V pátek mi volala paní Drncová mladší, památkářka z Plzně. Jedna z mnoha lidí od památkářů, se kterou mám dobré zkušenosti.

Paní Drncová se ptala, jak jsme daleko, a jestli to stihneme. Ujistil jsem ji, že už nám zbývá jen pár detailů, a vše stíháme výborně. Popisoval, jak jsme táhli anděly vzhůru, a pak jim vrtali hřeby do zad, aby pak zepředu vypadali, že letí.

Paní Drncová si to všechno vyslechla, a pak mi vlídně, s milým důrazem někoho, komu jde o věc, připomněla, že musíme stihnout vyúčtování, protože jinak se vrací dotace, platí pokuta, a nesmí se rok žádat. A stalo se to loni někomu, kdo se zpozdil o jediný den.

„Já vím, blacklist, také jsme se kdysi, s jiným projektem, zpozdili, namísto pátku to šlo v pondělí.“

Červotoč, andělé a apoštolové

Kdybych chtěl vyprávět od začátku, řekl bych, že na počátku byl červotoč. Musel se činit jako stachanovec, budoval pohraničí na český způsob a po svém. Vytuneloval sochy apoštolů a andělů na oltáři svatého Jakuba Většího v Brodu nad Tichou.

To je krásná barokní práce. Sochy držela pohromadě víceméně sádra a barva, zvaná polychromie. Někdy si po kontaktu s určitými lidmi připadám podobně, ale to je jiná otázka, protože na rozdíl od soch apoštolů se umím regenerovat sám.

Oltář jsme restaurovali pět let, a kromě apoštolů při nás určitě stáli všichni svatí a dvě sudetské Němky, paní Leserová a paní Buchnerová, místní farnice, které si moc přály vidět výsledek, ale už ho letos uvidí jen shora. Doufám, že všichni svatí a dvě sudeťačky při nás budou stát i tehdy, až budeme demontovat šest metrů vysoké lešení. Nepojištěni, ve volném čase.

Pět let opravy oltáře. Na desítky se počítají hodiny před počítačem, fronty na poště a pomocné manipulace barokem. Samozřejmě zadarmo, práce na církevním majetku, který ale je tu pro všechny.

Tyto hodiny v českých poměrech můžou skončit vrácením dotace, kterou už dostal restaurátor, pokutou, black listem. Jenom proto, že ministerstvo kultury má pravidla nastavena tak, aby uvnitř byli lidé přetíženi administrativou a venku obdařeni byrokratickými pastmi a Damoklovými meči.

Co se dá udělat hned a během krátké doby

Kulturoministerská éra politického matadora Lubomíra Zaorálka je pro mě charakterizována stylem, který vyplývá ze žvanění jako principu všeho ostatního. Zanechal po sobě Státní kulturní politiku, která byla označena jako koncepce bez vize.

Státní kulturní politika má svižné grafické zpracování, stylově je to materiál zjevně vzniklý tak, že ho napsal někdo najatý zvenku. Bylo by zajímavé podívat se, co to celé stálo.

Pár pravd materiál obsahuje, něco takového, v lepším, bylo potřeba. Nám, žadatelům, slibuje, že tři čtvrtiny žádostí se budou podávat elektronicky. Ale to už sliboval ministr Staněk, ze stejné politické strany jako byl ministr Zaorálek.

Na formuláři žádosti vzniklo červené tlačítko, po jehož stisknutí se měly ve formuláři načíst již známé údaje. Pro ministerstvo kultury je charakteristické, že po vyhazovu Staňka tlačítko zůstalo, člověk na něj klikne, a nestane se nic.

Zaorálek měl možnost si připustit, že v úřadu bude po svém spolustraníkovi dva roky a mohl se snažit narovnat poměry a ulehčit život lidem v kultuře. Narovnat poměry ve vztahu k příspěvkovým organizacím, z nichž v části je zamřelo a vztahově tam panují malá peklíčka.

Příspěvkové organizace spotřebují osmdesát procent rozpočtu ministerstva. Ulehčit život žadatelům bylo možné rozhodnutím o zrušení black listů, na úrovni vlády. Rozhodnutí by šlo rychle. Ale oni chtěli něco většího.

Za Zaorálka vznikla příspěvková organizace v jeho volebním obvodu v Ostravě, s názvem Museum plus. Média si všimla, že není jisté, co tato příspěvková organizace bude vystavovat, šeptanda povídala, že instituce je první krokem k tomu, aby se bylo možné revanšovat panu Světlíkovi, sponzoru ČSSD.

Je-li to pravda, nevím, ale z Fondu obnovy by takové peníze bylo možné vzít. V příspěvkové organizaci v Ostravě se má podle Zaorálkova časového plánu do roku 2025 založit metodické centrum. Tak hodně štěstí.

Za Zaorálka a jeho Chmelíčka byla k rezignaci donucena ředitelka Památníku Lidice, takže vzniklo místo pro vojáka a historika Eduarda Stehlíka. Jím objednané posudky na denunciaci lidické ženy židovského původu jsou z mého pohledu báječnou surovinou k divadelní hře.

Zjevný účel posudků — legitimizovat nástup nového šéfa Památníku Lidice. Za Zaorálka byla do čela Národní galerie v rozporu se zvyklostmi instalována generální ředitelka, která se předtím nezabývala výtvarným uměním. I to je jeden z problémů k řešení v nové éře. Určitě je výborná úřednice, cestu k české výtvarné scéně si ale nenašla, a skutečnost, že na výstavní program je třeba si v našich poměrech zajistit peníze fundraisingem jí asi zamlčeli, když se hlásila.

Zaorálek je komunikativní, rád mluví s lidmi, takže ho část kulturní obce měla ráda. Novinář Petr Fischer ho označil za kulturního snoba, a to asi stačí. Na ministerstvu stihl instalovat dost svých lidí na poměrně klíčová místa.

Není důvod likvidovat lidi, kteří se, obvykle zadarmo, o něco snaží

Patřím k těm, kdo si velmi přáli změnu vlády, a kdo si myslí, že míra ovládnutí tohoto státu systémem Babiš byla vyšší, než by se kdy zdálo možné Al Caponemu i v místech a časech, kdy se mu dařilo nejlíp.

Je to nový začátek, a jednoduchý nebude. Mám rád étos nových začátků. Jsem z generace, která žila výzvou polského papeže, který nastoupil a řekl „Nebojte se,“ což nás za železnou oponu skutečně oslovilo. Na největším začátku mého života se pan Reagan postavil v Berlíně ke zdi z té lepší strany a řekl „Pane Gorbačove, zbořte tuto zeď.“

Na počátku éry po systému Babiš bych si jako žadatel přál, aby nový ministr dobře začal. Se vzpomínkou na Reagana dovoluji si napsat, jako prostý žadatel: „Pane ministře, zrušte tento blacklist.“

Tím, že my, žadatelé, dostaneme přislíbené peníze, stáváme se naplňovateli veřejného zájmu v kultuře. A musí se s námi proto jednat jako s partnery.

Jednodenní zpoždění ve vyúčtování není důvodem likvidovat lidi, kteří se, obvykle zadarmo, o něco snaží. Bez občanské iniciativy je kulturní provoz nemožný, přestaňme lidi zahánět, pojďme je získat.

Na závěr bych ještě jednou chtěl památkářce, paní Drncové mladší, poděkovat za její několikaletou pomoc. Budete mi chybět. Oltář už je hotový.