Kdyby nic nedělal, a hlavně lpěl na svém místě, mohl tam vydržet až do důchodu. Odvolání Štěpána Karla Odstrčila z pozice šéfa muzea ve Františkových Lázních je opakováním příběhu, který se děje často. Složité a léta budované kulturní předivo se politickým zásahem najednou zpřetrhá, jako když opelichaný holub proletí pavučinou.

Protože jsem si něco podobného zažil, dokonce o tom knihu napsal, rozhodl jsem se ptát se čerstvě zlikvidovaných kulturních pracovnic a pracovníků na to, jaké dílo budovali, už budovat nebudou, co po nich zůstane. A také se nezapomenu zeptat na sociální aspekt, na to, jestli se mají kam vrtnout. V muzeu, když se dělá pořádně, plyne čas rychle, a člověk po vyhazovu se pak dívá okolo a nevěří.

-jš

Pane Odstrčile, prováděl jste po muzeu, což moc ředitelů nedělá, co se člověk od vás při prohlídce dověděl?

Návštěvníky jsem se vždy snažil nadchnout pro Františkovy Lázně — místo s velmi bohatou historií, o níž do dneška většina lidí mnoho netuší. Vlastně při každé prohlídce přišla řeč na systematické vymazávání historické paměti české společnosti ve 2. polovině 20. století a na skutečnost, že na Františkovy Lázně a celý region je třeba nahlížet i jinak než pouze z české národní perspektivy.

Na co jste za své působení nejvíc pyšný?

Myslím, že všichni můžeme být pyšní na to, že se nám podařilo muzeum v pravém slova smyslu oživit. Když jsme s kolegyněmi v roce 2014 zásluhou tehdy nového ředitele Jana Šamaty a projektu Úřadu práce pro mladé lidi po škole do muzea nastupovali, muzeum ani ve Františkových Lázních téměř nikdo neznal.