Kdyby nic nedělal, a hlavně lpěl na svém místě, mohl tam vydržet až do důchodu. Odvolání Štěpána Karla Odstrčila z pozice šéfa muzea ve Františkových Lázních je opakováním příběhu, který se děje často. Složité a léta budované kulturní předivo se politickým zásahem najednou zpřetrhá, jako když opelichaný holub proletí pavučinou.

Protože jsem si něco podobného zažil, dokonce o tom knihu napsal, rozhodl jsem se ptát se čerstvě zlikvidovaných kulturních pracovnic a pracovníků na to, jaké dílo budovali, už budovat nebudou, co po nich zůstane. A také se nezapomenu zeptat na sociální aspekt, na to, jestli se mají kam vrtnout. V muzeu, když se dělá pořádně, plyne čas rychle, a člověk po vyhazovu se pak dívá okolo a nevěří.

-jš

Pane Odstrčile, prováděl jste po muzeu, což moc ředitelů nedělá, co se člověk od vás při prohlídce dověděl?

Návštěvníky jsem se vždy snažil nadchnout pro Františkovy Lázně — místo s velmi bohatou historií, o níž do dneška většina lidí mnoho netuší. Vlastně při každé prohlídce přišla řeč na systematické vymazávání historické paměti české společnosti ve 2. polovině 20. století a na skutečnost, že na Františkovy Lázně a celý region je třeba nahlížet i jinak než pouze z české národní perspektivy.

Na co jste za své působení nejvíc pyšný?

Myslím, že všichni můžeme být pyšní na to, že se nám podařilo muzeum v pravém slova smyslu oživit. Když jsme s kolegyněmi v roce 2014 zásluhou tehdy nového ředitele Jana Šamaty a projektu Úřadu práce pro mladé lidi po škole do muzea nastupovali, muzeum ani ve Františkových Lázních téměř nikdo neznal.

V průběhu několika málo let se nám podařilo přesvědčit veřejnost o tom, že františkolázeňské muzeum umí dělat nejen zábavné akce, ale také přispívá ke zlepšení historického povědomí. A především umí vzbudit zájem o kulturu.

Jaký exponát vám přirostl k srdci?

Jednoznačně portrét císaře Františka Josefa I., který jsme veřejnosti představili v roce 2017. Jde o typický příklad naší práce. Obraz i rám byly v dezolátním stavu a na první pohled by o ně nikdo ani nezavadil.

Díky mé zálibě v historii 19. století se obraz dostal do mé kanceláře, kde si ho všimla naše věrná podporovatelka a kolegyně Dr. Ulrike Zischka. Ta nás upozornila, že podobný obraz v masivním zlaceném rámu roku 1869 věnoval městu významný lázeňský lékař Friedrich Boschan pro zasedací sál tehdy budované radnice.

Z tohoto podnětu se restaurátorka Lucie Kališová odvážně vydala mezi staré hromady tzv. „pomocného materiálu“ — a hle, rám se našel olámaný a plesnivý. Dnes je zrestaurovaný obraz ozdobou schodiště budovy muzea.

Co jste formuloval jako svá hlavní muzejní lákadla?

Mojí vizí bylo, aby muzeum, navzdory mizernému financování, dokázalo každého návštěvníka obohatit. Myslím, že veřejnost oceňovala práci našeho týmu, která měla „švunk“ a díky historicky-kritickému přístupu vždy nabízela nový pohled na věc. Důležitým aspektem naší muzejní práce byla aktivní spolupráce s kolegy ze Saska a Bavorska.

Postavil se za vás kompletní tým. Co to je za lidi? Mají kam jít dál, když někteří odejdou s vámi?

Kolegyně a kolegové jsou především lidé, kteří mají svůj názor a svoji důstojnost. Jsem přesvědčen, že s mým odvoláním nesouhlasili nejen kvůli naší doposud úspěšné spolupráci, ale především kvůli tomu, že okolnosti odvolání a jeho chabé zdůvodnění zpochybňují práci nás všech.

Poté co většina zastupitelů města projevila svůj nezájem se věcí zabývat, jsme byli všichni konfrontováni s otázkou, co dál? Někteří jsme se rozhodli z muzea odejít, jiní čekají, jak se situace vyvine.

Co budete dělat Vy?

To je otázka, kterou momentálně nejsem schopen zodpovědět. Je spousta témat, kterým bych se rád věnoval, ale uvidím, jaké příležitosti se mi naskytnou.

S jakým pocitem muzeum opouštíte?

Jsme přesvědčeni, že v Městském muzeu Františkovy Lázně je na čem stavět a navzdory svévoli některých politiků nebude zahozen jeho potenciál. Věříme, že se podaří na naši práci v budoucnu úspěšně navázat.

JAN ŠÍCHA