Konečně vydám vlastní knihu prózy. Vznikla za zvláštních okolností. Dne 24.11. 2020 mi ředitelka odboru na Ministerstvu kultury oznámila, že mé služební místo se k 1. lednu 2021 ruší. Měl jsem před sebou půl roku na osmdesáti procentech platu, tedy slušné literární stipendium. Dále vidinu odstupného, ze kterého se kniha dá vydat. Konečně prostor zpracovat spousty stran nedokončených textů, některé ještě z osmdesátých let minulého století. Děkuji tímto ministerstvu kultury za podporu, lhostejno, že nezamýšlenou, možná dokonce nechtěnou.

Můj literární text se zabývá předměty a jejich muzealizací v době virtuální, a snahou o instituce v zemi, která institucím nepřeje. Pokrývá čas asi pětatřiceti let, ode dneška dozadu. Těžiště má v mém rodném Ústí nad Labem. Velkou roli v textu hrají sudetští Němci, protože píšu mimo jiné o obecně prospěšné společnosti Collegium Bohemicum, kde jsem osm let působil jako kurátor vznikající stálé expozice o českých Němcích. Nazvali jsme ji po masarykovsku: „Naši Němci“.

Jiří Kolář mě naučil vnímat svět také jako naleziště literatury, takže se do knihy dostal leták z revoluce 1989, leták strany Ne Bruselu, Národní demokracie, kus mého osobního spisu z Ministerstva kultury nebo text ústeckého policisty, který odložil trestní oznámení na mou někdejší ředitelku. Knihu jsem napsal s poklidným vědomím, že její obsah vydrží déle než muzejní projekt, ze kterého nás vyhodili.

Kapitola „Ředitelčin monolog“ vznikala několik let. Základem byla nahrávka rozhovoru s Mgr. Blankou Mouralovou poté, co formou nepřátelského převzetí, jak to pojmenovala, přišla o místo ředitelky obecně prospěšné společnosti Collegium Bohemicum. Všechny syrové texty jsem půl roku přepisoval tak dlouho, až se v mých očích z osobní výpovědi stala výpověď literární.

Celý svůj dosavadní profesní život jsem strávil různými formami kulturních snah. Zažil jsem při tom plejádu toxických vztahů mezi lidmi, neschopnost své země uchopit myšlenku a někam ji dovést, různé formy korupce týkající se stavebních, IT, a dalších zakázek v kulturní sféře. V podání různých politických stran jsem mohl pozorovat nekompetenci a bezmoc kombinovanou se zpupným zacházením s lidmi a hodnotami. Od obcí, přes kraje, až po ministerstvo. Výjimky jsou, jako všude.

Ale jak píšu ve své knize: jsem rád, že jsem se narodil do času, kdy se už naveliko nevraždí.

V prvé řadě jsem ale ve svém profesním životě zažil tvorbu kulturního vyprávění a úplně praktické kulturní práce. V některých měsících uplynulých třiceti let jsem na váhu odnosil více obrazů než cihel, přestože jsem zrovna stavěl. Potkal jsem desítky lidí, kteří měli tvar.

Myslím si, že skrz ty předměty a skrz ty instituce moje kniha splňuje myšlenku Milana Kundery, o tom, že text má přinést něco nového nebo nemá vzniknout. Stipendium a dotace na tisk, z daňových peněz, tak snad byly využity účelně.

Ředitelčin monolog

„Do Ústí jsem přijela založit a provozovat instituci. Věřím na instituce. Lidé v nich rostou, nacházejí své místo. Práce v instituci, když je dobře řízená, je efektivní. V Čechách se instituce používají, aby se institucionalizovala zvůle nebo svévole. Není to smysl institucí, naopak. Až na to přijdeme, budeme moci lépe využívat své bohatství. Včetně své paměti.

Ředitelkou obecně prospěšné společnosti jsem se stala v otevřeném výběrovém řízení. Mohli si vzít někoho místního, ale na začátku ještě nechtěli. Přijela jsem do Ústí nad Labem přímo z místa ředitelky Českého centra v Berlíně. Našla si byt hned naproti bývalé nemocnici, nyní univerzitnímu kampusu. Vzala jsem svou práci vážně.

Při rekonstrukci muzea město vědělo, že si vyskakuje nad své poměry. Aby rekonstrukce vůbec prošla jako evropský projekt, bylo třeba připravovat expozici s celostátním a mezinárodním dopadem. Při výběrovém řízení se mě ptali, jestli umím shánět peníze. Řekla jsem, že umím.

Představovala jsem si muzejní iniciativu, kterou si Češi dělají sami pro připomenutí vlastních dějin, ale chtějí to dělat otevřeně a v komunikaci s demokratickým Německem. Zpětná otázka zní: chtěli jen opravit dům nebo chtěli skutečně udělat stálou expozici o našich Němcích?

Byla to chyba, jít do Ústí, když vidím dnešní osobní následky. Možná byla chyba vracet se do Čech. Navzdory poměrům ale vznikl výstavní projekt, který už nikdo úplně nevygumuje. Muzejním způsobem jsme s lidmi, které jsem pozvala, interpretovali devět století soužití dvou jazykových skupin, devět století života českých Němců, kteří tu měli domov.

Koncepci expozice vymyslela pracovní skupina. Dál ji rozvíjela a potvrzovala vědecká rada. Zásluhou těchto dvou grémií se dá říci, že projekt vznikl v otevřené a demokratické shodě.

Vědecká rada se poprvé sešla v prosinci 2007. První pracovní skupina se konala 29. června 2008. Dala jsem schválně dohromady nejdříve vědeckou radu. Ať to začne odshora, s nejlepšími lidmi, říkala jsem si. Pořádala jsem v Berlíně konference o dějinách. Sáhla jsem po lidech, kteří tam vystupovali.

Z asi tří nejzajímavějších německých historiků, kteří se zabývají českou historií, jsem si vybrala Detlefa Brandese. Sepisovala jsem si jména tak, aby tam kromě historiků byli také kunsthistorici, politologové, sociologové. Muži a ženy. Najít ženy bylo těžší.

Se jménem jedné z mála žen, profesorky, která zároveň píše publicistické texty, jsem poprvé narazila u děkanky filosofické fakulty. Chtěla profesora z Prahy, který v Ústí učí. Trvala jsem si na své profesorce, takže děkanka poprvé postřehla, že mám svoji hlavu.

V Ústí mě nejdříve velmi přivítali. Odmítla jsem sedět v betonové stavbě na takzvaném Rondelu, kam bylo během opravy přestěhované městské muzeum. Neuměla jsem si představit telefonování s příšerným výhledem z betonu do betonu.

Sama bych na takovém místě nevěřila, že se takový projekt dá udělat. Natož abych někoho z evropských kapacit přemlouvala, ať jde do mé vědecké rady nebo mi jinak pomáhá. Univerzita mi za poloviční nájemné poskytla kancelářské prostory přímo naproti Museu.

Chodila jsem na místní společenské akce. Měla jsem pochopit signály z města a utéct. Nevím, proč mi nedošlo, že město je nemocné, a já ho neuzdravím.

Muzejní instituce byla založena jako obecně prospěšná společnost. Problémy jsem nečekala, protože jsem z Německa byla zvyklá, že v instituci, kde je zastoupeno město, univerzita a stát, a místní vlastivědný spolek si jednotlivé složky vzájemně pomáhají. Mají pak výsledky, kterých by jednotlivě nedosáhly.

Odpovědnost je v Německu rozdělena mezi lokální, zemskou a spolkovou úroveň. Když se mají instituce dlouhodobě financovat, je třeba, aby byl závazek rozložený. Tak jsem se na to dívala. Hlavním zakladatelem bylo město, které potřebovalo získat prostředky na rekonstrukci muzejní budovy. A pak měly přijít státní peníze na realizaci expozice.

Jediné peníze, které jsme měli, byl milion korun na základě ústního slibu primátora. Ústní sliby. Dobrá vůle v projektu vždy stála na ústních slibech. Když ústa zmizela, nezbylo nic. Založila jsem instituci v prostředí, které s institucemi neumí zacházet.

V Ústí si kvůli drahé opravě baráku vytvořili bublinu, o které věděli, že není zabezpečená. Bublina pro mě představovala šanci v českých podmínkách udělat něco rozumného, když už si to někdo nabájil. Věděla jsem, že je to bublina.

Šla jsem do toho s tím, že se podaří tuto bublinu naplnit. V Čechách není prostor na to, aby někdo udělal rozhodnutí už od začátku. V Německu by řekli, máte garantovanou tuto sumu, postavte to za ni. My jsme skočili do prázdna.

Náš velvyslanec v Německu, bývalý disident Jiří Gruša, říkal, že reprezentujeme stát, který si vždycky musíme vymyslet. Bublina byla ve prospěch evropské budoucnosti. Ať je to s budovou jakkoli, my uděláme pořádnou výstavu, říkala jsem si.

Ústečtí muzejníci byli hlavními poradci při plánu opravy. Nadiktovali si budovu pro účely městského muzea, které se ale mělo transformovat v centrální a nadregionální paměťovou instituci zabývající se českými Němci a soužitím vůbec. Počítalo se s tím, že městské muzeum zanikne. Dokonce se začalo jednat s univerzitou, že převezme geologické sbírky, kterých je v městském muzeu nejvíc.

Zasedání pracovní skupiny a vědecké rady jsem pořádala na těch nejhezčích místech v Ústí. V továrnických vilách, na místech s výhledem na kopce.

Hodně lidí, kteří se někdy ocitli na jednání naší správní rady, si přeje pokud možno už nikdy nepracovat v instituci, která má správní radu. Sedí tam lidé, kteří si myslí, že mají moc. Úplně nevyzpytatelně se chytají libovolného tématu, ale nejsou schopni pro obecně prospěšnou společnost vůbec nic udělat.

Správní rada za celou dobu nevyřešila ani jeden problém. Na začátku předsedal primátor. Pak nominace padaly čím dál níže. Za město začali chodit lidé, kteří s městem neuměli komunikovat.

Správní rada připomínala průchoďák. Přišli, zjistili, že je to složité. Že neumějí pomoci, že se od nich chce nějaká úloha, kterou nechtějí plnit. Po chvíli rezignovali.

V roce 2009 jsme se spálili na univerzitě. Dali jsme z jednotlivých výstupů pracovní skupiny dohromady jakýsi souvislý text. Byl míněn jako pracovní a pro kolegy. Na katedře historie si nacvičili představení, kdy nás na tomto pracovním textu uvařili. Byl to zájem nás oslabit nebo ukázat, že to nezvládneme?

Myslím, že mě samotnou by ještě snesli, můj tým osobností je ale děsil. Střetly se tam kultury. Nediskutovali s námi jako s kolegy o celkovém záměru. Brali pracovní text jako seminární práci, kterou cupují.

Chtěli jsme prezentovat nápady, v procesu a v pohybu a přišli jsme za nimi s tím, že chceme pomoci. Stejně jako jsme to udělali s vědeckou radou. Z vědecké rady se stala další pracovní skupina, z univerzity mohla také. Dali přednost roli soudců. Vůbec jsme měli jen dva typy lidí kolem sebe. Spolupracovníky nebo soudce.

Výstupem diskuse na univerzitě byl nejen hnusný zážitek pro lidi, kteří odvedli nějakou práci. Jeden z vyučujících, původně místní sociolog, rozeslal náš interní materiál se svými připomínkami na všechna relevantní česko-německá místa. Uzmul si první interpretaci a podrazil nás.

Rok jsme nedělali nic jiného, než čistili špatný dojem. Všechny připomínky univerzity jsme předložili vědecké radě. Zpřesnili jsme na jejich základě válečnou místnost. Vědecká rada tehdy poděkovala vědcům z Ústí nad Labem. Vyjmenovala body, kterými má smysl se zabývat. A konstatovala, že část připomínek má mimovědeckou motivaci.

Do českého prostředí jsme překlopili něco, co je na Západě normální. Totiž že intelektuální práce zabírá většinu prostoru při vzniku výstavy. Musíš přesně vědět, co říkáš, a zužovat tak, aby výpověď byla jasná.

V roce 2010 jsme koncepci muzejní expozice prezentovali na Ministerstvu kultury. Dva roky intenzivní práce. Skupina se scházela jednou měsíčně. Od roku 2010 začaly prezentace projektu.

V diskusích po prezentaci se nám nestalo, že by nám někdo dal otázku, kterou bychom byli zaskočeni. Od Sudetoněmeckého krajanského sdružení až po české takzvané bojovníky za svobodu. Díky tomu, že se vše dopodrobna prodiskutovalo, jsem mohla reagovat na cokoli.

Celá výstava se dala postavit na nenávisti. Dali jsme přednost chuti k životu. Končíme mnohotvárností a říkáme — mohli jsme společně pokračovat.

Poláci se ptali, podobně jako pracovní skupina na začátku, jaké máme politické zadání. Řekli jsme, že žádné. A jaké společenské? Také žádné, obojí máme ambici ovlivnit. Česká společnost nemá názor. Poláci nevěřili. V muzeích se u nich pozná, kdo byl u moci, když dané muzeum vzniklo.

Měli jsme prostor díky bublině a viděli jsme, že se bublina krásně plní. Škatulka na nás neexistovala. Dělali jsme PR, novináři vše předali, jak od nás dostali.

Vedení města převzala v roce 2010 levice. Před jednáním s primátorem č. 3 jsem byla upozorněna, že vedení města chystá směnku, kterou mám podepsat a ručit svým majetkem za úvěr, který si obecně prospěšná společnost s ručením města potřebovala vzít na předfinancování evropského projektu. Na jednání směnku nakonec nepředložili. Pan primátor se pouze zeptal, zda bych byla ochotna přijmout podepsání směnky, jestli jsem si tak jistá svým projektem. Dělala jsem, že jsem nepochopila otázku.

Ještě předtím, než se bezpečnostní firma ABL stala pomocí své politické divize, strany Věci veřejné, všeobecně známou, měli jsme tu čest setkat se v Ústí nad Labem s jejími reprezentanty. Přišli se zajímavou nabídkou. Firma převezme ostrahu budovy muzea a cenu ostrahy bude umazávat pořádáním společenských akcí.

Jednání se uskutečnilo na Magistrátu v Ústí nad Labem, inicioval je ředitel muzea. Pozvali nás na poslední chvíli. Asi jako stafáž. Protestovali jsme. S argumentem, že ostraha v muzeu má být v rukou města, že jde také o sociální opatření. Firma ABL měla už pronajaté pražské věže a halapartníci před nimi vypadali mimořádně smutně.

Nechtěli jsme, aby na ostraze bylo vidět, že ji někdo vykořisťuje. Ale hlavně jsme nechtěli, aby o programu v budově rozhodoval komerční subjekt, který není zavázán kulturnímu obsahu muzea. Nechtěli jsme být společenským paravánem na soukromé aktivity. Náměstek primátora jednání nechal vyznít do ztracena.

Na pracovní skupině vznikl nápad uspořádat architektonickou soutěž k řešení expozice. Uvažovali jsme, jak nastavit proceduru, abychom získali co nejlepší výsledek. Architektonická soutěž má tu výhodu, že se nesoutěží o nejnižší cenu, ale náklady mají být jen úměrné očekávanému výsledku.

Měli jsme možnost udělat oslovenou nebo otevřenou soutěž. Komora architektů nám doporučila, abychom šli rizikovou cestou otevřené soutěže, což je způsob, jak přilákat co nejvíc lidí. Další doporučení znělo — udělejte dobrou komisi se zvučnými jmény, aby bylo jasné, že soutěž je míněna vážně.

Všechno bylo anonymní, sekretář ani nikdo z poroty nesměl soutěžící předem vidět. Asistent sekretáře byl jediný, kdo zájemce směl potkat. Prováděl je po staveništi. Tehdy v muzeu nebyly podlahy, zdi omítnuté jen z části. Chodili po kládách.

Když architekti zjišťovali, že budova je před dokončením, ptali se, co soutěž má znamenat. Pokládali za logické, že budou moci ovlivnit třeba vedení a sílu elektřiny nebo si budou moci objednat v rozestavěné budově stavební zásahy. Ptali se na zásuvky v podlaze. První reakce od architektů tedy byl údiv. Bylo jasné, že se budou muset dělat kompletní vestavby, což projekt prodraží.

Když si budovu prohlédli architekti z poroty, řekli: toto je rekonstruovaná škola, ne muzeum. Pochybovali o ceně zakázky na rekonstrukci budovy. Pochybovali, je velmi slabé slovo. Přesvědčovala jsem je, že lepší takový dům než žádný. Že se přesto pokusíme udělat dobrou výstavu.

Porota pouštěla průzkumné balónky. Zjišťovala, jestli v tom jedeme nebo ne.

Když jsme prošli budovou a odfajfkovali jsme, že ji bereme, jak je, měli jsme první mnohahodinové sezení s porotou.

Museli jsme vyložit, o co nám jde, vysvětlit svou představu muzea. Nezávislí členové poroty, tedy ti, kdo nezastupovali nás jako investory, nám pak dali své vědomosti úplně k dispozici. Říkali nám své stanovisko, jak co bude vnímané. Pomáhali nám pak vybrat kvalitu podle našich požadavků. Sami bychom si tak nevybrali. Byla to moc hezká zkušenost.

Soutěž byla vypsána celoevropsky, ale s češtinou nebo slovenštinou jako jazykem. Vlastně nás architektonická soutěž dále vzdálila ústeckému prostředí. A nejen jemu. I muzejnickému. Zas jsme si získali spojence, nejen mezi architekty. Ale jen typ lidí, kteří jsou v menšině.

Zážitek se třiceti architektonickými návrhy na Větruši, v secesním restauraci ve stylu zámečku na kopci nad Ústím, byl neuvěřitelný. Zamluvili jsme si velký sál. Návrhy opřeli o stěny. V naprostém tichu jsme každý sám chodili od návrhu k návrhu a psali si poznámky. Hodinu a půl.

Nejdříve soukromá kritéria, co ano, co ne. Pak rozhovor. Mnoho hodin. Mluvili jsme spolu tak dlouho, až jsme došli ke stoprocentní shodě.

Soutěžilo se vizualizací na osmi velkých panelech. Přihlásilo se třicet ateliérů. Získali jsme meziprodukt, výstavu návrhů. Při otevření opravené budovy 29. června 2011 jsme ukazovali, čím se budova má zabydlet. Městské muzeum otevíralo o den později, přestože jsem navrhovala, abychom otevírali společně.

Výstava trvala třičtvrtě roku. Byli se na ni podívat lidé z různých muzeí, ptali se, jak se dělá soutěž. Převážná reakce zněla — toto bychom si nemohli dovolit. Říkali jsme, že stačí, když se taková soutěž uspořádá jednou za čas. Mohli si vybrat z návrhů podaných k nám, a přímo oslovit nějaký ateliér. Soutěž znamená průzkum tvůrčí nabídky. Těží z ní všichni v oboru. Stála 2,5 milionu.

Pak trvalo rok a půl, než se nám podařilo nechat si schválit změnu zvyklostí vyplácení evropských peněz na soutěž. Stopli nám i další platby. Právník nám psal dobrozdání pro evropské fondy, komora architektů také. Nemohli jsme peníze točit dál. Půjčit si nešlo. Nakonec soutěž uznali do poslední koruny.

Když chcete budovat instituci, musejí fungovat instituce okolo vás. Zažila jsem čtyři ministry kultury a jednu ministryni. Ve správní radě jsme léta za ministerstvo kultury měli nešťastnou úřednici, která to dotáhla na náměstkyni. Upřímně si přála mít politické zadání, aby nenesla odpovědnost.

Její hlavní starostí bylo zůstat na místě v době, kdy se ministři velmi střídají. Jejím hlavním zájmem bylo, aby v grémiu, kde sedí, nedošlo k žádnému rozhodnutí. Vždy si stěžovala na chybu vlády, která neschválila na projekt peníze. Pak chtěla svolávat zakladatele. To trvá měsíce. Když se sejdou zakladatelé, řekne se, že vše má dělat správní rada.

Lidé její generace vycházejí ze zkušenosti z osmdesátých let minulého století, kdy byli mladí. Myslí si, že když si počkají, poměry se o něco zlepší. Těmto kulturním elitám osmdesátých let vznikaly během proměny společnosti po revoluci konstelace i instituce, které jim nahrávaly. Svou pouhou existencí se dostávaly výš.

Jdou ve strukturách, krůček po krůčku. Její zápis do rejstříku trval víc než rok a půl. Nemohla jsem z ní dostat podklady. Tak jsem na soudu požádala, ať ji zapíše, uvedla jméno a příjmení. Soud napsal, že chybí datum narození, bydliště a tak. Domluvila jsem na soudu, že potřebuji, aby mi to tak napsali a dopis s razítkem jí předala.

Úřednice z ministerstva kultury dodala data, ne ale ověřený podpis. Lhůtu nestihla. Prodlužovala se o měsíc. I prodloužená lhůta hrozila vypršet. Nakonec jsem na ni čekala tři hodiny na vrátnici ministerstva. Omlouvala se. Řekla jsem, že nečekám tři hodiny, ale rok a půl.

A víte, co byl vrchol českého kreativního přístupu k evropským penězům? Když člen pravicové strany, bývalý komunista, nad modely expozice říkal: „To je báječné. Evropa přeci neupřesnila, v jaké velikosti má expozice vzniknout. Projekt je hotový. Naplnili jsme udržitelnost.“

Další velmi tvůrčí výklad se objevil v interpretaci, že Museum bude teprve založeno. Na konci rekonstrukce budovy muzea se rozdával zápisník, na kterém byl dostavěný štít muzejní budovy, který byl zničen bombardováním města. Nápis hlásal: „Museum Ústí nad Labem, projekt rekonstrukce Muzea města Ústí nad Labem s cílem zřízení centra česko-německých studií.“ Kolik energie u nás padne na to, aby se něco obelhalo.

Evropské peníze v Ústí nad Labem zapůsobily jako katalyzátor, který obnažil to horší. V agentuře, která je rozdělovala, zavírali lidi, projekty stály.

Vyprázdněné nebo alespoň chromé instituce nepřekážejí zlodějům. Naopak, poskytují jim krytí. Je jedno, jestli jde o zloděje peněz nebo myšlenek.“

Knihu Kousavý pes lze objednat na e-mailu jakubbrod@seznam.cz. vyjde koncem září 2021, bude mít přibližně 150 stran, doplněna bude fotografiemi předmětů sudetoněmecké provenience. Nakladatelství, které tímto zakládám, se jmenuje ERWIN.