnání u zaměstnanců kultury je však jen jedním problémem. Tím druhým, ale o to důležitějším, je ochota politiků zajistit dostatečný objem prostředků. Je hezké navýšit platy, ale bez finanční podpory jde stejně o likvidační scénář. Úvahy o možných úsporách se už v kultuře rovnají přímé destrukci, nevratnému ukončení nebo omezení činnosti řady institucí.

Kultura se za celá desetiletí, kdy se prvořadě šetří hlavně na ní, stala mistrem v hledání úspor a efektivitě fungování — dnes už zcela běžně na hranici personálního minima. A zde přichází opět ona otázka, jak stát hodlá dále přistupovat ke kulturnímu bohatství této země a k lidem, kteří jej každý den obhospodařují.

A nejde zdaleka jen o instituce zřízené státem a spadající pod ministerstvo kultury. Nezapomínejme, že páteřní síť kulturních institucí v rámci celé republiky leží na bedrech měst a krajů. I zde by se měl stát přestat handrkovat o to, zda má na tyto instituce přispívat a adekvátně všemi dostupnými prostředky hledat cestu dostatečné finanční podpory.

Nebo budeme jezdit za kulturou jen do Prahy? Knihovny budou jen v krajských městech? I zde je důležité dál prosazovat nikoliv Státní kulturní politiku, ale ideálně Národní kulturní politiku, která bude uceleným a odpovědným nástrojem na zachování dostupnosti kultury po celé naší zemi.

Pokud ovšem budeme dále ignorovat stav odměňování u lidí pracujících v kultuře, pak možná sice budou stát knihovny, muzea, divadla a koncertní sály, ale nebude, kdo by v nich pracoval a hrál. Nežijme tedy v iluzi, že nynější devítiprocentní navýšení platových tarifů v kultuře je skutečným řešením. A doufejme, že toto navýšení není jen prvním a posledním gestem současné vlády, ale začátkem postupně měnící se trajektorie v přístupu státu ke kultuře a lidem v ní pracujícím. Zaslouží si to.