Rekonstrukce vybombardované knihovny

Jan Šícha

Třetí ukázka z připravované knihy Jana Šíchy Kousavý pes je holdem těm lidem, kteří se v minulém režimu dokázali vyhýbat státní surovosti za pomoci košatých vnitřních světů.

„Získala jsem porcelánové konvičky se zlatým nápisem ‚Marienbad‛. Na jedné je selka v chebském kroji s hráběmi v ruce, na druhé sedlák, který má kroj s charakteristickou sponou Chebanů. Mám ráda, když tě obraz na porcelánu nechá někam nahlédnout a něco ti připomene.“ Foto archiv J. Š.

Postava paní Libušky v mé knize je poděkováním mnoha lidem, kteří si za bolševika zachovali a rozvíjeli vnitřní svět. Bylo krásné je potkávat a postupně si zpřesňovat čidla, jak je rozpoznat. Český bolševismus na svém teroristickém začátku provedl velmi důkladnou třídní inventuru celé společnosti. Zrušil vědomí, že se dovoláte práva, ožebračil lidi, a udělal z nich v jistém smyslu děti. Nemohli se o sebe postarat, protože se staral stát. Stát byl majitelem všeho, včetně obyvatelstva v zadrátovaném výběhu.

V lidech vznikaly košaté vnitřní světy. Minulost nečekaně ožívala, o místo na slunci se hlásily někdy bizarní, ale vždy svobodné útvary. Když jsem přijel poprvé na Západ, vysvětloval jsem, že naši obdivovatelé monarchie mají dlouhé vlasy, poslouchají nebo přímo hrají rock, a jsou třeba trochu anarchisté. A že jsou fajn.

Spolu se svobodou přišla cesta k dobrým zvykům, k institucím, k zákonům, k obsahu demokracie, jež si demokracie neumí sama pořídit. Myslím si, že náš postkomunistický svět zbytky paní Libušek přezíravě ničí a živou občanskou společností je nahradil velmi málo. Když vás v parku seřežou tak, že se sotva odplazíte, piknik si tam už nevychutnáte. Následující kapitolu v knize najdete hned po prologu věnovanému nálezu osobního spisu na Ministerstvu kultury.

Rekonstrukce vybombardované knihovny

Za komunistů se hodně lidí skrývalo před společností. Žili ve světech, které si vytvořili. Před paní Libuškou, tenkrát v antikvariátu v Dlážděné ulici v Praze, všichni chtěli utajit, že vypukla první světová válka, a to navzdory faktu, že už uběhlo čtyřicet čtyři let od konce války druhé.

Paní Libuška žila v devatenáctém století a nenechala se rušit tím, že se pomalu chýlí ke konci století dvacáté. Nenechala se rušit ani socialistickým

společenským zřízením v naší tehdejší vlasti, Československé socialistické republice. Žila ve starém Rakousku. Uprostřed pomyslného pralesa reálného socialismu si postavila perníkovou chaloupku. S předzahrádkou, červeným plůtkem, leknínem a trpaslíkem. Kdyby k její chaloupce dorazila nějaká šelma, vlk, lev nebo komunista, nevěřila by svým očím. Dravec by sám sebe považoval za blázna a odtáhl by.

Libuška trochu zadrhávala v řeči, zvláště když se dopálila. A dopálit se uměla. Nesnášela hrubost. Měla ráda hrací strojky. Jemné melodie, co se zopakují, když se strojku natáhne pérko.

Libuška pracovala v antikvariátu, protože jim za války vyhořel byt, kde měla své dětské knížky a knížky, které si pořídila jako mladá žena. Na Prahu moc bomb nedopadlo. Velká smůla. Měla hodně knih, některé vzácné. Pamatovala si je. Postupně je sbírala. Nestačilo, když našla knihu, jež jí chyběla. Knížka musela být čistá, jako nová. Proto jí sbírání šlo tak pomalu. Hodně dětí po sobě zanechalo knihy upatlané a pomačkané. S knížkami pro mladé ženy z dob republiky těsně před válkou to bylo podobné.

„Jak po sobě děti a mladé ženy mohly zanechat takovou spoušť?!“

Zvláště ty děti dokázaly paní Libušku pořádně dopálit, ať už z nich dál rostlo cokoli.

V antikvariátu se prodávaly i papírové betlémy. Paní Libuška si domů odnášela ty nejkrásnější a nejčistší. O Vánocích jich měla plný byt. Ve vázách jedlové větve, na nich spousty starých skleněných vánočních ozdob z kuliček navlečených na drátky. Paní Libuška Vánoce milovala.

Když paní Libuška zkoumala, jestli s někým bude mluvit, začala úplně nenápadně zmínkou o trpaslíkovi.

„Ty jsi z těch severních Čech, tam se to trpaslíky jen hemžilo. Odešli, až když zavřeli staré doly s dlouhými chodbami. A všechno zhrublo.“

„Mají to dneska hodně těžké, ale kdo chce a může vidět, vidí. Stejně si myslím, že komunisti nasadili velkorypadla kvůli trpaslíkům. Vždycky když se dřív dolovalo, muselo se to domluvit s těmi, kdo to pod zemí znali. Až komouš si zdánlivě pomohl tím, že z podzemí udělal nadzem. Ale to nevydrží dlouho. Trpaslíci jsou cítit u štol kolem Krupky. Mají jiný čas. Když vidí, že čas lidí jezlý, zdřímnou si a po několika generacích lidského plemene se podívají, co se zatím stalo. V mezičase se ukazují jen někomu. A navíc jen ti, kteří drží hlídku.“

„Takže jsi taky přesvědčený, že hrubost strašně škodí a zahání je?“

Zmínky o trpaslících pak pokaždé odstartovaly hovor o důležitých věcech. S lidmi, již neprošli zkouškou trpaslíky, paní Libuška o důležitých věcech nemluvila. Trpaslíci byli jako klíček k hracímu strojku. Trpaslíci vedle paní Libušky strnou, když někdo jde kolem. Tváří se, čekají. Když kolemjdoucí mluví správně, trpaslíci oživnou, hemží se, říkají věci, poslouchají paní Libušku na slovo.

Libuščiny příběhy se týkaly i jedu doby, ale paní Libuška uměla nad jedem vítězit. Obdivovala studovaného pána, kterého se trochu bála. Zakázali mu pracovat na univerzitě a nutili ho k emigraci. Zůstal a čistil stoky. Bral tam hodně peněz. Kupoval si za ně staré tisky, drahé knihy z klášterních a zámeckých knihoven. Ten muž vypadal stále nezdravěji, měl vředy na kůži, byl poznamenaný svým ohavným zaměstnáním. Ve dne prolézal kanály, večer oživoval knihy, které by se jinak přes vývozní antikvariát prodaly za hranice.

Paní Libuška ho líčila v celé jeho odpornosti, aby vynikla jeho lidská velikost. Ve vyprávění neměl jméno a Libuščin obdiv jej činil krásným. Co kdyby se provalilo, že ohavností kanálů nasákl a s knihami začal kšeftovat? Libuška něco takového předem vyloučila. Přitom bylo jasné, že jejího čističe stok nepustili z dohledu, a když odolal jedné velké vlně státního útoku, zkoušeli to na něj všemožnými menšími. Tak se to dělalo. Přibližovali se k zavrženým lidem ze stran, odkud je nikdo nečekal.

Takové praktiky paní Libuška nikdy ani nezahlédla. Pro ni byl bezejmenný tak velký a tak daleko od zlých, že by se jim nikdy nemohl podobat. Nepotkal je, žil jinde. Když paní Libuška vyprávěla, že onen hrdina na své nemoci nakonec zemřel, vždy plakala.

Nebýt Vánoc a plného bytu ozdob, betlémů a vůně františků, kdo ví, kde by paní Libuška načerpala sílu? O Vánocích měla paní Libuška k ostatním lidem nejblíže.

Před mnoha lety se v antikvariátu na Štědrý den objevil jeden vysoký pán a druhý normálního vzrůstu. Paní Libuška se dívala hlavně na toho vysokého. Dvojice chtěla vyndat z výlohy krásné předválečné vydání veršů Jaroslava Seiferta. Výloha se otvírá zvenku, byla zima. Když pánové platili, ten menší prohodil, že je to kopa peněz za tak špatné verše. Paní Libuška se dopálila. Tolik hrubosti o Štědrém dnu! To svět neviděl! Vyčinila tomu páskovi. Srovnala ho jako malého kluka.

„Seifert v takovémhle vydání, kdybych na tu knížku měla, nikdy byste ji ve výloze nepotkali!“

Za hodinu přišel ten vysoký a přinesl paní Libušce Seifertovu sbírku Maminka s básníkovým věnováním. Ten menší byl pan Seifert. Mistr prý už dlouho nedostal tak krásně vynadáno, že prý to pro něj od paní Libušky byl moc krásný vánoční dárek.

Paní Libuška dovedla nemyslet na to, jak to dopadlo. Když vyprávěla, jak se tehdy dopálila, byla dopálená zrovna tak. Bránila knihu, svůj sbírkový předmět, před pomluvou. I kdyby to měla být hraná pomluva od samotného autora.

„Špatné verše, říkal o Seifertovi. Špatné verše, si to představ!“

„Tady si přečti o panu Hlávkovi.“

Trpaslíci nemají lidský rodný list ani občanský průkaz s místem trvalého bydliště a potvrzením zaměstnavatele, že daná osoba je řádně zaměstnána. Trpaslíci nic takového nepotřebují. Pan Hlávka tyhle věci měl, totiž měl je úměrně své době. V matrice v Přešticích se dá najít záznam o jeho křtu. Přestože hodně cestoval, měl takzvaný domovský list, jak bylo v Rakousku dobrým zvykem a prospěšnou povinností.

„Vezmi si to domů a zítra přines, přečti si to pořádně. Jsi mladej člověk, potřebuješ vědět, jak má člověk vypadat.“

Tak paní Libuška vyučovala mladé lidi, kteří se objevili v antikvariátu. Věděli přinejlepším, že pan Hlávka byl architekt, mecenáš, že měl stavební firmu, hodně toho postavil ve Vídni. Znali spíše drby, třeba jak dohlížel na délku použitých hřebíků, aby se ušetřilo. Jak malíř Oliva měl odjet na Hlávkovo stipendium do Paříže. Odjezd ale odkládal. Pan Hlávka mu tedy poslal nejlevnější telegram o jednom slově: „Paříž?“ Načež mu umělec zdržující se v pražských hospodách odpověděl: „Pařím!“

Ve slovníku se píše, že pan Hlávka žil v letech 1831—1908. Ottův slovník naučný, kompletní a v bezvadném stavu, byl k dispozici v zadní části antikvariátu. Pan Hlávka paní Libušky v osmdesátých letech dvacátého století žil na způsob antického boha. Byl nesmrtelný. Sestupoval na zem. Věděla spousty podrobností z jeho života a průběžně je doplňovala informacemi z dobových novin. Předčítala je, jako kdyby je ráno koupila v trafice.

„To je hrozné, kontrolovat tolik staveb osobně. To vypětí. Ta schopnost myslet na věci najednou. U jednoho domu ti dělají střechu, další se sotva založily. A ty to máš všechno v hlavě. Já bych se zhroutila. Okamžitě. Nevydržela bych to ani týden. A on to dělá léta! Ty věčné jízdy do Černovic se mu také podepsaly na zdraví.“

„Přečti si, jak pan Hlávka dostavěl prolomené pilíře Karlova mostu. Dal to celé dohromady po té hrozné povodni. Použil nejnovější technologie, ale na kráse mostu to nepoznáš.“

Povodeň jako kdyby zrovna opadla.

„Víš, že Hlávkovi rytíři se říká klukům, co od něj mají stipendium? Musí se naučit cizí jazyk a šermovat. Je mi líto, že na rytířky nezbylo. Ale pan Hlávka ví nejlíp, kam napřít úsilí, aby národ povyrostl.“

V antikvariátu bylo přítmí, když paní Libuška zvala dovnitř lidi a věci. Hrací strojky, loutky, sošky, porcelánové talířky. Zadrhávala v řeči, protože věděla, že mezi slovy musí vzniknout přestávky, aby se předmět dal zahlédnout v celé své kráse a velikosti. Libuška si vážila předmětů, přestože zrovna ona by si bohatě vystačila s vyprávěním.

„Získala jsem porcelánové konvičky se zlatým nápisem ‚Marienbad‛. Na jedné je selka v chebském kroji s hráběmi v ruce, na druhé sedlák, který má kroj s charakteristickou sponou Chebanů. Mám ráda, když tě obraz na porcelánu nechá někam nahlédnout a něco ti připomene. Chebské nářečí je tak složité. Když je člověk sám vlastenec, teprve si začne vážit vlastenectví druhých. Naši Chebané se dokážou starat o své tradice a zvyky. Všechna čest!“

Chebané, kteří po válce skončili kdoví kde v Německu, vystupovali z malůvek na porcelánu a mluvili s paní Libuškou.

Navštívil ji o mnoho let později, dva dny poté, co poprvé zabil muzejníka a právníka. Když logika literárního textu dospěje k vraždě, člověk se stane vrahem. Je jedno, že za sebe a na papíře nechá vraždit nějakou postavu. Je jedno, že ve skutečnosti neublíží ani kuřeti. Okamžitě to poznala.

„Udělal jsi něco hrozného a potřebuješ pomoct.“

Sedl si vedle a balil knihy, paragony by kazil. Dvě hodiny mlčeli. Neptala se, co hrozného udělal.

„Odvezeš si moji knihovnu.“

Věděl, že nemá smysl odporovat. Podle očekávání byla její knihovna v prosklené skříni z třešňového dřeva, ve stylu biedermeieru, někdy z doby kolem roku 1830. Povrch ošetřený šelakem. Kromě její vlastní knihovny stála v místnosti velká prosklená knihovna Gerstel plná kožených hřbetů. Najal ty nejšetrnější stěhováky v Praze. Šetrné zacházení s věcmi si nechali královsky zaplatit. Paní Libuška na vše dohlížela, bylo to poprvé a naposled, kdy byl u ní doma.

„To víš, Gerstel nepatří k tomu, co se mi líbí. Tmavý a těžký. Ani nevím, co se v těch knihách píše. Umřel bez příbuzných, dostali jsme to na výkup, knihovna propadla státu, který ho zničil. Přál si, aby se ty knihy nevyvezly. To víš…“

Stěhováci pracovali v bílých rukavicích, které zahazovali, když je umazali. Na místo knihovny paní Libušky přivezli překrásnou malovanou skříň. Neřekla odkud. Vedle procovské, historizující skříně Gerstel, která paní Libušce zabírala značný kus jejího životního prostoru, vypadala malovaná skříň jako z pokojíčku pro přerostlé panenky. Paní Libuška ukázala na dveře malované skříně.

„Vidíš, je tu namalováno na jeden pohled všechno, co je v knížkách, co jsem ti dala. Všechny jsem je četla a zrak se mi horší. Do nové skříně si dám betlémy.“

„A hrací strojky.“

„Správně, hrací strojky a pár podobných věcí. Zůstane mi tady Gerstel s těžkými knihami, musí se to vyvážit.“

Když stěhovákům zaplatil, trvali na hotovosti, uklonili se a darovali mu deset párů bílých rukavic. Řekli mu, kde se kupují. Žádnou z knížek paní Libušky nevzal do holých rukou.

Když se někdo (a návštěv chodí hodně) zeptá na tu krásnou skříň plnou knih s čistými hřbety, říká:

„Není to knihovna. Je to věrná rekonstrukce vybombardované knihovny jednoho citlivého dítěte. Vytvořit ji trvalo více než čtyřicet let. Je to skříň plná života. Knihy beru do ruky v bílých muzejních rukavicích. Hrací strojky ani betlémy nemám. Konvičky se selkou a sedlákem v chebském kroji, se zlatým nápisem ‚Marienbad‛, mám.“

Diskuse