Jedna z mnoha jednoznačně negativních návštěvnických reakcí v Muzeu Prahy zní:

„Nejlevnější AI blábol bez jakékoli podstaty. Prázdné místnosti. Žádné informace o městě Praze. Jedna věta na prvním informačním panelu (ze tří!!) zněla: „Čas se měřil sluncem a někdy i hodinami.“ Pokud je to vše, co můžete napsat o městě s tisíciletou historií, měli byste mít zakázáno kurátorovat muzeum. Škoda!“

V nové „expozici“ Muzea Prahy najdeme digitální projekce, které podle lidí, kteří tomu rozumějí, jsou na výši doby. Otázkou je, jak rychle zastarají a zda se mělo investovat právě do nich.

Jinak je v muzeu tma, výjimkou z prázdna je Langweilův model ve skleněných tubusech, bez naznačení linií řezu. Když rozřežete dort, nepotřebujete si ho v představě sestavovat. Když rozřežete město v podobě z první třetiny 19. století, v duchu si ho sestavovat chcete. Řešení s tubusy je architektonicky čisté, ale je demonstrací pravděpodobně malé spolupráce s odborným zázemím muzea.

Elektronické interaktivní prvky by bylo možné mít i na mobilu. Pokud budeme namáhavě hledat nějaký obsah, i v tom „téměř nic“ jsou chyby. Obrazy Karlova mostu mají evokovat první třetinu devatenáctého století, ale na zobrazeném mostě stojí i sochy instalované ve století dvacátém. Podobných lapsů lidé, kteří tomu rozumějí, napočítali asi patnáct. Na chyby v nicotě je to slušný výkon. Jediný exponát v „expozici“, Langweilův model, byl restaurován, což je asi jediný muzejní přínos celé věci. Historickou budovu dokonale zabila kombinace tmy a závěsů.

Na „expozici“ Muzea Prahy už existuje odborná reflexe. Napsal ji Michal Medek do Deníku N. Jde o věcný rozbor pracující s obrazem instantní kaše, která se nám servíruje na zlatém talíři. Považuji to za trefnou metaforu. Postupně snad vzniknou další texty, v Lidových novinách už se také jedna bilance objevila. Placená PR kampaň odezněla, prázdno začíná křičet.

Co mi nejvíc vadí a chtěl bych to doložit odborně, je popření svobody v muzeu. Muzeum je inkluzivní prostor, pro spěchající puberťáky i přestárlé introvertní hnidopichy. Pro lidi různých názorů, pohlaví, ras. Každý v něm má dostat svou šanci. Na pouti „expozicí“ dostanete pro všechny stejnou dávku kaše a v podobný čas vás to vyplivne. Jako na běžícím pásu. Nejste pány svého zážitku.

Smyslem tohoto článku je vyjít z faktu, že „expozice“ muzea Prahy je naprostý propadák a ptát se, co tam mělo být a jak je možné, že je tam toto. Když neznámý návštěvník muzea píše „měli byste mít zakázáno“, chci položit otázku, kdo to povolil a kdo by to asi měl zakázat?

Veřejné prostředky

Užití veřejných prostředků má být hospodárné, efektivní a účelné. Když se ptáme po účelu expozice Muzea Prahy, můžeme začít u otázky, co je to Praha.

Praha je česká metropole a hlavní výkladní skříň České republiky. Někdy se nazývá muzeem pod širým nebem. Nedávno dostala nový Metropolitní plán a výrazem přání nejen pražských kulturních elit je stavba nové filharmonie.

Praha disponuje Institutem plánování a rozvoje, což je na české poměry slušné intelektuální zázemí města, ať už kritika této instituce tvrdí cokoli. Intelektuálním zázemím při sto padesáti zaměstnancích disponuje i Muzeum Prahy. Rozhodlo se ale nahradit muzejní práci veskrze pouťovým arsenálem světelného klamu. Zakázat to ale může leda antimonopolní úřad jako nekalou konkurenci pouťových atrakcí. Tolik fantazie a právního zázemí ale antimonopolní úřad nemá.

Pokud je něco z českých zemí v evropských učebnicích historie, je to Pražská defenestrace a Pražské jaro. S Prahou je spojován Franz Kafka, pro zasvěcené i jediný český nositel Nobelovy ceny za literaturu, Jaroslav Seifert. Pražskou značkou je také Václav Havel.

Muzeum je instituce, která má pomáhat k vytváření kolektivních identit. V případě Prahy a muzea se nabízí propojení lokální pražské identity se zájmen ze zahraničí. V Muzeu Prahy se mohou v dialogu potkat místní a turisté, protože do muzea obvykle dorazí turisté se zájmem.

Když se zeptáme, co je to muzeum, můžeme odkázat k jeho mezinárodní definici. Takzvaný Muzejní zákon se zabývá ochranou sbírek muzejní povahy a zdůrazňuje veřejně prospěšné služby muzea skrze „zpřístupňování a využívání sbírek prostřednictvím muzejních výstav“. Jeden exponát v celém muzeu je výsměch, odporuje smyslu zákona.

Položil si zřizovatel Muzea Prahy otázku, zda využití veřejných peněz je pro novou „expozici“ účelné? Nepoložil, protože odpověď by pravděpodobně zněla NE.

Politickou odpovědnost za novou „expozici“ nese kulturní radní Jiří Pospíšil. Expozici stihl pochválit, než na svou funkci rezignoval z rodinných důvodů. Odbornou odpovědnost nese vědecká rada muzea. Jsou v ní slovutné osobnosti, které měly být seznámeny s obsahem zamýšlené expozice, protože proto tam jsou. Složení vědecké rady je zde.

Zakázat to nemá kdo

Odpověď neznámému člověku, který po návštěvě Muzea Prahy píše: „měli byste mít zakázáno kurátorovat muzeum“ je tedy dost jasná:

Není, kdo by to udělal, všichni relevantní lidé jsou na stejné lodi jako Ivo Macek, ředitel Muzea Prahy. Pozval si je na palubu, někteří šeptají, že chytli mořskou nemoc, jak se to v Čechách dělá, ale i tak se účastní plavby. Zvláště když mezi lidmi mluví i o silném developerovi, který si svého muzejníka ochrání, ať bude vyvádět cokoli.

Bídné naděje na změnu

Otevření „expozice“ Muzea Prahy provázelo mediální křepčení, ve kterém se (sebe)pochvalné články navzájem podobaly a byly zjevným produktem PR instituce. Přestože existuje Asociace Muzeí a galerií a muzeologie se vyučuje na vysokých školách, nevedla se tomu odpovídající veřejná diskuse o ohlášeném „počinu“.

Když se podíváme na poměry na Slovensku, můžeme být ještě rádi, že systémovou rakovinou se u nás zatím nenakazil celý kulturní provoz, ale jen jeden z jeho projevů, patrně díky schopnosti ředitele obsadit všechny relevantní hlasy a předstírat inovativní agendu, ve které se nadává na popisky, vitríny a lidi, kteří se chtějí něco dovědět. Naději na změnu dává jen případný zásah ze strany zřizovatele, ve městě Praze je ale její muzeum zjevně pod rozlišovací schopností.

Zjevné selhání Muzea Prahy si buď někdo vezme jako politickou agendu do příštích voleb, nebo prostě projde.

Doporučení přátel, zní: „Neztrácej čas s takovou špínou“. Nepovažuji to za špínu, ale za obraz společnosti. Považuji to za zmařenou příležitost k vytváření kolektivních identit. Ale dlouho se zájem o něco tak podivného opravdu provozovat nedá.

Muzea jsou a budou zrcadlem naší společnosti a díky předmětům a jejich vyprávění trvalým ostrovem v moři fikce. Muzeum Prahy z historické budovy z mého pohledu vytvořilo akvárium, moře pozvalo dovnitř.

Muzeum Prahy mi připomíná bazén fikce, otevřený pro lidi, které autorský tým muzea hrubě podceňuje, možná dokonce považuje za naprosté a negramotné blby.