Konečně vydám vlastní knihu prózy. Vznikla za zvláštních okolností. Dne 24.11. 2020 mi ředitelka odboru na Ministerstvu kultury oznámila, že mé služební místo se k 1. lednu 2021 ruší. Měl jsem před sebou půl roku na osmdesáti procentech platu, tedy slušné literární stipendium. Dále vidinu odstupného, ze kterého se kniha dá vydat. Konečně prostor zpracovat spousty stran nedokončených textů, některé ještě z osmdesátých let minulého století. Děkuji tímto ministerstvu kultury za podporu, lhostejno, že nezamýšlenou, možná dokonce nechtěnou.

Můj literární text se zabývá předměty a jejich muzealizací v době virtuální, a snahou o instituce v zemi, která institucím nepřeje. Pokrývá čas asi pětatřiceti let, ode dneška dozadu. Těžiště má v mém rodném Ústí nad Labem. Velkou roli v textu hrají sudetští Němci, protože píšu mimo jiné o obecně prospěšné společnosti Collegium Bohemicum, kde jsem osm let působil jako kurátor vznikající stálé expozice o českých Němcích. Nazvali jsme ji po masarykovsku: „Naši Němci“.

Jiří Kolář mě naučil vnímat svět také jako naleziště literatury, takže se do knihy dostal leták z revoluce 1989, leták strany Ne Bruselu, Národní demokracie, kus mého osobního spisu z Ministerstva kultury nebo text ústeckého policisty, který odložil trestní oznámení na mou někdejší ředitelku. Knihu jsem napsal s poklidným vědomím, že její obsah vydrží déle než muzejní projekt, ze kterého nás vyhodili.

Kapitola „Ředitelčin monolog“ vznikala několik let. Základem byla nahrávka rozhovoru s Mgr. Blankou Mouralovou poté, co formou nepřátelského převzetí, jak to pojmenovala, přišla o místo ředitelky obecně prospěšné společnosti Collegium Bohemicum. Všechny syrové texty jsem půl roku přepisoval tak dlouho, až se v mých očích z osobní výpovědi stala výpověď literární.

Celý svůj dosavadní profesní život jsem strávil různými formami kulturních snah. Zažil jsem při tom plejádu toxických vztahů mezi lidmi, neschopnost své země uchopit myšlenku a někam ji dovést, různé formy korupce týkající se stavebních, IT, a dalších zakázek v kulturní sféře. V podání různých politických stran jsem mohl pozorovat nekompetenci a bezmoc kombinovanou se zpupným zacházením s lidmi a hodnotami. Od obcí, přes kraje, až po ministerstvo. Výjimky jsou, jako všude.

Ale jak píšu ve své knize: jsem rád, že jsem se narodil do času, kdy se už naveliko nevraždí.

V prvé řadě jsem ale ve svém profesním životě zažil tvorbu kulturního vyprávění a úplně praktické kulturní práce. V některých měsících uplynulých třiceti let jsem na váhu odnosil více obrazů než cihel, přestože jsem zrovna stavěl. Potkal jsem desítky lidí, kteří měli tvar.

Myslím si, že skrz ty předměty a skrz ty instituce moje kniha splňuje myšlenku Milana Kundery, o tom, že text má přinést něco nového nebo nemá vzniknout. Stipendium a dotace na tisk, z daňových peněz, tak snad byly využity účelně.

Ředitelčin monolog

„Do Ústí jsem přijela založit a provozovat instituci. Věřím na instituce. Lidé v nich rostou, nacházejí své místo. Práce v instituci, když je dobře řízená, je efektivní. V Čechách se instituce používají, aby se institucionalizovala zvůle nebo svévole. Není to smysl institucí, naopak. Až na to přijdeme, budeme moci lépe využívat své bohatství. Včetně své paměti.

Ředitelkou obecně prospěšné společnosti jsem se stala v otevřeném výběrovém řízení. Mohli si vzít někoho místního, ale na začátku ještě nechtěli. Přijela jsem do Ústí nad Labem přímo z místa ředitelky Českého centra v Berlíně. Našla si byt hned naproti bývalé nemocnici, nyní univerzitnímu kampusu. Vzala jsem svou práci vážně.

Při rekonstrukci muzea město vědělo, že si vyskakuje nad své poměry. Aby rekonstrukce vůbec prošla jako evropský projekt, bylo třeba připravovat expozici s celostátním a mezinárodním dopadem. Při výběrovém řízení se mě ptali, jestli umím shánět peníze. Řekla jsem, že umím.

Představovala jsem si muzejní iniciativu, kterou si Češi dělají sami pro připomenutí vlastních dějin, ale chtějí to dělat otevřeně a v komunikaci s demokratickým Německem. Zpětná otázka zní: chtěli jen opravit dům nebo chtěli skutečně udělat stálou expozici o našich Němcích?

Byla to chyba, jít do Ústí, když vidím dnešní osobní následky. Možná byla chyba vracet se do Čech. Navzdory poměrům ale vznikl výstavní projekt, který už nikdo úplně nevygumuje. Muzejním způsobem jsme s lidmi, které jsem pozvala, interpretovali devět století soužití dvou jazykových skupin, devět století života českých Němců, kteří tu měli domov.

Koncepci expozice vymyslela pracovní skupina. Dál ji rozvíjela a potvrzovala vědecká rada. Zásluhou těchto dvou grémií se dá říci, že projekt vznikl v otevřené a demokratické shodě.

Vědecká rada se poprvé sešla v prosinci 2007. První pracovní skupina se konala 29. června 2008. Dala jsem schválně dohromady nejdříve vědeckou radu. Ať to začne odshora, s nejlepšími lidmi, říkala jsem si. Pořádala jsem v Berlíně konference o dějinách. Sáhla jsem po lidech, kteří tam vystupovali.

Z asi tří nejzajímavějších německých historiků, kteří se zabývají českou historií, jsem si vybrala Detlefa Brandese. Sepisovala jsem si jména tak, aby tam kromě historiků byli také kunsthistorici, politologové, sociologové. Muži a ženy. Najít ženy bylo těžší.

Se jménem jedné z mála žen, profesorky, která zároveň píše publicistické texty, jsem poprvé narazila u děkanky filosofické fakulty. Chtěla profesora z Prahy, který v Ústí učí. Trvala jsem si na své profesorce, takže děkanka poprvé postřehla, že mám svoji hlavu.

V Ústí mě nejdříve velmi přivítali. Odmítla jsem sedět v betonové stavbě na takzvaném Rondelu, kam bylo během opravy přestěhované městské muzeum. Neuměla jsem si představit telefonování s příšerným výhledem z betonu do betonu.

Sama bych na takovém místě nevěřila, že se takový projekt dá udělat. Natož abych někoho z evropských kapacit přemlouvala, ať jde do mé vědecké rady nebo mi jinak pomáhá. Univerzita mi za poloviční nájemné poskytla kancelářské prostory přímo naproti Museu.

Chodila jsem na místní společenské akce. Měla jsem pochopit signály z města a utéct. Nevím, proč mi nedošlo, že město je nemocné, a já ho neuzdravím.

Muzejní instituce byla založena jako obecně prospěšná společnost. Problémy jsem nečekala, protože jsem z Německa byla zvyklá, že v instituci, kde je zastoupeno město, univerzita a stát, a místní vlastivědný spolek si jednotlivé složky vzájemně pomáhají. Mají pak výsledky, kterých by jednotlivě nedosáhly.